Selenin pohled Běžím, dokud už nemůžu dál, a ocitám se na okraji jednoho z nesčetných přírodních parků Elysia. Les se rozprostírá přede mnou, a i když si nedokážu představit, že bych tu našla útočiště, alespoň vím, že tu nebudou žádní lidé. Vrhám se do hustého lesa, drsná zem mi řeže do nohou, když šlapu přes kameny, popadané větve a listí. Už neslyším vlky za sebou, ale i tak nezastavuji. Putuji tak hluboko do lesa, jak jen můžu, dokud si nedokážu představit, že jsem vůbec ve městě. Tma je tu naprostá a uklidňující po ohromujícím útoku světel a zvuků ve městě. Vylezu do větví velké jedle a poškrábu si při tom skoro každý centimetr těla. Schoulím se k drsnému kmeni. Vím, že bych měla plánovat a řešit další kroky, ale moje vyčerpání je příliš velké. Snažím se udržet oči otevřené, ale bojuji prohranou bitvu. O chvíli později podléhám a svět se zatmí. Vždycky jsem byla outsider. Možná hluboko uvnitř moji vrstevníci cítili, že do smečky Nova nepatřím, ale být vlkem Volana byla dostatečná záminka k tomu, aby mě trápili. Moje matka a já jsme byly jediné v Elysium a děti se nestaraly o vzácné rodové linie, jen věděly, že jsem jiná. Když mi bylo pět, školní tyran mě zahnal do klikatých horských tunelů pod Elysium. Myslela jsem si, že najdu cestu zpět; nechápala jsem, jak složité ty starobylé cesty jsou, dokud jsem nebyla opravdu ztracená. Bloudila jsem podzemním bludištěm dva dny, než mě našel Bastien. Tehdy byl mladý teenager, ale nikdy nepůsobil neohrabaně nebo nejistě jako ostatní děti v jeho věku. Není žádná záruka, že dítě Alfy bude jeho dědicem. Vždycky se může najít jiný vlk, který bude větší, silnější, divočejší. Nakonec tyto prvotní vlastnosti vždy rozhodnou, kdo bude mít na starosti, ale s Bastienem nikdy nebyly pochybnosti. Od prvního dne bylo jasné, že žádný vlk ve smečce nebude schopen zpochybnit jeho dominanci nebo inteligenci, až vyroste. Před těmi lety mě odnesl do bezpečí, a tady stojí znovu, dívá se na mě v mé nejtemnější hodině s příslibem spásy. Jenže tentokrát mu nevěřím. Jednou ke mně byl laskavý, ale stejně tak i Garrick. Zahrnoval mě láskou deset let, než ukázal svou pravou tvář. Už nikdy neudělám tu chybu, že budu tak snadno důvěřovat. "Slezeš za mnou, vlčku?" Bastienův hluboký hlas mi přejede po páteři. Zavrtím hlavou a držím se větve. "Odejdi." Prosím tiše. Můj hlas je sotva šepot, ale vím, že jeho vlčí uši mě slyší. Jeho rty, plné a hebké na pozadí ostrých linií a úhlů, vytvoří tvrdou linii. "To nemůžu." Odpoví: "Jsi zraněná." Hledám vysvětlení, které ho pošle pryč. "Poškrábala jsem se, když jsem sem lezla, to je vše." Z pohledu v jeho ocelově stříbrných očích poznám, že lžu: "A proč jsi nahoře?" Je tak neskutečné mluvit s jinou osobou, s někým jiným než s Lunou nebo Garrickem. Hledám logickou odpověď: "Bála jsem se bouřky." Jako na povel se ozve hrom. Trhnu sebou, v mysli mi probleskne vzpomínka na Garricka, jak se ke mně vrhá. "Když slezeš, můžu tě vzít dovnitř, kde bude bezpečno a teplo." Přemlouvá mě Bastien. Obraz mé sklepní cely nahradí myšlenky na Garrickův útok. Ne, nemám ráda vnitřek. "Je mi dobře tady." Trvám na svém. Cítím na sobě jeho pohled, temný a hodnotící. Kroutím se pod jeho tíhou a schovávám si obličej v kmeni stromu. Když tě nevidím, ty nevidíš mě. "Když je ti tam nahoře tak dobře, možná se k tobě přidám." Navrhuje Bastien. "Ne!" Skoro vykřiknu, srdce mi divoce buší v hrudi. Musím se od něj dostat pryč, musím najít lepší úkryt. Podívám se na strom po mé levici, prohlížím si jeho těžké větve a přemýšlím, jestli bych se nemohla pohybovat po korunách stromů. "Ani na to nemysli." Autorita v jeho hlase mě zmrazí na místě. Nikdo se nemůže