Alexei si odkašle a přísahám, že to dělá, aby zakryl smích. Táta přejede pohledem ze mě na Alexeie, jeho tvář je s každou vteřinou přísnější. „Byla jsi s ním včera večer?“ zeptá se táta a svírá pero tak pevně, že jsem přesvědčená, že se zlomí vejpůl. „Jo, byl skvělej. Bylo mi líto, že jsem ho zdržela do noci, ale vím, že tu další práci zvládnu na jedničku díky němu.“ „V kolik hodin jsi tam byla?“