Melody vykřikla a instinktivně si zakryla hruď pažemi. Nicméně, nemohla si pomoct a pomyslela si: "Že by mě někdo balil? To je blbost, jsem tak ošklivá, kdo by mě chtěl balit?" "Ani se mě neopovaž dotknout! Jsem zasnoubená s druhým dědicem Swanson Group!" I přes její odpor k Ulricovi musela vytáhnout kartu snoubenky, aby toho muže odehnala. Melodino prohlášení zřejmě zabralo, protože se muž zastavil. "Ulricova snoubenka?" Muž, identifikovaný jako Ken Swanson, ustoupil o krok zpět a jeho výraz potemněl. V tlumeném světle Melody nemohla jasně vidět jeho obličej, ale zachytila jeho váhání. Když si uvědomila, že Ulrica zná, blafovala: "Přesně tak! Protože ho znáte, měli byste si uvědomit, že si se mnou zahrávat je mimo hru, budoucí paní Swansonová! Okamžitě odejděte, a budeme předstírat, že se to nikdy nestalo." Ale právě když to dořekla, ozvaly se hlasité kroky na chodbě venku. "Divný, přísahal bych, že šel tudy..." řekl jeden. "Určitě se schovává v jedné z těchhle kajut, prohledáme každou!" navrhl další. Hlasy venku se blížily a Melody poznala, že se chystají vtrhnout do místnosti. Takže on netahá za nitky; on je vlastně uprchlík na útěku? Za boží milosti... Mužovy paže po obou stranách její hlavy byly silné a pevné, což naznačovalo, že je dobře vycvičený. S dýkou u hrdla jí mohl ukončit život v okamžiku. Melody se rozhodla vyjednávat o svou bezpečnost. "Můžu ti pomoct vyhnout se davu venku a ošetřit tvá zranění, ale musíš slíbit, že se mě nedotkneš!" Zdálo se nemožné uniknout z tohohle chlapova sevření, takže spolupráce se zdála být její nejlepší volbou. Jakmile učinila nabídku, hrozivý pohled v Kenových očích se mírně zmírnil. "Radši dodrž svou část dohody, jinak... je mi úplně jedno, čí jsi snoubenka!" Jeho tón byl výhružný, a ačkoli Melody nemohla jasně vidět jeho obličej, vzduch kolem něj působil ledově chladně a nebezpečně. Náhle se zvuk kroků ozval u dveří kajuty. Melody si uvědomila, že nemá čas Kena schovat. Jednala instinktivně, strčila ho dolů a začala vydávat přehnané sténavé zvuky, kroutila boky, aby ten akt prodala. Ken si uvědomil, že se mu snaží pomoct uniknout, ale vypadal naprosto šokovaně, zjevně mu nebyl tenhle trik příjemný. Navzdory ošklivé vyrážce, která jí hyzdila obličej a kvůli které vypadala, jako by nikdy s mužem nebyla, byla nečekaně přesvědčivá. V tu chvíli se dveře kajuty rozletěly. Melody, polekaná jako srna chycená v reflektorech, vykřikla a přitiskla se ke Kenovu krku. Ze světla na chodbě vetřelec uviděl dvě těla spletená dohromady. Melody, ležící na Kenovi, vypadala zářivě, její blond vlasy se rozléhaly po polštáři – vizuálně působivé i zezadu. Nicméně, když otočila obličej a odhalila ošklivou červenou vyrážku, zničilo to veškeré kouzlo. Znechucený muž ztratil zájem a zabouchl dveře. "Je tam Ken?" ozval se další hlas, blížící se. "Ne, jenom nějací divní lidi. Jdeme." Odpověděl muž mávnutím ruky. Jakmile dveře zaklaply, Melody si úlevně vydechla. Poslouchala, jak se jejich kroky vzdalují a v kajutě je opět ticho. "Dobrá práce," řekl Ken, jeho tón byl všechno, jen ne pochvalný. Aniž by se na ni podíval, posadil se, aby ošetřil svá zranění. V tlumeném světle pronikajícím mezerami v závěsech Melody viděla závažnost jeho zranění. Kolem pasu měl ošklivou ránu, a když si utíral krev košilí, zahlédla tam zapíchnutou kulku. Náhrdelník kolem jeho hrudi zázračně zabránil kulce, aby pronikla skrz naskrz. Navzdory hrozivému zranění zůstal Ken působivě klidný. Jeho nedostatek odporu nebo strachu, dokonce i poté, co viděl skvrny na Melodině tváři, vypovídal o jeho vnitřní síle. "Kdo to sakra je?" pomyslela si Melody, právě když ho viděla zakousnout se do košile a hrubě si vytrhnout kulku. Krev tryskala jako z prasklého potrubí. "Ty jsi se snad zbláznil?" vykřikla. Poháněna svými lékařskými instinkty, i když se zdál být špatnou zprávou, se Melody rychle oblékla a popadla lékárničku ze svého kufru. Pod Kenovým skeptickým pohledem vyhrkla: "Jsem doktorka." Ken neodpověděl, ale