Jak jen může kousek kovu působit tak těžce? Znovu se podívám na pěticípou hvězdu, která mi visí na krku. "Statečná." Měla bych překypovat štěstím, objímat své soudruhy a přemýšlet o povýšení na poručíka. Cítím však jen tlak na hrudi, který mi ztěžuje dýchání. "To není správné. Žádná vina, žádná lítost. Proč?" "Rotná Jenkinsová." Mé myšlenky jsou přerušeny. Zhluboka se nadechnu, než se postavím do pozoru a zamířím k šedovlasému muži s drobnými vráskami v koutcích očí – muži, kterému jsem kdysi říkala tati. Dnes není ničím víc než mým nadřízeným, generálem Jenkinsem. Vstoupím do jeho kanceláře a čekám, až zavře dveře. "Můžete se posadit, rotná." Okamžitě tak učiním, mlčky, zatímco generál obchází svůj stůl a usadí se přede mnou. "Musím se přiznat, že jsi mě překvapila. Nečekal jsem, že tak rychle postoupíš v hodnostech, natož aby moje dcera byla vyznamenána prezidentem národa Medailí cti. Uvědomuješ si, jak je to důležité?" "Ano, pane," odpovím mechanicky. "Vím, že už pracují na tvém povýšení na poručíka, a jako důstojník se nebudeš muset vracet na frontu, pokud nebudeš chtít. S tím, co jsi dokázala, jsi už splnila svou povinnost na bojišti, rotná." Můj otec – generál – stále mluví, zatímco se ztrácím ve svých myšlenkách. Nebudu se muset vracet do toho pekla, uhýbat kulkám a sledovat, jak umírají moji přátelé a soudruzi. Mým úkolem je zachraňovat životy – to dělá bojový zdravotník. Ale já… Zatřesu hlavou, abych vymazala obraz všech těch mrtvol ležících u mých nohou. "Nic není." "Děje se něco, rotná?" zeptal se můj otec. Sklopím pohled na své ruce – ruce, které se zdají čisté, ale jsou potřísněné krví. "Už nikdy nebudeš zabíjet," ozývá se mi v mysli. Zhluboka se nadechnu a pomalu zvednu hlavu. "Skončila jsem," řeknu s jistotou. "Co jsi řekla?" Generál na mě zamračeně zamžourá. "Skončila jsem tady, generále. Chci odejít z armády." "Snad nežertuješ," zamumlá. "Mio, ztratila jsi rozum?! Chystáš se na povýšení. Tvá vojenská kariéra teprve začíná." Vstanu, aniž bych čekala na jeho svolení, a poté, co sundám medaili, ji hodím na jeho stůl. "Můžeš si ji nechat, jestli se ti tolik líbí, tati. Sám jsi řekl – splnila jsem svou povinnost vůči tomuto národu. Teď se rozhodnu, jak prožiju zbytek svých dnů." Otočím se a zamířím ke dveřím, ale než je stačím otevřít, uslyším za sebou jeho hlas. "Pokud teď odejdeš těmi dveřmi, už tě nebudu uznávat jako svou dceru. Bude to, jako bys zemřela v té léčce." Mírně se otočím a nechám jeden koutek úst zvednout jen o pár centimetrů. "Nic není." "Přestala jsem být tvou dcerou už dávno. Sbohem, generále." Zatáhnu za kliku a s úsměvem vyjdu z kanceláře. O dva roky později Snažím se trochu číst, ale s tím, jak se sanitka tolik kymácí, se nemůžu soustředit. Vzhlédnu a George, řidič, se omluvně pokrčí rameny, než projede na plný plyn na červenou. "Nevím, jak se můžeš soustředit s tím zvukem sirény," poznamená Matt, asistent záchranáře. Jsme ve vozidle tři. Právě jsme obdrželi upozornění na hromadnou nehodu na jedné z nejrušnějších městských tříd. V poslední době máme víc práce než obvykle kvůli