Jenkins Zakrývám Beniho ránu čistým obvazem, když znovu zaslechnu výstřely. Na vteřinu se zastavím, než pokračuju. "Klid, jenom trénujou." "Já vím," odpovím a začnu mu obvazovat břicho. Už dva dny v kuse slyším střelbu a usoudila jsem, že poblíž bude nějaký cvičiště. Jen doufám, že jejich terče nejsou živý bytosti. Ty rány mi nevadí. Žila jsem s tím zvukem celej život – je to pro mě jako hudba. Uklidňuje mě to. "Tak můžu už vstát? Je mi mnohem líp." Pomůžu mu lehnout si zpátky a dám mu antibiotika a prášky proti bolesti, než se zbavím latexových rukavic. "Klidek, kluku, postřelili tě teprve před dvěma dny. Zpomal aspoň na tejden." "Můžeš mi přestat říkat 'kluku' nebo 'hochu'? Nejsem dítě." Potlačím úsměv nad tím, jak se mu v frustraci našpulí rty. Mračí se jak malej kluk, ale snaží se chovat jako nebojácnej chlap. Typický pro mladý kluky, zvlášť v takovým prostředí. V mysli mi problikne vzpomínka na ještě mladšího kluka, jak na mě míří pistolí, a zavrtím hlavou, nutím se soustředit na přítomnost a nechat minulost za sebou. "Dobře, Beni, ale z tý postele se teď hýbat nebudeš." Začnu sbírat použitý zdravotnický materiál, zatímco mě mlčky pozoruje. Najednou si odkašle a já zvednu obočí jeho směrem. "Ještě jsem ti nepoděkoval za to, že jsi mě zachránila." "Tvůj bratr už se o to postaral," zamumlám sarkasticky. "Zeldric? Doufám, že se k tobě chová dobře. Není tak zlej, jak se zdá. Jen se snaží starat o svý lidi." "Jasně, jistě. Je to jenom dostatečně egoistickej a arogantní na to, aby 'svý lidi' nutil nechat si vytetovat Z na tělo." Ukážu na jeho nahou hruď a protočím očima. Všimla jsem si, že Oscar má jedno na vnitřní straně zápěstí, i když mnohem menší, a Gambo ho má na krku. "Myslíš, že nás nutí si to nechat udělat?" Usměje se a zavrtí hlavou. "Je to naše volba. Symbol úcty a loajality k našemu vůdci. Nemá to nic společnýho s egocentrismem, Jenkins." Pokrčím rameny. Upřímně, je mi to jedno. Jediný, na čem mi záleží, je dostat se z tohohle zatracenýho místa, než se zblázním. Našla jsem potenciální únikovou cestu. Z mýho pokoje se dostanu na balkon, kterej jsem viděla zvenku tu noc, kdy mě sem přivezli. Včera jsem vyšla ven a uvědomila si, že když se hodně odrazím, mohla bych dopadnout o patro níž – přímo tam, kde je bazén. Je taky velká šance, že to špatně odhadnu a skončím s mozkem rozpláclej po betonu, nebo hůř, špatně dopadnu a skleněnej okraj bazénu mě rozpůlí. Asi to budu muset risknout, protože jakmile se dostanu dolů, je to už jen pár metrů na zem. Rozloučím se s Benim, a když už se chystám vyjít z ložnice, otevřou se dveře a objeví se muž, kterýho neznám. Zamračím se na jeho vzhled. Blond vlasy, krátká bradka, tlustý brýle, béžová polokošile zapnutá až ke krku a khaki chinos. Vypadá jako učitel na základce. Jediný, co ho prozrazuje jako jednoho ze Zeldricových mužů, je tetování pokrývající jeho ruce až k zápěstí. "Byl jsem požádán, abych pro tebe přišel," informuje mě s bázlivým úsměvem. Přikývne na pozdrav Benimu, než obrátí pozornost zpět ke mně. "Jak se zotavuje?" "Dobře. Rána není infikovaná a správně se hojí. Za týden bude moct začít znovu vykonávat běžný činnosti, i když by se měl vyhnout nadměrný námaze." "To je skvělý." Jde se mnou do chodby, zavře za sebou dveře a pak ke mně natáhne ruku. "Nebyli jsme si představeni. Jsem