Stále poněkud omámená z rozhovoru, který jsem právě vedla se Zeldricem, zamířím do kuchyně. Všichni snídají a sledují mě se zvědavostí – a myslím, že i s trochou strachu – když vejdu. Musím se ovládat. Zpracuji všechno postupně, ale pokud mě to paralyzuje, bude to horší, než necítit vůbec nic. Zhluboka se nadechnu nosem a zvednu bradu. "Dobré ráno," pozdravím. Nikdo neodpovídá. Jen na mě zírají, j