10 dní do Obřadu Odmítnutí Pohled Seleny: Točící se lopatky stropního ventilátoru se mi míhají nad hlavou, jejich rychlá rotace hypnotizuje mé smysly a odvádí mě od všech nežádoucích myšlenek. Dnes mám třetí výročí, ale místo šampaňského a dárků ležím sama v posteli. Můj manžel mě za deset dní odmítne, a já se na něj ani nemůžu zlobit. Ještě pořád tam ležím, když mi zazvoní telefon. Na obrazovce se objeví Bastienovo jméno a já se na chvíli zastavím, než to zvednu. Není důvod, aby se projevovala moje zoufalost. "Haló?" Na druhé straně neslyším hlas svého manžela. Místo toho se sluchátkem line ženský vysoký, zvonivý smích. "Ach, Bastiene, ty jsi hrozný!" Ten hlas nepoznávám, "Haló?" Zkouším to znovu, hovor zní velmi tlumeně. Že by omylem vytočené číslo? "Bello, chovej se jednou slušně?" Ten hlas znám až příliš dobře. "Jen když mě k tomu donutíš." Skoro slyším, jak jí přes telefon vlají řasy. Některé statické zvuky mizí a její hlas zní najednou velmi jasně. "Mmm," sténá, "Pamatuješ si, jak to mám ráda." Vrazím prst do tlačítka "ukončit hovor" a přeruším výměnu, než mě může přemoci nevolnost stoupající v krku. Arabella Wintersová se vrátila do Elysia a Bastien tráví naše výročí s ní místo se mnou. Ta vlkodlačice zmizela po mém svatebním obřadu a cestovala po jiných smečkách a hledala dobrodružství nebo nový začátek. Ale ať už Arabella hledala cokoli, očividně to nenašla. Možná proto, že už věděla, kde to je, ale prostě to bylo mimo její dosah. No, už to nebude mimo dosah o moc déle. Jakkoli jsem znechucená tím telefonátem, vím, že nemám právo se na Bastiena zlobit. Naše manželství bylo vždycky jen z rozumu a nechci mu stát v cestě ke štěstí. Přála bych si, aby počkal, až budeme oficiálně rozvedeni, ale on mi dal všechno. To nejmenší, co můžu udělat, je oplatit mu to. Nechci být kotvou, která by Bastiena připoutávala k minulosti, když si zaslouží vytvořit si vlastní budoucnost, ale přesně tím se stanu, když mu řeknu o dítěti. On to nesmí vědět, nikdy. Odejdu. Vezmu si s sebou kousek Bastiena. Budu mít své dítě. Přiložím dlaň na břicho a položím ji na nejdražší tajemství, jaké jsem kdy držela. Představuji si, jak se musela cítit moje matka, když zemřel můj otec. Podobnosti mezi našimi cestami mi neunikají, ale jsem odhodlaná nepokračovat v její cestě. Moje matka utíkala o život, když opustila smečku Calypso, neměla žádné prostředky ani plány, byla v tak zoufalé situaci, že nemohla odmítnout nabídku pomoci, bez ohledu na to, od koho přišla. To nebude můj příběh. Za boží milosti. Až opustím Elysium, vezmu si s sebou všechno, co vlastním, všechno, co potřebuji k novému začátku. Nebudu se muset zadlužovat u muže, abych přežila, a nevdám se, bez ohledu na to, kolik odsouzení si vysloužím za to, že jsem svobodná matka. Asi o hodinu později mi znovu zazvoní telefon. Tentokrát je to Aiden a já hned zvedám; Bastienův Beta mi volá, jen když se něco děje. "Aidene?" Do uší mi vnikají chraplavé hlasy a zkreslená hudba, po nichž následuje Betův baryton. "Seleno, promiň, že ti takhle volám, ale máme menší problém: Bastien je na mol a zjevně odhodlaný si způsobit otravu alkoholem. Nemůžeme ho zastavit a nemyslím si, že by poslechl někoho jiného než tebe. Aspoň doufám, že tě poslechne." "Kde jste?" "Loup Garou," křičí Aiden přes ohlušující hluk v pozadí. "Jsem na cestě." Znám ten bar, i když jsem