„Střelba na Sedmadvacáté avenue,“ hlásí Matt, když v spěchu naskakujeme do sanitky. Protočím oči a usadím se na sedadlo. Není to nic neobvyklého. Zločinnost ve Phoenixu je relativně nízká ve srovnání s jinými městy podobné velikosti a populace. Nicméně, v posledních letech se prostituce, obchod s drogami a násilí gangů prudce zvýšily v okolí Sedmadvacáté avenue. Voláme z té oblasti každý den. Bodná a střelná zranění jsou nejčastější. Netrvá nám ani pět minut, než dorazíme na místo. Policie už oblast ohradila. Před mohutným skladištěm leží dva mladí muži v bezvědomí, zatímco se o ně stará několik záchranářů. Stačí mi jediný pohled, abych poznala, že oba mají střelná zranění. „Uvnitř jsou další dva a jeden vzadu ve skladu,“ informuje nás policista. Přikývnu a míříme dovnitř. Sklad je obrovský a úplně prázdný. Požádám George, aby nás následoval sanitkou – je tu dostatek místa pro manévrování. Zahlédnu dvě těla a okamžitě zkontroluji puls u jednoho, zatímco Matt dělá totéž u druhého. Jsou také mladí. Soudě podle jejich oblečení a tetování, jsou téměř jistě členy latinského gangu. „Je mrtvý,“ oznamuje Matt. „Ten taky.“ „Máme začít s masáží srdce?“ Chystám se říct ano, když vidím, jak k nám běží dva zdravotníci. „Oni se o to postarají. Zkontrolujeme toho vzadu.“ „Myslíš, že to byl klan Zeta?“ „Není to náš problém. Ať to vyšetří policie.“ Matt přikývne a rychle se pohneme. Vycházíme zadními dveřmi skladu a nařídím Georgovi, aby objel budovu a setkal se s námi. Najdu mladého muže na zemi – je při vědomí a nad ním stojí dva policisté. Nechají mě projít a já si k němu kleknu. „Vypadni ode mě, děvko!“ zařve, než se ho vůbec dotknu. Zvednu obočí a prohlédnu si jeho obličej. Vypadá ještě mladší než ti ostatní – nemůže mu být víc než dvacet. „Pokud mi nedovolíš, abych tě prohlédla, vykrvácíš,“ řeknu a ukážu na jeho břicho. Drží se ho oběma rukama, ale krev stále proudí ven, prosakuje mu košili a zem pod ním. „Chceš ho spoutat?“ zeptá se jeden z policistů. Soustředím se na toho kluka. „Myslím, že to není nutné, pane policisto. Vypadá dost chytře na to, aby věděl, že umírání není skvělý nápad. Mýlím se?“ „Buď smrt, nebo vězení,“ zamumlá. „Nevím, co je horší.“ „Žij, abys to zjistil,“ zašeptám, dostatečně nahlas, aby to slyšel. Jeho tmavé oči se upřou na ty moje a vidím v nich strach. Po několika sekundách váhání sundá ruce a přikývne. Opatrně jsem ho položila na zem a rozstřihla mu košili, abych zkontrolovala ránu. Jak jsem očekávala, je to střelné zranění – ne vysokého kalibru. Mírně ho otočím, abych zkontrolovala, jestli kulka neprošla skrz. Kulka prošla. Vzhledem k její poloze, blíže k jeho boku, je možné, že nebyly zasaženy žádné životně důležité orgány, ale nebudu si jistá, dokud se krvácení nezastaví. Přitisknu gázu na ránu, zatímco mu Matt zavádí infuzi do paže. Všimnu si tetování ve tvaru Z, což potvrzuje mé podezření – je členem klanu Zeta. Nejchytřejší je dostat ho co nejrychleji do nemocnice. George přiveze nosítka a okamžitě ho na ně zvedneme. Jakmile je zajištěn uvnitř sanitky, policisté nás informují, že nás doprovodí. Pak se stane něco neočekávaného. Slyším skřípění pneumatik a vedle nás zastaví obrovské černé SUV. Vystoupí čtyři muži. Policisté se chystají tasit zbraně, ale než to stihnou, kulka jim prostřelí hlavu. Matt se schová, vyděšený střelbou, ale já se ani nehnu. Jeden z ozbrojených mužů otevře zadní dveře sanitky a od ucha k uchu se usměje. „Ten parchant je naživu,“ oznamuje. Všichni se zdají být potěšeni, než obrátí svou pozornost k nám. Jeden z nich – jediný, který nemá tetování na krku a rukou – na mě míří pistolí. „Kdo je zdravotník?“ zeptá se. „Já,“ odpovím poté, co si odkašlu. Vím, co se stane, než se to stane. Jiný muž zvedne zbraň a střelí Matta do hlavy. Pak George. Jejich těla dopadnou na zem, bez života. Vím, že pro ně nemůžu nic udělat. Jsou mrtví. „Škoda. Měl jsem George rád.“ „Dobře,“ řekne muž se zbraní. „Vypadá to, že sis právě vysloužila projížďku po městě.“ Ukáže směrem k zadní části sanitky a ušklíbne se. „Nasedni. Dáš do pořádku mého přítele. Potom vymyslíme, co s tebou.