Lia Amarie byla zamilovaná do Tristana Hemswortha už od základní školy, kdy se s malým synem nastěhoval do vedlejšího domu a ona se okamžitě stala jeho nejlepší kamarádkou. Teď je jí devatenáct a stále nesmírně touží po sexy těle tohoto o mnoho staršího miliardáře, Adonise, po každém jeho krásném centimetru. Ale pro Tristana bude Lia vždycky tabu. To malé děvčátko, které ho vždycky běželo obejmout, když se vracel z práce. Dokáže se povznést nad tuto hloupou představu a ukázat mu, že umí být zlá a zlobivá holka? ------------------ 1: Lia. "Devět... deset. Připravený, nebo ne, Erico, už jdu!" křičím, stahuju si z očí černou škrabošku a sprintuju z domu směrem do zahrady. Na schovávanou jsme si hráli tisíckrát – většinou když nás omrzely videohry a chtěli jsme trochu vzrušení kromě deskových her – a Eric se pokaždé schoval v zahradě, blízko nejhustšího růžového keře nebo v opuštěné noře za jejich obrovským sídlem. Dneska ale v zahradě nebyl a já začínám být unavená, když vidím, že není ani v opuštěné noře. Vracím se do domu, zastavím se v hale a zavřu oči, poslouchám. Slyším, jak se v komoře po mé levici něco přesouvá, doprovázené intenzivním chichotáním. Usmívám se, tiše se plížím ke komoře a zhluboka se nadechnu a vykopnu dveře, čímž Erica chytím těsně předtím, než vklouzl do starého pytle. "Aha! Mám tě!" vrhnu se na něj a srazím ho na zem, oba padáme na starou matraci, pereme se a smějeme se. Lechtal mě na bocích, což způsobilo, že mi ruce vyletěly do vzduchu a zploštily se na jeho široké, pevné hrudi. Lhala bych si, kdybych řekla, že jsem si nevšimla, kdy se z měkkého, dětského masa přes noc proměnily v tvrdou skálu. Stejně jako já jsem vyměnila svá prsa – měkké míče – za velké, pružné pomeranče. Od té doby, co jsem Erica potkala v šesté třídě, jsme si rozuměli jako chleba s máslem. Jeho dům byl mým druhým domovem a byli jsme nerozluční. Doslova. Jeho přátelé byli moji přátelé a nikdo z nás se sotva rozhodl bez toho, aby o tom nejdřív informoval toho druhého. Není divu, že všichni očekávali, že se po střední škole, až se oba přestěhujeme do města, vezmeme. O manželství jsem nikdy moc nepřemýšlela. Nikdy. A Eric by byl poslední muž, se kterým bych chtěla strávit zbytek života. Jsem si jistá, že on to cítí stejně. Náš vztah je zcela platonický a vidíme se spíš jako sourozenci. Teď mě štípne do paže a já zakňučím a zamířím mu kopanec do koulí, kterému se chytře vyhne. Chvíli se válíme jako králíci, než se rozmotáme, ruce máme spojené a díváme se na zaprášený strop, snažíme se popadnout dech a chichotáme se. "Jak jsi věděla, že jsem tady?" ptá se Eric a šťouchá mě do boku. Zalapám po dechu a odskočím. "Přestaň! Jen... nenašla jsem tě v zahradě ani v opuštěné noře, tak jsem..." Chystám se mu vyklouznout z dosahu a patou ho vykopnout z postele, když slyším, jak se vchodové dveře domu otevírají a prudce zavírají. A nakonec ztratím soustředění a spadnu z matrace. Je doma. Každý večer v šest hodin. Ani o minutu víc. Ani o minutu míň. Je to on. Jediný muž, kvůli kterému se mi svírá žaludek. Navenek se snažím ovládat, snažím se neprojevit reakci, která by Erica podezřívala, ale uvnitř hořím jako papír, který se vznítil, chrastím jako chatrný starý vlak na železnici a můj žaludek zůstal ležet na špinavé, kovové podlaze. Ericův otec je doma. Tristan McHemma Hemsworth. Zahlédnu jeho bezvadné, černé mokasíny, když prochází kolem