Nejsem si jistý, co mě přimělo zvednout zrak od papírování a podívat se skrz deštěm rozmazané okno limuzíny. Už od včerejška mě mezi lopatkami svědí kůže. Něco píchlavého pod naškrobeným límcem mé košile. Kdybych věřil na tyhle sračky s čáry máry, možná bych si i myslel, že je to předtucha. Od té doby, co jsem včera měl ten pocit, že mě někdo sleduje, se nedokážu soustředit na práci – a takové rozptylování nesnáším. Práce je koneckonců jediná věc, na kterou se vyplatí soustředit. Takže když zvednu zrak od zpráv o pronájmech, které mám na klíně, a uvidím tu dívku kráčet v dešti, říkám si, že to není moje zasraný problém. Už jsem v dešti zůstal dřív. Doslova i metaforicky. Je to konec světa, jen když to člověk dovolí. A já jsem si rozhodně nedovolil litovat se. Ať už je tahle cizinka kdokoliv, neměla být tak hloupá, aby si zapomněla deštník. Třeba se poučí z toho, že uvízla na tomhle dlouhém úseku silnice bez pomoci. Bůh ví, když jsem čelil stejné překážce já, rozhodl jsem se změnit svůj život. Rozhodl jsem se, že už nikdy nezůstanu venku v dešti – a nestalo se. V jednatřiceti letech teď odcházím já. Ignoruji bodnutí v hrudi – a navzdory veškeré snaze ignorovat tu dívku – se nakloním dopředu na zadním sedadle, abych se na ni lépe podíval, když projíždíme kolem. "Zastavit." Ten štěkavý rozkaz řidiči je vytažen z hlubokého, nedotčeného zákoutí uvnitř mě. Když sedím a zírám na tu vizi na druhé straně okna, to svědění mezi lopatkami se otupí a úplně přestane. To se mi nelíbí. Vůbec se mi to nelíbí. Kdo je tohle...stvoření? Je promočená na kůži, její tenké šaty se jí lepí na pevné, mladé tělo. Dlouhé blond vlasy má přilepené na ramenou, krku a čele. A usmívá se. Neuvědomuji si, že jsem se přiblížil co nejblíže ke sklu, dokud můj roztřesený dech nezamlží okno a nezastře můj pohled. Netrpělivě zakleji, vyrazím zadní dveře a vystoupím, zapínám si sako. Čin, který normálně dělám ze zvyku, ale tentokrát slouží i jako způsob, jak skrýt svou erekci. Do prdele. Nemůžu si vzpomenout, kdy mě naposledy nějaká konkrétní žena takhle vzrušila. Byl jsem se ženami, samozřejmě, ale dávám přednost účinnosti vlastní pěsti. Je to rychlé a nevyžaduje to žádnou konverzaci. Sexu nebo masturbaci se věnuji pouze k uspokojení potřeb svého těla. Ne pro potěšení. Rozhodně ne pro lásku. Zkrátka, jsem šokován, že po téhle dívce v bolestivé touze hladovím během několika sekund. Moje bunda je čím dál tím víc promočená, zatímco se snažím rozeznat barvu jejích bradavek skrz ty tenké šaty. S vnitřním příkazem, abych se dal do pořádku, se natáhnu zpět do limuzíny pro deštník, otevřu ho a pochoduji k promoklé blondýnce. Když se přibližuji, jsem znechucen, když jsem napaden necharakteristickou vlnou soucitu. Té dívce nemůže být víc než osmnáct. Kdo ji sakra nechal takhle zranitelnou venku jen v těchhle šatech? Protože, při Bohu, je naprosto zranitelná. Kdyby projížděl někdo se zlověstnějšími úmysly, byla by v ohrožení života, tahle krásná, křehká maličkost. Jak to tak vidím, nejsem si jistý, jestli je v bezpečí přede mnou. Zblízka mě ta přitažlivost pálí ještě víc. Je to zkrátka anděl. Nikdy jsem neviděl tak smyslná ústa, kůži, která prosí o mužské ruce. Prsa navržená tak, aby popletla mozek méněcenného muže. Široké zelené oči. Je