Josef se mě ani nepokusil zastavit, když jsem odcházela. Nejsem si jistá, co si myslel. Jen na mě zíral s takovým omráčeným výrazem, zatímco jsem sebrala svou důstojnost a nechala ho za sebou. Cítila jsem se spravedlivě. Posílena. Skoro jako bych mohla dokázat cokoliv. Možná i vychovat to dítě sama. Chtěla jsem, aby ten dobrý pocit trval. Ještě jsem nebyla připravená jít domů a čelit realitě světa sama. Navíc jsem slíbila Asherovi, že půjdu na jeho večírek, abych ho před odjezdem viděla. Tak jsem se vrátila do přízemí a pak šla chodbou dál, sledujíc hudbu tam, kde se nacházela studentská klubovna. Uvnitř popíjela a povídala si spousta atletických studentů. DJ si na vzdáleném konci místnosti postavil stolek. I když lidé kývali hlavou do rytmu hudby, ještě nikdo netancoval. Ashera jsem zahlédla hned. Nejenže byl jedním z nejvyšších v místnosti, ale byl také obklopený davem. Sledoval někoho, kdo s ním mluvil, ale zdálo se, že nespěchá s odpovědí. Zdálo se, že to té osobě nevadí, skoro jako by už jen to, že Asher poslouchá, bylo stejně dobré jako cokoliv jiného. Já jsem věděla své. Jeho hlas se vyplatilo slyšet. Čekala jsem blízko vchodu do místnosti, nejistá, kam v téhle směsici patřím. Některé lidi jsem poznala, ale pravděpodobně mě neznali, nějakou novou roztleskávačku. Ale pak se Asher podíval zpět na mě a já jsem byla polapena v modrém oceánu jeho pohledu. Přešel místnost, mistrně se proplétaje davem kolem sebe, a přistoupil ke mně. Když se přede mnou zastavil, prohlédl si mě od hlavy až k patě, jako by se ujistil, že jsem v pořádku. Pak se mi zadíval do očí. Zdálo se, že na něco čeká. Chtěl, abych slovně potvrdila, že jsem v pořádku? Co bych vůbec řekla? Místo toho jsem jen přikývla a zdálo se, že mu to stačí. Přikývl zpět. Pak natáhl ruku. "Tancuj se mnou." Naklonila jsem hlavu, zmatená. On chtěl… Asher se nikdy dobrovolně nenabízel k tanci. To se po celém kampusu dobře vědělo. Byla jsem překvapená, ale takovou nabídku jsem nemohla odmítnout. Vložila jsem svou ruku do jeho a nechala se jím vést na taneční parket. DJ nás musel vidět přicházet, protože najednou rychlá píseň skončila a začala pomalejší. Asher si mě přitáhl blíž a já jsem ochotně šla, tisknouc se k jeho silné hrudi. Jedna z jeho paží mi sklouzla kolem pasu. Druhou držel mou ruku, držel ji nad svým srdcem. Pak jsme se začali pohybovat, kolébajíce se v poklidném kruhu. Některé dívky kolem nás na nás zíraly se žárlivostí v očích. Nerozuměla jsem jejich těžkým pocitům. Pro Ashera jsem nebyla nic – jen otravná mladší sestra jeho kamaráda. Přesto mě držel s neuvěřitelnou jemností, jako bych byla někdo, koho stojí za to chránit. Nemohla jsem si pomoct, ale v jeho náruči jsem se cítila bezpečně. S ním tady jsem zavřela oči a uvolnila se do toho pocitu. Dnešní večer byl vír emocí, ale tohle byl uklidňující prostor. Mohla jsem se přeskupit. Dobít energii. Příliš brzy píseň skončila a já jsem vyklouzla z Asherova sevření. Okamžitě mi byla větší zima, i když jsem byla zabalená v jeho bundě. Ten muž sám byl jako pec. "Doprovodím tě domů," řekl. Zavrtěla jsem hlavou. "Děkuji, ale… chci být sama." Zdálo se, že je v rozpacích, ale nakonec přikývl. S velkou lítostí jsem od něj odstoupila. Když jsem se dostala ven, už nepršelo. V bezpečí svého pokoje na koleji jsem hodila mokré oblečení do rohu a převlékla se do měkkého pyžama. Potichu jsem plakala, ale odmítala jsem se úplně zhroutit. Navzdory tomu, co jsem viděla, jsem si s Josefem ještě musela promluvit o těhotenství. Nezasloužil si toho moc, ale měl by znát pravdu. Josefe, jsem těhotná. Ale nemám v úmyslu tě pustit zpět do svého