komory, krátce se podívá dovnitř a zazáří, když mě spatří zhroucenou na matraci vedle svého smějícího se syna. Zavrtí hlavou a pokračuje dál, směrem do kuchyně, sotva mi dá dost času na to, abych se napila jeho známých rysů. Upřímně řečeno, musím přijmout, že je nemožné nasát pohled na jeho velké, sexy tělo. Ta široká ramena. Tvrdá, silná a neproniknutelná. Všude. I v jeho kalhotách a trenýrkách, jsem si jistá. Vážně, nevymýšlím si to. Minulý měsíc vzal Erica a mě plavat, abychom oslavili naše narozeniny – Eric a já jsme se narodili ve stejném měsíci a naše data byla jen tři dny od sebe, takže jsme je také slavili společně jako dvojčata. Nepředstavovala jsem si, že má Tristan rád vodu, nebo že se svlékne ze svého bezvadného obleku a přidá se k nám. Jen jsem si myslela, že na nás počká v sekci pro rodiče, takže si dokážete představit moje překvapení, když jsem ho viděla plavat k nám v těsných, žlutých trenýrkách, které nedělaly nic jiného, než že prozrazovaly, jak obrovské a tvrdé má nádobíčko. Kolena se mi pod vodou roztřásla při pohledu na jeho šedivé chlupy na hrudi, na kulatou desku jeho břicha. Bolestný obrys jeho tlustého, obrovského, žilnatého ptáka. Pokaždé, když voda přitiskla jeho plavky k jeho klínu, obrovský hřeben mezi jeho stehny mě tak lechtal v břiše, že jsem zrudla a Eric mě musel vynést z vody, protože si myslel, že mám úžeh. Tristan Hemsworth je čtyřicet šest let, vdovec a svobodný otec. Je mi devatenáct. Tiše, vášnivě a šíleně jsem do něj zamilovaná od svých zhruba třinácti let. Myslela jsem si, že se z toho dostanu, až budu starší, ale upřímně řečeno, nikdo se mu nevyrovná. Nikdo se nikdy nezdá být schopný. To, co mi Tristan dělá ve snech, je uspokojivější než to, co by jakýkoli kluk mohl doufat, že dokáže v reálném životě. Nepřeháním, a proto se s nimi ani neobtěžuju. Za pár měsíců začíná vysoká škola a já jsem si už dvakrát jistá, že se tamější kluci taky nevyrovnají. Když si vzpomenu na vysokou školu – konkrétně na školné, které je třeba zaplatit – smutek se mi shlukuje kolem střev, což mě donutí zasténat, když se zvedám na nohy a otřepávám se. Věnuji Ericovi bezstarostný úsměv. "Jdu si vzít vodu z kuchyně. Mám strašnou žízeň." Zastrčím si zatoulaný pramen svých zrzavých vlasů za ucho a vydechnu. "Chceš něco, když už tam budu?" "Ne," říká Eric a také vstává. Tyčí se nade mnou o několik podstatných centimetrů. "Jdi napřed. Zkusím to tady uklidit. Táta mě uzemní, když to neudělám." "Ne, když ti taky pomůžu. Hned jsem zpátky." Cestou do kuchyně se mi ruce chvějí, když si trochu vyhrnu sukni a zavážu tílko pod prsy. Přehodím si vlasy dozadu a nasadím koketní úsměv. Je to jako superschopnost – svým úsměvem a sugestivní řečí těla jsem odzbrojila téměř každého muže, kterého jsem potkala. Jsem známá jako chytrá koketa. Záludná dračice. Mýlí se, ale Bůh chraň, aby se někdy dozvěděli, že je to všechno jen fasáda. Že jen předstírám. Šlapu vodu. Snažili se mi vzdorovat, jak jen mohli, ale vždycky jsem dostala, co jsem chtěla. A tentokrát mám v úmyslu udělat Tristana svým. Je mi jedno, co budu muset udělat nebo co to bude stát. Nemáte ponětí, jak bolí neustále vídat někoho, po kom každý den zoufale toužíte. Zahlédnout to, co nemůžu mít. Předstírat, že je na chvíli můj, jako to dělám vždycky. S tím jsem se smířila. Ale už toho mám dost. Je čas vyrazit do boje. Když vejdu do bezvadné kuchyně, kde je doslova všechno