„Myslíš si, že jsem ňouma?" Můj hlas je klamně jemný, zatímco zbytek mě je tak tvrdý. „Víš, proč jsem zastavil?" „Proč?" zeptá se a zdá se, že zadržuje dech. Ani se neopovažuj. Je nevinná. Stejně ta slova řeknu. Chci ji odehnat. Teď. Přistihla mě se staženými zdmi a to je ta největší invaze, ještě horší, protože toužím, aby se to stalo znovu. „Zastavil jsem, protože poznám těsnou kundičku, když ji vidím." Obemknu její čelist pravou rukou a nakloním její rudnoucí tvář k mé. „Chtěl bych tě ošukat po všech čtyřech, tady uprostřed silnice, holčičko. Drsně, jak jen sneseš. Pořád si myslíš, že jsem ňouma?" „Ne," vydechne a zeleň jejích očí ztmavne do lesního odstínu. „Nemyslím." Ignoruju výčitky, které mě bodají do krku. „Dobře." Vytrhne mi bradu z sevření, obejde mě a pokračuje v chůzi po silnici, ruce strnule podél těla. Na okamžik mě ohromí pocit ztráty, který zažívám, když není přede mnou – a pak se otáčím na patě a jdu za ní. „Nastup do limuzíny. Teď." „Proč bych to dělala?" „Co takhle, abys nedostala zápal plic?" zavrčím. „Nebo nebyla unesena." „Nebo abych nebyla drsně ošukána po kolenou uprostřed silnice?" zeptá se upjatě přes rameno a v očích jí tančí bolest. Další výčitky se mi hromadí na hlavě. „Řekl jsem, že bych chtěl ty věci dělat, ne že je budu dělat," řeknu skrz zuby a jdu jí v patách. „Přestaň okamžitě odcházet a řekni mi své jméno." „Protože jsi se zeptal tak zdvořile, jsem Grace. Grace Hellingtonová," řekne a otočí se zpět, aby se mi postavila čelem. „Nechápu to. Proč chceš, abych si myslela, že jsi hrozný a hrubý? Nemůžeš být prostě muž, který se podělí o deštník?" „Grace Hellingtonová." To jméno mě zasáhne tak zvláštním pocitem déjà vu, že se mi trochu zatočí hlava. Zatřesu hlavou, abych ten pocit zahnala. „Jsem William Jones." Překříží ruce, našpulí ty rty jako po bodnutí včelou a můj penis ztvrdne víc než zasraná ocel v mých kalhotách. „Neodpověděl jsi na mou otázku, Williame." Zdá se mi to, nebo se mé jméno kutálí z jejího jazyka, jako by ho vyslovila milionkrát? „Zeptala ses mě na osobní otázku. Na ty neodpovídám." Začne se znovu otáčet, ale chytím ji za loket. „Pokud tentokrát udělám výjimku, nastoupíš do limuzíny? Já... zjistil jsem, že tě chci v teple a nasycenou. Okamžitě." A rozmazlenou k zbláznění, obtékanou diamanty, perlami a mým spermatem. Za boží milosti. Část hněvu z jejích očí vyprchá. „S tebou je všechno 'okamžitě'. Musíš na něco někdy čekat?" „Ne." Moje odpověď ji přiměje k úsměvu, překříží ruce a čeká. Na odpověď na její otázku, předpokládám. Nemůžeš být prostě muž, který se podělí o deštník? V krku mi uvízne střep nepříjemnosti, když odpovím. „Sdílení deštníku se může zdát jako malé gesto, ale způsobilo, že jsi ode mě očekávala víc... emocionálně. V tomto směru nemám co dát." Mám čelist tak napjatou, že by se mohla roztříštit. „Pokud se mnou půjdeš domů, mám však majetek, díky kterému se fakt, že jsem hajzl, bude zdát irelevantní." Mezi obočím se jí vytvoří vráska. „Myslíš si, že mi nebude vadit, že jsi zlý, jen proto, že máš hezké věci, jako je luxusní limuzína?" „Přesně tak." Její úsměv je roztřesený. „Mýlíš se." Zvednu obočí. „Dokaž to. Pojď se mnou a zůstaň na noc v mém domě. Zůstanu svým totálním bastardským já, zatímco tě budu rozmazlovat k zbláznění, a uvidíme, jestli opravdu budeš chtít ráno odejít." Viditelně sbírá odvahu a natáhne ruku k potřesení. „Platí, Williame." Moje ruka sklouzne kolem její a statická elektřina se mi šíří po paži. A protože mi naše dohoda dává svolení být mým typicky nemilosrdným já, přitáhnu si ji k sobě hrubě a připlácnu její sladká malá prsa na mou hruď. „Právě jsi udělala dohodu s ďáblem, holčičko," zachrčím, sehnem se a hodím si ji přes rameno. Zatímco šokovaně prská, otočím se na patě a zamířím zpět k otevřeným dveřím limuzíny, už si ji představuju v mém domě. V mé posteli. „Teď už není cesty zpět."