"No tak," procedím skrz zaťaté zuby. "To stačí." Pomalu vytáhnu svého ptáka z Renéeiných úžasných úst a zvednu ji za podpaží. Zatáhne se, očividně neschopná stát, takže ji odnesu k bílé kožené sedačce, strhnu jí sukni z nohou a pobídnu ji dolů na dlouhé, plyšové sedadlo, aniž bych ztrácel vteřinu, než roztáhnu její stehna. Zírám dolů na nebe, které jsem odhalil. "Do prdele," vyštěknu. "Podívej, co