z nerezové oceli, najdu Tristana opřeného o pult, v ruce šálek horké kávy, a projíždí něco na svém telefonu, přičemž se jeho zamračený výraz každou vteřinou prohlubuje. Jeho střed těla je napnutý, protože celou svou vahou spočívá na loktech, ty masité prsty má sevřené kolem lesklého těla přístroje. Už jen blízkost k němu a vědomí, že jsme sami, mi ztvrdnou bradavky, kůže mi brní a pulzuje. "Ahoj, pane Heme," pozdravím a našpulím rty, když přejíždím prstem po zdi oblouku. "Co tě tak mrzoutí? Špatné zprávy?" "To nic není," říká suše a nespouští oči z obrazovky. "Ahoj, Lio. Jak se máš?" "Víš, že je mi vždycky líp, když jsi nablízku, pane," přešlapuju k pultu, u kterého stojí, a opírám se bokem o nízkou skříňku. "Vždycky se cítím trochu bezpečněji, když jsi doma. Jsi tak velký a silný..." zmlknu a polknu. Krátce se na mě podívá, ale zdá se, že jeho oči nevidí nic z těch krás, které nabízím. Ach jo. Samozřejmě že ne. Pro něj jsem pořád to malé děvčátko, které ho běželo obejmout a přivítat, když se vracel z práce. "Víš, Lio, jsi v bezpečí, i když nejsem nablízku. Máš Erica, který ti nikdy nedovolí, aby se ti něco zlého stalo. Je zapnutý i alarm a brána je pod proudem," ujišťuje mě nepřítomně, otáčí papír a zkoumá jeho obsah. "Jak se máš doma? Jak se má tvůj otec?" Zlomený. Bez prostředků. Sobecký nula, jehož celý život je lež. "Má se dobře. Řekl, ať tě pozdravuju," zalhala jsem. Můj otec se v těchto dnech sotva ukáže doma, aby mě pozdravil. Ne že bych s tím měla problém. Když vidím jeho obličej, zvedá se mi žaludek a vaří se mi krev, takže se vždycky zavřu ve svém pokoji, kdykoli je doma. Což je sotva možné, protože je pořád na útěku, schovává se a snaží se vyhnout věřitelům. Možná je to připomínka, že mi nezbylo nic, co bych mohla použít na zaplacení školného, kvůli čemuž se dnes večer cítím trochu bezstarostně. Normálně bych s Tristanem prostě trochu flirtovala a on by mě poslal zpátky do Ericova pokoje s malým poplácáním po hlavě. Ale potřebuju se rozptýlit od toho nepořádku, kterým se stal můj život. Chci pohodlí jeho paží, klid, který mi jistě přinesou, teď víc než kdy jindy – a to už je co říct, protože moje kalhotky hoří pro tohohle muže už od puberty. Vezmu si spodní ret do úst, navlhčím ho a nechám svůj puls zesílit a zakopnout o sebe. Jsem v jiném živlu, v jiné formě – jsem jiná Lia, když se prosmýknu mezi Tristanem a kuchyňským pultem a poklopec jeho drahých kalhot od obleku se otírá o mé holé břicho. Okamžitě mě připoutá ten ledově modrý, zastřený pohled. Ten, kvůli kterému tolik žen padlo k jeho nohám. Ten, díky kterému se stal v obchodním světě mnohonásobným miliardářem, který si s ničím nedělá starosti. Je pronikavý. Ostrý. Bezohledný. Kvůli němu skoro ztratím svou roli. Ale neudělám to. S mimořádnou zuřivostí se chytím své odvahy a natáhnu se, abych mu uvolnila černou kravatu. "Nikdy se neunavíš prací, Velký taťko? Nemůžeš pořád tak tvrdě pracovat. Není to pro tebe dobré," zamumlám a použiju přezdívku, kterou pro něj používám už od základní školy. Už je to dlouho, co jsem ji použila, a lhala bych, kdybych řekla, že se k tomuhle velkému medvědovi nehodí dokonale. "Jen práce a žádná zábava dělá z taťky nudného chlapa. Musíš se občas trochu pobavit, nemyslíš?" "Lio..." těžce polkne a dívá se kamkoli jinam, jen ne na můj obličej. V jeho tónu zaznamenám důrazné varování, ale nevěnuju mu pozornost. "C-co to děláš?"