vzepřít rozkazu od Alfy smečky, máme to v DNA. Kňučím a pevněji objímám strom, zatímco mi tečou čerstvé slzy. "Není třeba se bát." Drsný zvuk odporuje jeho slovům. "Řekni mi své jméno." Tehdy si uvědomím, že si nevzpomíná, jak mě zachránil z tunelů. Nevím, proč to tolik bolí, ale bolí. Jeho záchrana pro mě znamenala všechno. Než mě Garrick uvěznil, ty dny v tunelech byly nejtraumatičtější v mém životě, ale pro něj nic neznamenaly. Za boží milosti... Jeho neschopnost vzpomenout si na tu významnou událost posiluje mou nedůvěru. "Jsem nikdo." "Začínám ztrácet trpělivost." Jeho hluboký hlas se nese ke mně. "Buď slezeš dolů, nebo vylezu nahoru." Znovu zavrtím hlavou, oči mě pálí. Není to fér, právě jsem se dostala na svobodu. Výstup, se kterým jsem se tak strašně trápila, zvládne za pár sekund. Stříbrné oči mě přejedou, když se krčím u kmene stromu, tělo stočené do těsného klubíčka. V Bastienově hrudi zaburácí vrčení a můj puls se zrychlí. Každý sval se napíná na blížící se útok, zavřu oči a jsem si jistá, že je to konec. Jeho ruce jsou obrovské a mozolnaté, ale neuvěřitelně něžné. "Pšš," Jeho hlas je tiché vrnění v mém uchu. "Jsi v pořádku." Teplo mě obklopuje, když mě Bastien zabalí do náruče, a i když to nedokážu vysvětlit nebo dokonce pochopit, nějak se cítím klidnější. Jsme na zemi jediným skokem. Vím, že bych s ním měla bojovat teď, když jsme na pevné zemi, ale nemůžu přimět své končetiny k práci. Oční víčka mi znovu těžknou a jediné, co chci, je přitulit se k polštářovým svalům, které mě obklopují. Jako by mi četl myšlenky, Bastien mi o něco pevněji zastrčí kabát kolem mého křehkého těla a začne uklidňující burácení, které mi vibruje na tváři. "Spi, vlčku. Jsi v bezpečí." Trhnutím se probudím a posadím se na neznámé posteli. Chvíli trvá, než se mé nervy srovnají s hlavou a vyšlou výkřiky protestu a bolesti, jakmile se jim to podaří; bolí mě každý centimetr těla. Jedno oko mám oteklé, ale druhé rychle mrká proti světlu. Pokoj velkého apartmá zdobený tlumenými barvami je příliš světlý. Hedvábná látka mé noční košile mě škrábe na přecitlivělé pokožce i přes svou hebkost. Jak dlouho jsem neměla na sobě oblečení? Někdo mi umyl a zapletl vlasy a kolem nohou a paží mám obvazy. K mým uším doléhají tlumené hlasy a moje pozornost se přesune k zavřeným dveřím po mé levici. Jemné chloupky na zátylku se mi postaví a já sklouznu z postele tak ladně, jak jen můžu. Přejdu malý prostor, opřu se zády o dveře a přitisknu ucho k chladnému dřevu. "Selene Moreau." Nepoznávám hlas, který vyslovuje mé jméno. "Ona má být mrtvá." "No, očividně není." Odpoví druhý hlas. "Už někdo našel Garricka?" Vrčení přehluší poslední slovo, následované známým basem. "Aiden vede lov, má instrukce se ohlásit, jakmile narazí na jeho stopu." Těžká pauza zdůrazňuje Bastienova slova. "Nechápu, jak jsme to nevěděli." "Garrick to dobře hrál." Poznamená první mluvčí. "Nikdo nikdy netušil, že by mohl udělat něco takového." "Je to selhání nás všech." Prohlásí druhý muž vážně. "Měli jsme se ptát víc. Vlky Volana není snadné zabít dva najednou měly být varovným signálem." "Nemohli jsme to vědět." Uklidňuje první muž. "Ne, měli jsme to vědět." To musí být Alfa. Jako dědic je Bastien druhý ve vedení smečky; nikdo jiný by s ním takto nemluvil. "Místo toho nevinné mládě trpělo téměř deset let." Byla jsem tak zaneprázdněná snahou utřídit si všechny důsledky jejich slov, že jsem si nevšimla blížících se kroků. Uslyšela jsem otočení kliky půl sekundy předtím, než jsem ucítila, jak se dveře tisknou do mé páteře a posouvají mé tělo ke zdi. Náhle se na mě dívá Bastien, s pobaveným výrazem v hezké tváři. "Odposloucháváš, vlčku?"