„Do prdele s tebou, Mandy.“ Vyplivla ta slova jako jiskry z pece. „Jak dlouho už to trvá, co? Ty a José, vaše tajné ‚schůzky‘, jak dlouho!“ Poslední slova vykřikla skrz zaťaté zuby. Mandy na okamžik ustoupila. Věděla, že to Alessa zjistila. José jí to řekl den předtím. A hodná, nevinná Alessa bude dál předstírat nevědomost, myslela si, ale ona ne… už ne. Pak si vzpomněla, že je to její dům, její rodiče a že je starší, narovnala se a začala se bránit. „Alespoň mě někdo miluje, Alesso. Alespoň mě chce. Něco, co ty nikdy nepoznáš, ty pijavice. Jsi parazit! Myslíš si, že si tě chce vzít, aby tě mohl vysát? Ha!“ štěkla. „Ty hloupá holko.“ „Co je s tebou sakra špatně? Je mi to úplně jedno. Jestli se chceš stát Mandy Yontzovou a vzít si toho idiota, klidně si posluž. Ale hádám, že tě využívá stejně, jako využíval mě.“ Alessa si povzdechla a přemohla ji lítost. „On si tě nevezme, Mandy. Jen si chtěl vrznout s něčím – s čímkoliv – a ty jsi zrovna byla po ruce.“ Mandy zaječela jako harpyje a zaútočila, její ruka pleskla Alessu do tváře. Otřesená Alessa zablokovala druhý úder levým ramenem a vrazila Mandy do zdi vší silou, kterou dokázala sebrat. „Mě fackovat? Na to nemáš nárok.“ Alessa na ni zírala. „Jak se opovažuješ?“ řekla Mandy, její tvář se zkroutila v ošklivé vrčení. A pak se jí najednou začaly v očích tvořit slzy a vzlykala. Alessa ji pustila ze zdi a s rameny se otřásajícími vzlyky utekla nahoru po schodech pryč od Alessy. Alessa sledovala, jak zabouchla dveře, a cítila se naprosto sama a vyčerpaná. *** Už je skoro neděle. Alesse se v břiše udělal uzel. Představa, že má jít s José na narozeninovou oslavu jeho dědečka… No, to bylo víc, než dokázala snést. Přistihla se, jak zírá na svůj telefon a čeká, až jí pan Sterling zavolá, řekne nebo udělá něco, co ji od toho zachrání. Ale teď, v předvečer oslavy, se konečně rozhodla zavolat mu sama. Z telefonu se ozval mužův lahodný hlas: „Prosím?“ Stěží ho znala, věděla, ale když uslyšela jeho hlas, pocítila příliv úlevy. „To jsem já,“ řekla, „nezapomněl jste na mě, že ne, pane Sterlingu?“ „Pamatuji si.“ Řekl. „Potřebuji vědět. Nemůžu se přestat bát. Jak mi hodláte pomoct? Zítra je ta oslava a José mě nenechá na pokoji a-“ „Jdi s ním,“ skočil jí do řeči. Teď si Alessa nebyla jistá, jestli jí vůbec chce pomoct. „Jdi s José a buď ta snoubenka, kterou chceš být.“ Rozkázal. „Vím, že je to těžké, ale musíš mi věřit. O zbytek se postarám já.“ „Ale jak?“ „Uvidíš.“ Řekl. „Ale…“ „Buď hodná holka,“ zavrněl, „nebo jak ti můžu věřit, že splníš svou část naší dohody?“ Jeho hlas byl hluboký a chraplavý. Skoro zapomněla, co má přijít potom. Co se od ní očekává? Zavěsil telefon a ona si povzdechla. Krok za krokem, řekla si. *** Centrum Los Angeles. Vysoký, safírově zelený mrakodrap trčí jako střep skla. Stirling Group. Blízko vrcholu byla kancelář pana Sterlinga. Poté, co Brian mluvil s Alessou, zavolal Garwooda. „Změna plánu.“ Řekl. „Zrušte zítřejší plány, jdu na narozeninovou oslavu svého otce.“ Překvapený Garwood přikývl a v duchu se divil, co změnilo jeho názor. Ať už to bylo cokoliv, usoudil, že to bude pravděpodobně dobrá věc. A pak, než mohl odejít, dostal hovor do sluchátka. „Pane, pan Yontz je tu, aby vás viděl. Mám ho na cestě ven odmítnout?“ Brian protočil oči. „Pusťte ho dovnitř.“ José vpochodoval dovnitř, sako přehozené přes rameno. „Strýčku,“ přikývl. „Říkal jsem si, že se zastavím a podívám se, jestli jste nepřemýšlel o mých investičních plánech?“ Brianův ledový pohled ochladil místnost. „Připomeň mi to. Co se stane, když nebudu souhlasit?“ Řekl a zatínal ruce. V Joséových očích se zableskla zlomyslná jiskra: „Briane, nechci být neomalený, ale pokud odmítneš se mnou spolupracovat, pak… No, nemůžu za to, co se stane zítra.“ Pokrčil rameny a prohrábl si rukou své nagelované vlasy. „Aby bylo jasno: Pokud do konce zítřejší dědečkovy narozeninové oslavy neobdržím 100 milionů dolarů, pak se aféra mezi tebou a mojí snoubenkou Alessou stane veřejně známou. A představ si, jaké by to bylo překvapení pro dědečka!“ Usmál se, přešel kolem Briana a podíval se z okna. „Potom,“ pokrčil rameny, „kdo ví, co by se stalo s tvým postavením prezidenta…“ „Nedělal bych si starosti.“ Řekl Brian a díval se na zeď před sebou. „Zajistím, aby byly tvé požadavky splněny do konce naší rodinné oslavy, zítra,“ odpověděl Brian. José ucítil radost stoupající mu hrdlem a měl závrať. „Slibuješ?“ Zasmál se a poplácal Briana po zádech. „Strýčku! Kdybys souhlasil dřív, nic z toho by nebylo nutné!“ Brian se otočil a odstrčil Joséovu ruku. „Vypadni.“ Řekl, jeho hlas byl přísný. José zamrkal, usmál se a přikývl. Oblékl si sako a odešel. *** Následujícího rána José odjel k domu rodiny Schultzových. Rodina Schultzových; Alessa, Mandy, Patrick a Betty, stáli venku a čekali na jeho příjezd. Alessa měla na sobě světle modré letní šaty s malými bílými květy a její hedvábné vlasy jí volně splývaly kolem ramen. Nic laciného, pomyslel si José, když zastavil. Jednoduché a hezké. To se bude rodině líbit. „Vypadáš hezky,“ zavolal z okna auta. Nastoupili. Alessa se nenáviděla. Cítila se znechuceně, když nasedala na černé kožené sedadlo, a nechtěla nic víc, než utéct s křikem. Vedle ní byla Mandyina tvář temná a zlověstná, jako bouřkový mrak, který se chystá prasknout. Neřekl nic o tom, jak hezky vypadá Mandy, litovala Alessa. Strávila hodiny oblékáním se, oblékla si své nejhezčí žluté šaty a nejdražší make-up. Alessa jí chtěla říct, že za to nestojí – že ho může mít brzy, pokud ho opravdu chce – ale na zadním sedadle auta bylo absolutní ticho. José, zdánlivě nevšímavý, se usmál do zpětného zrcátka a odjel směrem k hotelu Ritz. „Je dobré počasí,“ usmál se a ukázal na fialové a růžové nebe. Mandy souhlasila. Alessa se snažila nezvracet.