Jenkins Nervózně přecházím po místnosti sem a tam. Už jsou to víc než čtyři hodiny, co mě tu zamkli, a od té doby jsem žádného ze Zeldricových mužů neviděla – natož jeho samotného. Kdo by si pomyslel… Nemohla jsem být unesená jen tak nějakým zločineckým gangem, ne. Musela jsem skončit s tím nejnásilnějším. Klan Z operuje ve městě už roky a jediná věc, která je o nich známa, je, že za sebou zanechávají stopu krve a smrti, kamkoli se vydají. No, teď vím něco víc. Kde žijí, jména několika klíčových členů – kteří, soudě podle toho, co jsem zjistila, se zdají být nejdůležitější – a to nejzajímavější: vím, jak Zeldric vypadá. A musím přiznat, že jsem si ho nikdy takového nepředstavovala. Když si představím vůdce zločinecké organizace, vybaví se mi muž středního věku s výrazným břichem, který nosí klobouk s plochým okrajem, aby zakryl ustupující vlasovou linii. Nikdy, ani v těch nejzvrácenějších snech, jsem si nepředstavovala, že Zeldric bude takhle atraktivní. Nevím, jestli je to jeho černými vlasy ladící s tmavýma očima, nebo tetováním vykukujícím zpod košile až ke straně krku. Pokrývají i jeho předloktí. Nebo možná je to ten krátký vous. Dodává mu drsný, bezohledný vzhled, spolu s kruhovou náušnicí v levém uchu a silným řetězem kolem krku. Nejsem si jistá, jestli je to jedna konkrétní věc nebo celý balíček, ale vím, že s touhle tváří a tímhle tělem by mohl proměnit i tu nejzbožnější ženu v hříšnici, za boží milosti. Sedám si na okraj postele a zívám. Skrz obrovská okna od podlahy ke stropu vidím, že úsvit není daleko – cítím se vyčerpaná. Aspoň se mi podařilo umýt si ruce v koupelně a zbavila jsem se i košile nasáklé krví. Teď mám na sobě jen tílko a kalhoty. Rozpouštím si vlasy a masíruju si pokožku hlavy, abych uvolnila napětí. Musím najít způsob, jak se odsud dostat, než si ten zločinec rozmyslí a rozhodne se mi vrazit kulku do hlavy. Dveře do pokoje se otevírají, a zrovna když jsem na něj myslela, vstoupí dovnitř on sám. Stále má na sobě stejné oblečení a v rukou drží složku. Zastaví se uprostřed ložnice, přímo nad tlustým, světlým vlněným kobercem, a upře na mě pohled. Mírně nakloní hlavu a ten úšklebek, který mu zkroutí rty, zve ke všem druhům hříšných myšlenek. "Mío Jenkins," zamumlá po otevření složky. Vstávám a zhluboka se nadechuji, než pomalu vydechnu. Předpokládám, že mu trvalo tak dlouho přijít, protože shromažďoval informace o mně. Mohla jsem mu dát falešné jméno, když se ptal. Kdokoli jiný by to udělal. V takových situacích je naší největší slabostí vždycky naše rodina. Lidé mají tendenci poslouchat rozkazy ze strachu, že ohrozí své blízké. No, já jsem sama, takže nemá nic, čím by mě mohl vydírat. "Celou tu dobu, a to je všechno, co se ti podařilo zjistit? Jsem zklamaná," říkám a křížím ruce na prsou. Nevynechám způsob, jakým Zeldricův pohled sjede rovnou k mému dekoltu. Trvá to jen pár sekund, než se znovu podívá na mou tvář. "Vím i pár dalších věcí," pokračuje v chůzi, dokud mezi námi není sotva metr, pak se zastaví, aby dál četl. "Seržantka Mía Jenkins, dvaatřicet let. Sloužila jako bojová zdravotnice v armádě. Dvakrát nasazena v Afghánistánu. Celkem šest let a tři dny na frontové linii. Odešla