života. S touhle zprávou jsem pocítila jistou dávku uspokojení. Ale čím déle jsem tam seděla v tichu, sama, tím méně jsem si byla jistá, co dělat dál. Pořád jsem si s někým chtěla promluvit. Mé myšlenky se vrátily k mé rodině. Nemohla jsem mluvit s mámou, ani se sestrou, ani s Dylanem. Zběsile jsem uvažovala i o Asherovi, ale… jak bych ho tím mohla zatížit? Moje sestřenice Nancy byla sestrou v porodnici. Kdyby někdo věděl, co dělat, tak ona. A i když jsme nebyly zrovna nejlepší kamarádky, byly jsme si dost blízké, abych věřila, že by mohla udržet mé tajemství. Vytočila jsem její číslo. "Cynthie?" Nancyin laskavý hlas se ozval z telefonu a já jsem si úlevou vydechla. "Co se děje?" Váha tajemství ve mně celý den narůstala a teď vybublala ven, prolomila hráz, kterou jsem postavila, abych ji udržela. Řekla jsem Nancy všechno o Josefovi a těhotenství. Skončila jsem slovy: "Prosím, prosím, nikomu to neříkej. Neříkej to mámě." Naše rodina by to nepochopila. "Neboj," slíbila Nancy. Věděla stejně dobře jako já, jak konzervativní je naše rodina ohledně těhotenství. Kdyby věděli, že jsem otěhotněla, nikdy by mi to neodpustili. "A tenhle chlap… Josef," řekla Nancy. "Je to hlupák," řekla jsem. "Není ochotný se postavit čelem." "V tom případě se zaměřme na to, co chceš ty," řekla Nancy. "Máš možnosti." Mé ruce se kolem telefonu třásly. Nevěděla jsem, co chci. Když jsem myslela na budoucnost, kterou jsem si pro sebe vysnila, mít dítě v tak mladém věku se do toho moc nehodilo. Když jsem mluvila s Josefem, byla jsem si jistá, ale sama… jsem nevěděla. "Možná bych ho neměla mít." Můj hlas byl tak tichý, že jsem se sotva poznala. Nancyin tón byl jemný. "Není neobvyklé, že si studentky volí potrat." Následujícího rána jsem seděla v čekárně chirurgického oddělení porodnice a čekala, až zavolají mé číslo. Kdybych to dítě neměla, můj život by se víceméně mohl vrátit do starých kolejí. Mohla bych se naplno vrhnout do tance a roztleskávání. Nemusela bych žít pod těžkou tíhou nejistoty ohledně toho, co se svým životem udělám. Kdybych to dítě měla, ztratila bych úplně všechno. Moji rodiče by se mnou nechtěli mít nic společného. Byla bych černou ovcí rodiny. Nepochybně by odmítli dál platit mé drahé školné a já bych musela odejít ze školy. To jsem nemohla dopustit. Musela jsem jít na potrat. Klesla jsem do židle a snažila se vyčistit si hlavu. Přílišné přemýšlení o tom vytvářelo trhliny v mém odhodlání a nemohla jsem si dovolit žádné další pochybnosti. Náhle se otevřely dveře a žena doprovázená sestrou byla vedena na chodbu. Po tváři se jí řinuly slzy. Držela kapesník, ale nepoužívala ho. Pohybovala se pomalu, jako v transu. Sestra ji vedla kolem novorozeneckého sálu a žena téměř padla na kolena. Její vzlyky byly teď hlasité, skoro jako vytí. Sestra zavolala na ostatní, aby jí přišli pomoct. Jeden nabídl ženě sedativum. Nancy mě na to upozornila. Během našeho telefonického rozhovoru se opatrně zeptala, jestli jsem si k dítěti vytvořila pouto. "Pokud vlk v matce už začal cítit připoutání, může být zákrok nebezpečný," vysvětlila Nancy. "Pro vlka může být těžké to pochopit." Žena přijala sedativum. Sestry jí pomohly do invalidního vozíku a odvezly ji dál po chodbě. Přejela jsem si rukou po břiše. Mé břicho zůstávalo zatím většinou ploché, ale všimla jsem si, že nějaká moje váha sedí jinak než dřív. Skoro to vypadalo, jako bych se přejedla, ale znala jsem pravdu. Začínalo být vidět. Bylo tam dítě. Skoro jsem ho mohla… cítit. V hrudi mi vykvetlo malé teplo. Dítě. Mé dítě. Sestra u odbavovacího pultu zavolala číslo. Podívala jsem se na lístek v ruce. To číslo bylo moje.