Sedím schoulená v náruči zátoky, vítr mi přináší kapičky slané vody a štípe mě do tváří. Měsíční svit brání pláži v úplné tmě, ale to mi nezabránilo dvakrát zakopnout a upadnout v lese cestou dolů po stezce. Mám krev na kolenou a na dlaních, ale je mi to jedno. Jsem otupělá. Třesu se. Nemůžu se pohnout. Sebralo mi to veškerou sílu, abych se sem dostala, a teď jsem socha na písku. Pomník naivní dův