Anně se schránka přetékala zmeškanými hovory a zprávami od Bryana. Při pohledu na jeho jméno ji v srdci ostře píchlo. [Anno, kde jsi? Nemůžu tě nikde najít. Už se z toho zblázním.] [Anno, prosím, zavolej mi, až si to přečteš…] [Anno, mám o tebe takový strach. Hledám tě celou noc. Kde jsi?] Anna, Anna, Anna… Tyhle „starostlivé“ zprávy ji neskonale hnusily. V tom jí znovu začal volat Bryan. V panice hovor odmítla, vypla telefon a odhodila ho pryč. Krátce nato Jamie našel náhradní klíče a vrátil se zpět do pokoje. Když uviděl Annu, jak mlčky sedí na pohovce, konečně si mohl s úlevou vydechnout. Upřímně se bál, že po dvou těžkých ranách za jednu noc Anna udělá nějakou hloupost. Paprsky světla pronikaly oknem a dopadaly na Aniččinu bledou tvář, takže její pleť vypadala ještě bledší. Byly vidět i žilky pod kůží. Její dlouhé a kudrnaté řasy vrhaly pod očima krásné stíny. Seděla na pohovce a ztrácela se v myšlenkách. Jamie k ní přišel a klekl si před ni. Srdce ho zabolelo, když uviděl slabé modré a fialové stopy ukryté pod límečkem její košile. Laskavým hlasem ji utěšoval: „Zlatíčko, nebuď smutná, ano? Pořád máš mě.“ Jamie nasadil hravý úsměv, vzal její ledové ruce a zažertoval: „Víš, můžeme se na to podívat i z jiného úhlu. Ne on tě dostal do postele, ale ty jsi dostala do postele jeho! Ber to jako pomstu tomu tvému podvádějícímu snoubenci! Měla bys z toho mít radost, nemyslíš?“ Anna se konečně probrala z transu. Její pohled se přesunul na Jamieho tvář, která tak trochu připomínala ďábla. Klidně řekla: „Bojím se, že dostanu AIDS!“ „…“ Jamie oněměl. Anna popadla telefon a kabelku a zamířila ke dveřím. Jamie spěšně následoval. „Kam jdeš, zlato?“ Anna se zastavila. Její krásné oči zchladly. Její rty se mírně rozevřely a vytvořily jediné slovo. „Domů.“ Anna dorazila domů. V momentě, kdy prošla dveřmi, se k ní rozběhla její nevlastní matka, Nicole Baineová, a přinesla Anně pantofle, jako by byla služka. Nicole se starostlivě vyptávala, kde Anna strávila noc. „Anno, jsi zpátky! Proč jsi včera nepřišla domů? Měla jsem o tebe strašný strach! Celou noc jsem nezamhouřila oka. Anno, proč vypadáš tak bledě? Jsi nemocná?“ Anna neodpověděla, ani se nepřezula do pantoflí, které jí Nicole přinesla. Šla rovnou do domu a míjela Nicole. Nicole ji následovala. „Anno, uvařila jsem ti polévku. Ohřívá se v kuchyni. Chceš si dát misku?“ Anna mlčky vystoupala po schodech. Slyšela Nicolino tiché reptání za sebou. „No jo, asi takový je úděl nevlastní matky. Už jsem tak stará, a přesto musím každý den honit tuhle rozmazlenou princeznu a ona se na mě ani neusměje.“ Anna tajně zaťala pěsti, aby zadržela zármutek, který jí naplňoval srdce. Soudě podle Nicolina přívětivého chování, Anna věděla, že její otec je doma. Jak se dalo očekávat, její otec, Daniel Hamilton, vyšel z pracovny a postavil se na vrchol schodiště. Jeho výraz byl temný. „Anno, kde jsi včera byla? Proč jsi až teď doma!“ Anna tiše odpověděla: „Včera jsem spala u Jamieho.“ Daniel se rozčílil a vyhuboval jí: „Kolikrát jsem ti říkal, abys se s tím teploušem nestýkala! Jestli se to rozkřikne, zničí ti to jméno nejstarší dcery rodiny Hamiltonových!“ Anna zvedla hlavu. Oči skryté pod brýlemi s černými obroučkami byly chladné a odhodlané. „Je to můj nejlepší přítel!