Lagos." "Jaký jména…?" zamumlám si pod nos a protočím očima. Když si všimne, že mu nechci potřást rukou, pokrčí rameny a spustí ji dolů. "Většina z nich jsou přezdívky nebo příjmení. Jmenuju se Arturo Lagos, ale všichni mi říkají Lagos. Gambo je Felipe Gamboa a Oscar… no, ten je prostě Oscar." "A Zeldric?" zeptám se s úlisným úsměvem. Lagos si mě pár vteřin prohlíží, než zavrtí hlavou. "Pokud se chceš o našem šéfovi něco dozvědět, budeš se ho muset zeptat sama. Využij k tomu dnešní večeři. Jsi pozvaná, abys s námi sdílela stůl." Zamračím se a zavrtím hlavou. "Asi vynechám. Radši zůstanu ve svý cele." "To není návrh, Jenkins. Zeldric chce, abys se k nám připojila. Zařídil jsem, aby ti nechali v pokoji oblečení. Za hodinu musíš bejt připravená." "A když odmítnu?" Povzdechne si, sundá si brýle, vyčistí si je a nasadí zpátky. Všimnu si jeho očí – mají nápadný odstín modré. Není v týhle organizaci jedinej ošklivej, plešatej nebo tlustej chlap? Zajímalo by mě, jestli je rekrutujou z modelingových agentur. "Dám ti radu, o kterou jsi nežádala – netlač Zeldrica až na hranici jeho trpělivosti. Má sklon snadno ztrácet nervy a nechceš bejt terčem jeho frustrace, když se to stane." "Díky, ale myslím, že se o sebe dokážu postarat. Co mi udělá, zabije mě? Věř mi, už se o to pokoušelo spousta lidí a nedopadlo to pro ně dobře." Chvíli mě mlčky pozoruje, než si povzdechne. "Pojď, doprovodím tě do tvýho pokoje." Zeldric Nemůžu se přestat na ni dívat koutkem oka. V těch šatech, co jsem pro ni objednal, vypadá úchvatně. Jsou černý, s tenkýma ramínkama a rozparkem, kterej vede od podlahy až do půlky stehna. Ten krátkej záblesk její nohy, kterej jsem zahlédl, než se posadila, ve mně zanechal bolest v rozkroku, který jsem se ještě nezbavil. Během večeře panuje napjatá atmosféra. Obvyklý vtipy a urážky mezi mýma muži jsou k nenalezení. Všichni zůstávají opatrní a jedí v tichosti. Cítí se nepříjemně s Jenkinsovou přítomností. Tahle jídelna, v mým soukromým křídle domu, je přístupná pouze mým nejdůvěryhodnějším mužům – těm, který považuju za rodinu: Lagos, Oscar, Gambo, Luna a samozřejmě Beni, který se ještě zotavuje z postřelení. Jediná žena ve skupině je nejživější. Luna se mi neustále dotýká paže a šeptá mi do ucha. Vím, že se snaží uplatnit svůj nárok před Jenkinsovou, ale zdá se, že její plán nefunguje, protože moje nová posedlost sotva zvedne hlavu od talíře. Má chuť k jídlu – to je dobrý znamení. Ale zůstává naprosto apatická, jako robot. Jí, občas si lokne vody a pokračuje v jídle. Zajímalo by mě, jestli je taková vždycky, nebo jestli se, jako ostatní, taky cítí nepříjemně s touhle situací. Narovná záda a upře pohled na místo na zdi přímo před sebou. "Můžu odejít?" zeptá se. Soustředím se na její tvář. Žádný emoce, nic. "Nechceš dezert?" Její medově zbarvený oči se upřou na moje a ona semkne rty k sobě. "Jsem v pořádku," zasyčí. Udržím její pohled. Vyzývá mě, provokuje mě a Bůh ví, že já nikdy neustoupím z výzvy. Bude moje – musí bejt. "Dobře. Jak si přeješ…" Než vůbec dokončím větu, už vstává a jde chodbou směrem k pokojům. Gambo se pohne, aby vstal a šel za ní, aby na ni dohlédl, ale zastavím ho. Jsme ve třetím patře. Není šance, aby se odsud dostala, aniž by ji někdo viděl. Možná není špatnej nápad jí trochu důvěřovat a uvidíme, co se stane.