jsi před pár lety, hned poté, co ti sám prezident udělil Medaili cti za záchranu životů sedmi tvých kamarádů." Znovu se na mě podívá a ušklíbne se. "Vlastnoručně jsi zneškodnila přes dvacet ozbrojených nepřátel a dostala členy své jednotky do bezpečí." "Jen ty, kteří ještě žili," dodávám, jen abych ho podráždila, a vzdorně zvedám bradu. Zeldric na mě zamračeně pohlédne. "Přemýšlíš o tom, jak mě zabít, Mío?" ptá se a protahuje mé jméno. Spouštím ruce a pokrčím rameny. "Jenkins," opravím ho. Ignoruje mě a udělá další krok vpřed. Instinkty mi říkají, abych ustoupila, ale rozhodnu se zůstat na místě a čelit mu. Pokud mě má zabít, udělá to stejně. "Myslím, že tu část o tvém otci, generálovi, si můžeme nechat na jindy, nemyslíš?" Zavře složku a zastrčí si ji pod paži. Poprvé si všimnu jeho levého zápěstí. Nosí jakýsi růženec jako náramek. Okamžitě zvednu pohled a přistihnu ho, jak se znovu ušklíbá. "Co se se mnou stane?" ptám se. "Tu stejnou otázku si kladu už pár hodin, Mío." Zatnu zuby, ale tentokrát ho neopravím. Bude mi říkat, jak sakra chce. Zeldric je jeden z těch mužů – mužů, kteří nepřijímají "ne" jako odpověď. "Dal jsem ti slovo, takže tě nemůžu zabít. Ale nechat tě jít také není možnost. Řekni mi, co myslíš, že bych s tebou měl udělat?" "Nevím, ale být tebou, rozhodla bych se brzy. Dochází mi trpělivost, když jsem tady zamčená." Usměje se dalším úsměvem a ani se nehnnu, když udělá další krok ke mně. Jeho nos je tak blízko mého, že by se s nejmenším pohybem mohly dotknout. Zeldric nakloní hlavu a upře pohled na mé rty, než se zhluboka nadechne nosem. "Voníš lahodně, Mío. Až příliš lahodně pro tvé vlastní dobro." Přinutím se polknout, aniž bych ztratila rozvahu. Nevím, co je na tomhle muži tak nervózního, ale nesmím to dát najevo – to by byl můj pád. "A to jsem se od včerejška nesprchovala," zamumlám a s předstíraným opovržením si cvaknu jazykem. Zeldric se tiše zasměje a ustoupí o pár kroků zpět, jeho pohled mě nikdy neopustí. "Moji muži jsou nasraní kvůli tomu tvému kousku, co jsi předvedla v herně s tou pistolí. Takže ti radím, abys prozatím neopouštěla tenhle pokoj. Gambo a Oscar budou jediní, kdo sem bude mít přístup. Jeden z nich ti brzy přinese jídlo a čisté oblečení." Zatáhne za límec své bílé košile. "Můžeš se osprchovat a pár hodin si odpočinout. Kolem dopoledne si pro tebe přijdou, abys zkontrolovala mého bratra a ostatní zraněné muže." "Takže jsem vězeň?" zasyčím skrz zaťaté zuby. Zeldric se rozhlédne po ložnici a pokrčí rameny. "Viděl jsem i horší cely než je tahle, ale jestli to tak chceš vidět, nebudu se hádat," řekne, než se otočí k odchodu. "Sladké sny, Mío," zamumlá, než vyjde z pokoje. Zhluboka se nadechnu při zvuku zámku otáčejícího se z druhé strany. Znovu si sedám na okraj postele, zavírám oči a přejíždím si rukama po obličeji. Jsem v pěkné kaši. Nečekám, že mě tu někdo najde. Sanitka má GPS systém, ale nejsem tak naivní, abych si myslela, že se ho už nezbavili. Pokud se odsud chci dostat živá, budu pravděpodobně muset porušit svůj slib. "Už nikdy nebudeš zabíjet," ozývá se mi v hlavě. Snažím se, opravdu se snažím. Ale ten neskutečně atraktivní zločinecký boss mi to vůbec neulehčuje.