"Stůj," řekl Brian a zvedl ruku. Garwood pak řekl: "Pane, tento víkend má váš otec šedesáté narozeniny. Je to v Ritzu. Vaše mladší sestra mi právě volala a ptala se, jestli byste chtěl jít." "Řekni jí, že jsem zaneprázdněn," povzdechl si. "A zařiď, ať se pošle dárek, něco velkého a drahého." Garwood na chvíli zaváhal: "Od té doby, co jste se vrátil do Los Angeles, jste se nebyl podívat za rodinou. Tentokrát…" "To stačí." Přerušil ho Brian s přísným výrazem. Venku se stmívalo a viděl, jak se v dálce rozsvěcují fosforeskující pouliční lampy, jedna po druhé. "Vyzvedni Alessu a odvez ji domů." Garwood se kousl do jazyka, přikývl a odešel. Judy spěchala k němu. "Ach, ty víš o tom špatném vztahu mezi panem Sterlingem a jeho otcem," zasyčela. "Proč to pořád vytahuješ? Víš, že ho to jen rozčiluje." Garwood se nuceně usmál: "Jen chci vědět proč. Mám pocit, že je v téhle rodině všude spousta tajemství a já o žádném z nich nevím." U Briana pracoval jako osobní strážce už dva roky, což není dost dlouho na to, aby rozluštil gordický uzel, kterým byla rodina Sterlingových. Judy byla s panem Sterlingem od jeho narození a znala o něm každý detail. V mnoha ohledech, jak Garwood uvažoval, mu byla jako matka. Judy se na Garwooda podívala pohledem, který říkal "nech to být", a mávla rukou odmítavě. "Nech to být, Garwoode. A kromě toho, nežádal tě pan Sterling, abys tu mladou dívku poslal domů? Šup-šup!" Řekla a zatleskala rukama. *** Když Alessa došla k bráně, uvědomila si, že stále nemá tušení, kdo ten chlap vlastně je. Rozhodla se uspořádat si myšlenky o tom, co ví. Byl svobodný, protože nenosil prsten. Byl pohledný. Alessa se při té myšlence trochu začervenala. Zdálo se, že se o ni zajímá, ale udělal jí něco hrozného. Bože, jaký obchod jsem uzavřela? Pomyslela si. Pocítila závan lítosti – nebo to byla lítost kupujícího? – která ji ovládla. Zaváhala a stála pod markýzou dubu kousek od příjezdové cesty, když jí začal zvonit telefon. Zvedla ho, byl to Jose. "Kde jsi?" Zamračila se. "Co?" "Tuto neděli má můj dědeček narozeniny." Řekl Jose netrpělivě. "Zítra ráno tě vyzvednu. Oblékni se hezky a nedělej mi ostudu." Zatnula zuby: "Ne. Nepůjdu. A nechci mít s tebou a tvojí rodinou už nic společného." Joseův tón byl chladný: "Já tě tam taky nechci brát, ale není to na mně. Je to můj děda, ten si na rodině hrozně zakládá. A ocenil bych, kdybys ho na mě nenaštvala. Zítra tě vyzvednu a neber si s sebou tu svou otrávenou tvář. Zkus se trochu rozveselit, jo?" "Já..." Jose zavěsil dřív, než stačila protestovat. Náhle veškeré pochybnosti, které předtím měla o panu Sterlingovi, zmizely. Ať chtěl cokoli, byla by to cena, kterou se vyplatí zaplatit, aby se zbavila Joseho a své sestřenice Mandy. Přiblížila se k bráně na konci štěrkové cesty. "Už odcházíte, slečno?" Zamával strážný. Usmála se na něj, jak tam nesměle stál. Chystala se položit strážnému pár otázek, když ji v autě dojel Garwood. Vyklonil hlavu z okna: "Slečno Schultzová, nastupte do auta, prosím, pan Sterling mě požádal, abych vás odvezl domů." Nastoupila a odjeli. Cestou se Alessa snažila zjistit další informace o tom muži Sterlingovi a o tom, do čeho se zapletla. Ale Garwood byl ve své práci dobrý a zůstal stoický. "Slečno Schultzová, jsem tu, abych vás odvezl domů, ne abych si s vámi hrál na dvacet otázek. Pokud máte nějaké otázky ohledně pana Sterlinga, můžete se ho zeptat sama." No, tak to je všechno. Pomyslela si. Alessa se zamračila: "Je pan Sterling vždycky tak panovačný?" Garwood pokrčil rameny: "Brzy to poznáte." Alessa si povzdechla a sklouzla zpět do sedadla. "Zastavte tady, prosím," řekla Alessa, když projížděli zatáčkou na její ulici. Garwood zastavil, ona vystoupila a vběhla do domu, aniž by se ohlédla. Než se však dostala nahoru, popadla ji ruka za rameno a Mandy tam stála s úsměvem. "Alessa?" řekla Mandy. Byla v pyžamu a jedla cereálie. "Kde jsi byla?" Náhle se jí v mozku rozsvítil obraz Mandy nahoře na Josem jako divoký oheň. Udělalo se jí špatně a zoufale chtěla ten obraz z hlavy dostat, a tak myslela na pana Sterlinga. Jakmile se v její mysli objevil jeho obličej, ty odporné obrazy Mandy a Joseho zmizely. "Hm?" Odpověděla Mandy a otočila hlavu zpět. "Proč tak spěcháš? Kde jsi dneska byla?" "Jen jsem se prošla." "Aha?" Řekla a její hlas se snížil do tázavého tónu. "S kým? Viděla jsem to auto – kdo to sakra byl?" Mandy mířila rovnou na krkavici. "Nikdo mě neposlal zpět, jo? Mýlíš se." "Ne, nemýlím se a vím, co jsem viděla. A nebylo to Joseho auto." Do Mandyina hlasu se nyní vloudil náznak závisti, jako když kočka vříská před bojem. Chystala se jít nahoru, ale Mandy jí zatarasila cestu a pokračovala: "Nechci tě poučovat, sestřeničko, ale pokud chceš být Josemu dobrou manželkou, nemůžeš si jen tak odjíždět v cizích autech v tuhle noční hodinu." Alessa nemohla uvěřit, co slyší. Ta drzost – s nemalým smyslem pro ironii. Zírala na Mandy se sarkastickým úsměvem. Mandy se cítila pod Alessiným pohledem nahá. "Nekoukej na mě takhle!" Řekla a odstrčila jí obličej.