extrémnímu horku v polovině června. Ve Phoenixu jsou letní teploty brutální, a přestože monzunová sezóna teprve začíná, ještě jsme neměli žádné bouřky – takže se to může brzy zhoršit. Zavřu knihu, když vidím, že doprava houstne. Vsadím se, že jsme blízko místa nehody. George začne naléhavě troubit a snaží se dostat diváky z jejich aut a ze silnice, abychom mohli projet. Teprve když dorazí policie, se jim podaří uvolnit pruh, což nám umožní pohnout se vpřed. "Jsme tady první," zamumlám a upřímím pohled na půl tuctu zničených vozidel viditelných z mého sedadla. Posoudím, ke kterému se přiblížit jako první. Jedno auto visí na dělícím pruhu. Hasiči ho už zajistili, ale vzhledem k tomu, jak je téměř rozdělené na polovinu, pochybuji, že jsou tam nějací přeživší. A pokud ano, budou v kritickém stavu. "Jenkins..." zamumlá Matt. Čeká na mé rozkazy. "To modré," řeknu a vyskočím ze sanitky. Několik hasičů mě doprovodí k vozidlu. Matt bude hned za mnou s nosítky a lékařskými brašnami. "Uvnitř jsou dva lidé. Řidič, muž ve čtyřiceti letech, a vzadu jeho syn, asi čtyři nebo pět let. Oba jsou naživu," informuje mě jeden z hasičů. Kromě zajištění vozidla, aby se nepohybovalo, se jim také podařilo vytvořit v kovu otvor pro přístup ke zraněným. Dotknu se otcova krku a zkontroluji mu puls – slabý. Má tržnou ránu na hlavě a volant zapuštěný do hrudníku. Téměř jistě má mnohočetné zlomeniny žeber a hrudní kosti, spolu s otřesem mozku. Přesunu se, abych zkontrolovala dítě. Stisknu stranu jeho krku, ale necítím tlukot srdce. "Jenkins, s kým začneme?" zeptá se Matt, který je teď vedle mě. Odvážím se zvednout dítěti hlavu a zadržím dech, když vidím masivní tržnou ránu, která mu rozděluje lebku na dvě poloviny. Jeho obličej je pokrytý krví. Prohlédnu ránu a vidím z ní vytékat mozkovou hmotu. Povzdechnu si. "Nic není." "Dostaňme otce ven. Dítě je mrtvé." "Ještě před minutou žil," protestuje hasič. Matt se na mě zamračeně podívá. "Není příliš pozdě. Můžeme začít s KPR a—" "Ne," přeruším ho. "Otec má vyšší šanci na přežití. To dítě má roztříštěnou lebku a má vážné poškození mozku. I kdyby se nám ho podařilo oživit, a zázrakem by se dostal do nemocnice s vitálními funkcemi, už by se nikdy neprobudil." "Jenkins, jsem si jistý, že kdyby byl otec toho chlapce při vědomí, vybral by si zachránit svého syna před sebou! Je to jen dítě!" Upřímím na něj pohled, neochvějně. "Naštěstí to není jeho rozhodnutí. A není to ani tvoje. Vem krční límec a zaveď infuzi. Stabilizujeme ho, než ho dostaneme z auta." Matt se na mě na pár sekund upřeně dívá, než se konečně pustí do práce. "Žádný život nemá větší hodnotu než jiný," ozývá se mi v mysli. Podařilo se nám stabilizovat řidiče, dostat ho z vozidla, transportovat ho do nemocnice a nechat ostatní zraněné ostatním záchranářům. Poté se vrátíme na základnu, vyčistíme sanitku, doplníme zásoby a čekáme na další hovor, který netrvá dlouho. Poté, co vyřešíme několik drobných domácích nehod a infarkt v obchodním centru – který má za následek smrt staršího muže – se chystáme ukončit směnu, když nás rádio pošle zpět do akce.