Selenin Pohled Kdyby mi někdo v dětství řekl, že se Bastien Durand jednoho dne stane mým manželem, pukla bych štěstím. Teď nevím, co si mám myslet. Budoucnost mě děsí, ale ze všech možností mě Bastien děsí nejméně. S pokorou sklopím oči před Gabrielovýma: "Dobře." Pohled třetí osoby "Zabil jsi Garricka?!" Bastienův otec po něm střílí vražednými pohledy a přechází po kanceláři jako tygr v kleci. "Na neutrální půdě," oponuje Bastien, "bylo to v rámci mých práv a oba budeme spát klidněji s vědomím, že je navždy ze hry." "To je vedlejší," sykne Gabriel. "Právní stát existuje z nějakého důvodu. Soudy slouží jako příklad pro smečku, důkaz, že bereme porušení vážně, že nám záleží na spravedlnosti." Bastien si založí ruce na prsou: "Zasloužil si všechno, co dostal." "Být vůdcem neznamená, že si můžeš beztrestně dělat, co chceš," štěkne Gabriel. "A kdyby šlo o mámu?" Bastien ví, že je to podpásovka, ale neomluví se za to, že chrání svou družku. "Kdyby jí někdo udělal to, co Garrick udělal Seleně?" "To je něco jiného," mávne rukou, "tvoje matka a já jsme si souzeni." "Přesně," řekne Bastien a upřeně se dívá na Alfu. V Gabrielových očích se mihne pochopení a pomalu se uvolní, napětí z jeho svalů postupně mizí. "Ale ona–" "Ztratila svého vlka, pamatuješ?" Bastien zpočátku nechápal, proč Selene necítí pouto spřízněnosti. Vyjasnilo se to až tehdy, když se dozvěděl o jejím vlku. Samozřejmě, že to nemohla cítit, ztratila samotnou podstatu své bytosti. Za boží milosti, jak se tohle mohlo stát? "Ach synu," Gabriel stiskne Bastienovo rameno, v jeho hlase je opravdová bolest. "Omlouvám se." Jeho syn přikývne na znamení souhlasu, ale nedokáže se setkat s pohledem staršího muže. "Co hodláš udělat?" "Nabídnu jí východisko," povzdechne si Bastien, "pomůžeme jí projít přechodem, a až bude připravená stát na vlastních nohou, může se rozhodnout, jestli chce zůstat." Prohrábne si vlasy: "Ještě jsem s ní nemluvil, ale myslím si, že tři roky by měly stačit." "Jsi si jistý?" zeptá se Gabriel tiše. Bastien pevně přikývne. Gabriel se zamračí. "Pokud je tomu tak, drž svého vlka velmi zkrátka. Neoznačuj ji úplně, dokud nebudeš vědět, jestli bude obřad odmítnutí, nebo ne." Radí. "Pokud ji označí, nikdy ji nebudeš moci nechat jít." Selenin Pohled V zrcadle na mě zírá cizinka. Má moje oči, plné rty a dlouhé, hedvábné vlasy; ale nemůžu v ní najít sebe. Od mého útěku uplynul měsíc, a i když jsem stále příliš hubená, prohlubně v mých kostech se začaly mírně vyplňovat. Moje pokožka už není křiklavě šedá a posetá modřinami – i když je stále velmi bledá –, a i když mi stále chybí Luna, svoboda mi vrátila trochu světla do očí. Bastien stojí za mnou a zastiňuje mé malé tělo, když si také prohlíží můj odraz. Stále jsem nebyla schopná nechat k sobě nikoho jiného přiblížit, takže je to on, kdo mi pomohl do svatebních šatů na poslední zkoušku. Dlouhé šaty jsou perfektní, ale cítím se spíš jako dítě, které si hraje na dospělé, než jako nevěsta. Nemyslím si, že je Bastien šťastný, že si mě bere. Nikdy to neřekl, a i když tu pro mě byl při každém nervovém zhroucení a panickém záchvatu bez otázek a stížností, je nepopiratelně odtažitý, když jsme spolu sami. Bohužel jsem na něm začala být tak závislá, že je jeho rezervovanost opravdu skličující. Nelíbí se mi, jak se cítím. Připoutat se k němu – ke komukoli – je nebezpečné. Pomalu se seznamuji se smečkou a se vším, co jsem za posledních osm let zmeškala, kombinací formálních lekcí a odposlouchávání. Trávím spoustu času s uchem přitisknutým ke stěnám a dveřím, i když mi chybí dovednosti v oblasti utajení. Bastien mě při tom několikrát přistihl, ale naštěstí se zdá, že ho to spíš baví, než štve. Během jednoho z těchto odposlouchávacích sezení jsem se dozvěděla o Arabele. Zřejmě předtím, než jsem se objevila, Bastien plánoval vzít si jako družku vlčici jménem Arabella Wintersová. Zdá se, že Gabrielův edikt je donutil ukončit zasnoubení, a nemůžu popřít, že to dává smysl. Být zamilovaný do někoho jiného by jistě vysvětlovalo Bastienovu odtažitost. Teplé ruce mi obepnou pas a vtáhnou mě zpět do přítomnosti. "Na co myslíš?" Setkám se s jeho stříbrným pohledem v zrcadle a opřu se zády o jeho hruď. "Na nic důležitého." "Hmm," Jeho dunivý zvuk mi vibruje v páteři, "tak proč mi to neřekneš?" "Přemýšlela jsem o manželství," přiznám se. "O našem manželství." Bastien se zamračí a skloní hlavu, jak předpokládám, k přemýšlení. Když ji znovu zvedne, stroze přikývne: "Už se na to chystám s tebou nějakou dobu promluvit." Žaludek se mi sevře. "O čem?" "O naší manželské smlouvě," vysvětluje a odtahuje se ode mě. "Víš, co je to obřad odmítnutí?" Nejistě zavrtím hlavou. "Je to rituál, který podstupují spřízněné duše, které chtějí ukončit manželství." Bastien vytáhne z náprsní kapsy svého odloženého saka stoh papírů. "Vzhledem k našim… jedinečným okolnostem jsem si myslel, že by mohlo být vhodné ustanovení o odmítnutí." Podá mi dokument; naši manželskou smlouvu. Prohlížím si obsah a zakopávám o neznámá slova. "Takže," shrnu pomalu, "se vezmeme na tři roky a pak se rozhodneme, jestli se navzájem odmítneme?"