nezastavil ji, když začala zastavovat krvácení. Naštěstí byla její lékárnička dobře vybavená, včetně léků na srážení krve. I tak jí trvalo celou půlhodinu, než to dostala pod kontrolu. "Hotovo," oznámila, když skončila. Okamžitě ji Ken chytil za bradu a zvedl jí obličej. Její obličej byl malý ve srovnání s jeho rukou, její oči velké a lesklé jako krystaly, ale červené skvrny jí dodávaly ošklivý vzhled. Nebyl ten typ, co soudí podle vzhledu. Ale nemohl uvěřit, že tahle zajímavá žena je vlastně snoubenkou jeho postiženého bratra. "Kolik ti je let? Jak se jmenuješ? Kde bydlíš?" Ken ji vyslýchal jako policajt. Melody už měla jeho otázek plné zuby. Odvrátila se, její rty byly zapečetěné a mlčela. Po chvíli řekla: "Už odešli, měl bys taky." "Takže se nechceš svěřit, co?" odsekl. Melody zatnula čelist. Nehodlala se svěřovat někomu tak nebezpečnému. Ken se ušklíbl a sklopil pohled. "Víš vůbec, kdo jsem?" "Je mi to jedno! Prostě vypadni!" vyštěkla Melody. "Fajn." S tím se natáhl a strhl jí náhrdelník z krku. Nezáleželo na náhrdelníku, ale na prstenu, který na něm visel – prstenu, který patřil Melodině matce. "Okamžitě mi to vrať!" Melody se vrhla dopředu, ale Ken byl obrovský chlap. Držet ho mimo její dosah, usmíval se, když zoufale skákala. Pohrával si s ní, jako by byla jen malá kočka, nechal ji dělat marné pokusy, co se zdálo jako věčnost, než konečně promluvil. "Tahle výletní loď míří do Silverlake. Vypadá to, že jedeš taky. Najdi mě v Blue Moon Lounge, až zakotvíme. Tam ti ho vrátím." S tím ji svižně uhodil do krku a všechno zčernalo. Melody se zhroutila do jeho náruče, omráčená k smrti. Když se znovu probudila, výletní loď už vplula do přístavu. Melody se vymrštila na posteli, jen aby zjistila, že Ken nikde není. Horečně se prohlédla a úlevně si vydechla, když si uvědomila, že jí neublížil. Potom sáhla do kapsy a vytáhla dýku, která se leskla chladným světlem. Potom přejela pramenem vlasů po ostří a ten se čistě přeřízl. Na její tváři se objevil mazaný úsměv. Melody si myslela, že dýka je dostatečná platba za její potíže. Vypadala obyčejně, ale dokázala přeříznout železo jako máslo. Rozhodně cenná. Když jí Ken šel po krku, věděla, že se nemůže fyzicky bránit, a tak chytře vytáhla dýku z jeho kapsy, aniž by si toho všiml. "Není to špatný obchod, když se na to podívám," pomyslela si. Ale Melody ho nehodlala hledat v Blue Moon Lounge. Už toho měla na talíři dost – neměla čas ztrácet se s nějakým riskantním cizincem. Měla větší účty k vyrovnání – pro sebe a svou matku. Melody si schovala dýku a zahlédla se v zrcadle v pokoji. Její obličej byl posetý alarmujícími červenými skvrnami. Vytáhla z kufru balíček léků a okamžitě se začala léčit. Zbavit se toxinů by trvalo měsíce a normálně by to vyžadovalo drahé léčivé materiály. Protože se Melody právě vrátila z venkova, zlámaná, musela pracovat s tím, co měla. Její mentor ji varoval, že její krása jí přinese potíže, a tak po návratu domů skrývala svou pravou tvář. Nicméně, opatrnost ji nezachránila před tím, aby ji nevlastní sestra, její kamarádka a její vlastní manžel v minulém životě nezradili a nezavraždili na operačním stole. Tentokrát byla odhodlaná obrátit situaci. Chystala se obnovit svou krásu, posílit se a nikdy nedopustit, aby s ní někdo manipuloval. Když loď zakotvila, Melody vstala z postele, popadla kufr a opustila kajutu zbrocenou krví. "Silverlake, jsem zpět," zašeptala si pro sebe. Svěděly ji prsty, aby se pomstila těm, kteří jí v minulém životě ublížili, a chtěla, aby to pořádně pocítili. ***** Když Melody vystoupila z výletní lodi, čekal na ni v přístavu komorník rodiny Foxových, který na ni dychtivě čekal. "Kde sakra je? Proč ještě nevystoupila? Neviděl někdo z vás tu holku s tou vyrážkou po celém obličeji?" vyštěkl komorník a ohlédl se na svůj tým. Několik jeho podřízených zavrtělo hlavou. Melody náhodou zaslechla rozhovor. Zdálo se, že její nevlastní matka už o ní všechno zjistila, dokonce i tu vyrážku. Usmívajíc se, se k nim přitočila.