v něm nikdy nebyla. Zvykla jsem si být mezi lidmi v kontrolovaném prostředí, ale velké davy mě stále děsí. Během jízdy dělám dechová cvičení a soustředím se na to, abych se uklidnila, spíš než abych přemýšlela o nepochybně nepříjemné scéně, která mě čeká. Je tak pozdě, že není žádný provoz, takže cesta trvá jen pár minut. Vystoupím z auta a s velkou obavou si prohlížím neonový nápis baru a impozantní vchod. Naposledy se uklidňujícím dechem vstupuji do vřavy. Tři věci mi okamžitě padnou do oka. Za prvé, Bastien není jediný, kdo je na tahu. V baru je na hranici chaosu, tak nacpaný vlky, že si myslím, že to musí být požární nebezpečí. Za druhé, Aiden není Bastienův jediný společník v pití. Arabella stojí blízko jeho boku a její řeč těla dává jasně najevo povahu jejich vztahu. A konečně, můj manžel se nebezpečně vymyká kontrole. Cítím jeho rozrušení z celé místnosti, dokážu si přečíst sotva skrytou zuřivost, která se blíží k bodu varu. V jeho auře je zamotané i něco jiného, něco, co se zdá být podivně podobné zoufalství. Už jsem viděla Bastiena v takovém stavu; když pije dostatečně hodně, jeho démoni se vynoří, aby ho trápili. Nikdy jsem nevěděla, co se stalo v jeho minulosti, že mu to způsobilo takovou agónii, ale vždycky je nesnesitelné se na to dívat. Opravdu se mi nechce jít hlouběji do toho zmatku. Raději bych zůstala blízko východu, nelíbí se mi představa, že nemám životaschopnou únikovou cestu. Trochu se oklepu a kráčím davem a oceňuji, jak přirozeně se přede mnou rozestupuje. I když nikdo nepředstírá, že nesleduje rozvíjející se scénu s dychtivým zájmem, patroni baru mi prokazují tu laskavost, že zůstávají na místě i poté, co projdu, a nechávají širokou cestu ke dveřím. Ten rozruch odvede Bastienovu pozornost od Arabelly. Chvíli mu trvá, než zpracuje můj vzhled, ale živý záblesk emocí v jeho očích dává najevo jeho překvapení, jakmile to udělá. Zdá se, že ho moje přítomnost trochu střízliví, a část manické energie, kterou vyzařoval, ustupuje. Vztyčí se do své plné, impozantní výšky a kráčí vpřed, přičemž přejíždí pohledem po davu, jak zkracuje vzdálenost mezi námi. Kdybych nevěděla, že to tak není, myslela bych si, že prohledává místnost, jestli tam nejsou hrozby, ale to nedává smysl. Jsme na domácí půdě mezi důvěryhodnými členy smečky. Ne, musí se snažit zjistit, kdo ho udal. Bastien si vytvoří jakousi klec svýma rukama, když ke mně dojde, a obklopí mě svým velkým tělem ochranitelsky. "Co tady děláš?" Nevím, co si mám myslet o jeho zjevné paranoie, ale musím přiznat, že se cítím nekonečně klidnější než před chvílí. Také se mi hluboce ulevilo, že se nezlobí nebo že ho můj příchod nevyvádí z míry. "Přišla jsem tě vzít domů." Na dlouhou chvíli se do mě zabodávají tvrdé oči, "Mohl jsi zavolat, potkal bych tě na parkovišti." Aha. Takže je přece jen podrážděný. Bastien nemá rád veřejné scény a napadá mě, že se pravděpodobně obzvlášť brání tomu, aby ji vytvářel před Arabellou. "Takže půjdeš?" ptám se nervózně. Bastien odpoví okamžitě, "Samozřejmě." Než se dostaneme domů, Bastien je už skoro v bezvědomí. Objedu k sedadlu spolujezdce a rozepnu mu bezpečnostní pás, jemně s ním zatřesu. "Bastiene. Probuď se, jsme doma." Na zvuk mého hlasu se probudí a omámeně na mě zamrká. "Pojď, velký zlý vlku." Škádlím ho, "Zavedeme tě do postele." V jeho očích se vznítí plameny. "To je pozvání?"