“ Daniel byl zaskočen. Anna byla vždy poslušné dítě – i když věděl, že se tajně stýká s Jamiem, nikdy mu předtím přímo neodmlouvala! Daniel se divil, co se s ní ten den děje. Snažil se ze všech sil zachovat klid a vážně promluvil: „Dělám to pro tvé vlastní dobro! Brzy budeš promovat a nastoupíš do Lincoln Group, kde převezmeš určité aspekty rodinného podnikání. Pokud se o tobě objeví nějaké skandály, zničí ti to image v očích našich starších akcionářů!“ Anna také potlačila své emoce. Klidně odpověděla a odešla do svého pokoje. „Rozumím.“ V tom se před ní zničehonic objevila Chloe. Nadšeně Annu pozdravila. „Anno, jsi zpátky!“ Anna cítila, jak se jí svírá hrudník. Pomalu zvedla hlavu a setkala se s Chloeinou krásnou tváří, kterou doplňoval dokonalý make-up. Její jasné oči se nádherně zakřivily, když se usmála. Když Anna uviděla mini černé krajkové šaty, které měla Chloe na sobě, bodavá bolest v jejím srdci se opět vrátila. Podvědomě zaťala pěst tak, že se jí nehty zaryly hluboko do masa. Nikdy nezapomene na černé krajkové šaty, které zůstaly na Bryanově schodišti tu noc, kdy vtrhla do jeho sídla – byla si jistá, že to jsou ty samé šaty, které má Chloe právě na sobě. Stejně tak nikdy nezapomene na lživá slova, která Chloe pronášela, když ležela pod Bryanovým tělem: ‚To není fér vůči mé sestře.‘ Chloe naklonila hlavu a stále se na Annu usmívala. „Anno, o čem přemýšlíš? Červenají se ti oči.“ Ve skutečnosti byla Chloe ohromující. Navíc věděla, jak se obléknout. Když stály obě sestry vedle sebe, každý si jistě všiml nejdříve báječné Chloe Hamiltonové, na rozdíl od Anny, která nosila jen bílé košile a džíny v kombinaci s brýlemi s černými obroučkami. Ve srovnání s Chloe byla Anna opravdu nudná a nezajímavá žena. Jako dítě Anna milovala nošení šatů a líčení, ale Nicole jí to nikdy nedovolila. Podle Nicole se Anna musela od mládí chovat jako klidná a zodpovědná žena, protože měla převzít pozici své biologické matky v Lincoln Group. Musela si udržovat tuto zdrženlivou osobnost, aby ji akcionáři rodinného podniku přijali jako svou mladou vůdkyni. V tu chvíli si Anna uvědomila, že všechno, co Nicole řekla, byly naprosté kecy! Anna vždy věděla, jaký je Nicolin konečný cíl. Její mladší sestra, Chloe, nebyla její pokrevní sestra. Daniel nebyl její biologický otec, a přesto měla to štěstí, že si vzala jméno rodiny Hamiltonových. Nicole potřebovala, aby Chloe měla toto jméno, aby pro ni v budoucnu našla dobrého manžela. Co Anna nečekala, bylo, že si její nevlastní matka vybere Bryana Dawsona jako svůj cíl. To byl její snoubenec! Byly rodina, a přesto to Nicole měla srdce jí to udělat! Anna také nečekala, že se její laskavý a milující snoubenec Bryan ukáže jako prolhaný bastard. „Anno, o čem přemýšlíš? Kde jsi byla včera? Bryan tě všude hledal. Několikrát dokonce přišel k nám domů.“ Její chladné oči se upíraly na falešný výraz znepokojení na Chloeině tváři. V Chloeiných očích se objevil náznak neklidu, ale ani o vteřinu později se znovu rozzářila jasným úsměvem, jako roztomilý malý andílek. „Bryan ti přinesl další kytici devadesáti devíti růží. Už jsem ti ji odnesla do pokoje a dala do vázy, jak to obvykle děláš. Bryan tě musí mít opravdu moc rád! Každý den ti bez výjimky nosí růže. Tak moc ti závidím! Doufám, že jednoho dne budu mít někoho, kdo mě bude milovat stejně moc jako Bryan tebe!“ Annin pohled byl chladný jako led. Krok za krokem se přibližovala k Chloe…