“ Podařilo se mi zastavit krvácení. Nepříjemně se pohnu a frustrovaně si odfrknu, když cítím hlaveň zbraně přitisknutou na spodní část zad. Jeden z mužů řídí sanitku, ten s tetováním na krku je s ním vpředu a ten druhý, ten, kterému říkají Oscar, je vzadu se mnou a upřeně mě sleduje. „Můžeš tu zbraň posunout o pár centimetrů dál? Snažím se zachránit život tvého přítele a to, že na mě míříš, mi to neulehčuje.“ Myslím, že slyším tlumené chichotání, a pak tlak zbraně na mých zádech zmizí. Stále pracuji mechanicky a snažím se vnímat své okolí. Jedeme normální rychlostí směrem na východ už přes dvacet minut. Možná jedeme do Paradise Valley. Říká se, že tam žijí někteří vůdci zločineckých gangů, hluboko v kamenité poušti, v obrovských luxusních sídlech. Za boží milosti. Zraněný chlapec bolestivě křičí, když mu začnu odstraňovat gázu z rány. „Co to sakra děláš?! Bolí to!“ křičí Oscar za mnou. „Nemůžu mu dát léky proti bolesti, aniž bych zanedbávala ránu,“ řeknu a frustrovaně vydechnu. „Kdybyste nezabili záchranáře, bylo by to mnohem snazší.“ „To jo…“ Letmo se ohlédnu a vidím, že se usmívá. Má světle modré oči a ostrou linii vyholenou od obočí ke straně hlavy. Není to jizva – jen stylistická volba. Zraněný chlapec má stejnou linii, i když ne tak výraznou. „Proč nejsi nervózní? Unesli jsme tě a zabili tvé kolegy a tebe to vůbec nerozhodilo.“ „Není nic.“ Neodpovídám. Pokračuji v práci v tichosti. Už jsem byla v horších situacích a není to poprvé, co na mě někdo míří zbraní. Právě teď je nejdůležitější zachránit chlapcův život. „Jak se jmenuješ?“ zeptám se ho. Chlapec bolestivě grimasuje a podívá se přes mé rameno na svého přítele. „Co je ti do toho?“ sykne chlap za mnou. „Nemluvila jsem s tebou,“ odpovím. „Jak se jmenuješ, kluku?“ Znovu se letmo ohlédne přes mé rameno a odfrkne si, jeho tvář je zkřivená bolestí. „Klidně odpověz. Stejně nebude žít dost dlouho na to, aby to někomu řekla,“ řekne Oscar španělsky. Asi si myslí, že mu nerozumím, ale mýlí se. Mnoho mých spolubojovníků v armádě byli Latinoameričané. Mluvím plynně španělsky, i když to nehodlám prozradit. Raději je nechám věřit, že nemám tušení, co říkají. „Beni,“ zamumlá chlapec skrz zaťaté zuby. „Dobře, Beni. Potřebuju, abys se zhluboka nadechl a zůstal v klidu, abych ti mohla uvolnit ránu a dát ti sedativum. Neuspí tě to úplně, ale pomůže ti to s bolestí. Dokážeš to?“ Přikývne a já počítám do tří, než odtáhnu ruce. Krev z díry okamžitě nestříká, takže se rychle pohnu, popadnu stříkačku a naplním ji, než ji vstříknu do jeho infuzního vaku. Vrátím se k jeho boku, připravena pokračovat v práci, když sanitka náhle prudce zabrzdí. Zakleju si pod dechem, když si uvědomím, že mu znovu začala krvácet rána na zádech. „Konečná. Budeš pokračovat uvnitř domu,“ řekne muž za mnou a znovu mi přitiskne zbraň k hlavě. „Potřebuju sterilní prostředí a chirurgické vybavení v sanitce.“ „Budeš to mít. Kluci všechno donesou dovnitř. Teď vypadni.“ Poslechnu, tiše a bez protestů. Jakmile jsem venku, uvědomím si, že už padla noc. Rozhlédnu se kolem. Nebyla jsem daleko od pravdy – měla jsem pravdu. Jsme v Paradise Valley, na soukromém pozemku. Místo, které Oscar nazval domem, je ve skutečnosti obrovské sídlo ze skla, oceli a kamenného obkladu, obklopené tlumeně osvětlenými zahradami a kaskádovitým vodopádem uprostřed. Vchodové dveře jsou přes tři metry vysoké a z masivního světlého dřeva. Stavba je obrovská, dvoupodlažní a má tvar písmene U – alespoň z toho, co vidím z tohoto úhlu. Podívám se nahoru a zahlédnu balkon podél fasády a v dálce bazén se skleněnými stěnami. „Pohni se,“ nařídí potetovaný muž a přitiskne mi zbraň k boku. Vejdeme dovnitř a slyším, jak mluví španělsky. Muž s tetováním – kterému konečně slyším říkat Gambo – jim nařídí, aby vyklidili hernu, a tlačí mě dál. Rychle si prohlédnu okolí a spočítám nejméně tucet ozbrojených mužů. Většina z nich vypadá jako vojáci nízké úrovně. Oscar a tenhle Gambo jsou ti, kteří dávají rozkazy, a ostatní poslouchají bez otázek. Hledám slabé místo – nějaké opomenutí nebo porušení bezpečnosti, které bych mohla využít k útěku. Potřebuju se dostat ven, než se rozhodnou, že už nejsem užitečná, a skončím jako moji dva kolegové. Vím, že se mě pokusí zabít – to je jasné. Co nevím, je, jak je zastavím, nebo jestli jsem ochotná porušit svůj slib, že přežiju.