to sexuální fantazie, a přesto jí její nevinnost dodává auru, že je pro bastarda, jako jsem já, téměř...nedosažitelná. Příliš sladká na to, aby se poskvrnila. Najednou se mi těžko polyká. "Co to sakra děláš venku v dešti?" štěknu mnohem hlasitěji, než jsem zamýšlel. Její úsměv pohasne. Zamrká. "J-jdu, pane." Pane. To slovo mnou vibruje a zanechává za sebou smyslnou zkázu. "Jdeš. Odkud?" "Domů. Jen jsem se šla projít. Nevěděla jsem, že bude pršet, ale..." Podívá se na oblohu a slunce si vybere ten okamžik, aby vykouklo skrz mraky a zalilo její tvář světlem. "Mně to nevadí. Deště se není třeba bát. Jen to znamená, že andělé sledují smutný film." "Ti ostatní andělé, myslíš?" Kriste, nechtěl jsem to říct nahlas. Krev, která opustila můj mozek a přemístila se do mého rozkroku, mě zjevně ovlivňuje i psychicky. To se téměř kvalifikovalo jako kompliment a já je nerozdávám. Říkat lidem hezké věci způsobuje, že chtějí zůstat nablízku, a já nemám zájem o společnost. Být sám je můj preferovaný stav. "Předpokládám, že si myslíš, že ti nabídnu svůj deštník? To neudělám. Měl bys být vždy připravený na bouři." Dívka přikývne. "Mluvíš teď o počasí?" zašeptá. "Nebo...už ses v životě poučil?" Jak...zvláštní, že ona je ta, která má na sobě průhledné šaty, a přesto se tu cítím naprosto odhalený já. Je na ní něco, co ve mně vyvolává pocit odhalení. Jako by mě viděla skrz naskrz. Možná opravdu spadla z nebe? "Obojí," zamumlám a konečně odpovím na její otázku. "Kladeš vždycky cizincům tak osobní otázky?" Zamyslí se nad tím. "S cizinci se moc nesetkávám." "Očividně ne," odseknu. "Neuvědomuješ si nebezpečí, které představují, když jsi úplně sama a chodíš v tomhle..." Přejedu prstem po krátkém lemu jejích šatů. "Hadru." Když znovu upřu pozornost na její krémová stehna, jsem překvapen, když zjistím, že má zavřené oči a rychle dýchá. Rozhodně ne proto, že jsem se dotkl jejích šatů...? "Ale já nevím," zamumlá. "Ne každý cizinec, který by projel kolem, by byl špatný. Jeden z nich by mohl být laskavý muž, který se se mnou podělí o deštník." "Já se o svůj deštník nepodělím—" S úžasem vzhlédnu a zjistím, že jí teď držím deštník nad hlavou. Oba jsme pod ním. Příliš blízko pro můj klid. Voní po čerstvých jablkách. Dívka se uchechtne nad zděšením, které se mi nepodařilo skrýt. "Nikomu neřeknu, že jsi měkota. Neboj se." Poučuji ji o bezpečnosti, ale to sevření, které mi způsobuje v hrudi, je dvakrát nebezpečnější. Tahle interakce pro ni možná nic neznamená, ale je to nejdelší rozhovor, který jsem vedl s kýmkoli mimo své zaměstnance za poslední roky. Nikomu nedovoluji, aby se ke mně přiblížil. Nemám rád lidi. Jsou líní, podvodní, oportunističtí, sobečtí. Jejich pravá tvář se nakonec vždycky ukáže. Proto necítím ani náznak výčitek, když vystěhovávám své nájemníky. Nikdo není opravdu dobrý nebo hoden empatie. Nemluvě o tom, že jsem byl na dně bez jediného haléře a vybudoval jsem realitní impérium za miliardu dolarů. Pokud nedokážou sehnat tisíc babek na nájem, můžou mi jít brečet do hrobu. Skutečnost, že se tahle holka dostala přes mou obranu, se mi nelíbí. Nelíbí se mi, když je moje lhostejnost zpochybňována. Zvlášť se mi nelíbí ten záblesk uspokojení, když mě nazvala laskavým. Nejsem. Z nějakého důvodu chci, aby to sakra věděla.