Yunice ztuhla v zádech, ale neotočila se. Byl to Paul Powell, její kamarád z dětství a snoubenec. Neotočila se, ale Paul natáhl ruku, chytil ji za rameno a s úsměvem ji otočil čelem k sobě. "Vždycky utíkáš k tátovu hrobu, když jsi rozrušená…" Úsměv mu zamrzl. Konečně uviděl Yunice tvář, která byla chorobně bledá. Její oči, skryté pod dlouhými černými vlasy, byly zapadlé a prázdné. Mráz mu přejel po zádech a instinktivně stáhl ruku. V tu chvíli si vzpomněl, že je blázen. Blázni jsou schopni všeho. Dokonce slyšel zvěsti, že se pro zábavu patlá špínou. Při pomyšlení, že se jí právě dotkl, se Paulovi zježila kůže a nenápadně si otřel ruku o kmen stromu za sebou. Jeho pohyby nebyly zřejmé, ale Yunice si toho přesto všimla. S Paulem byli zasnoubeni už roky a všichni vždycky předpokládali, že jsou pár, dokonce i Yunice sama. Kvůli tomu vždycky cítila jemný pocit majetnickosti vůči němu. Být odmítnuta někým, koho měla ráda, bylo bolestivé. Ale Yunice reakce byla tlumená. Paul ji nenavštívil ani jednou během jejích tří let v psychiatrické léčebně. Už si uvědomila, že mezi nimi není žádná budoucnost. Uplynulo příliš mnoho času. Paul už nevěděl, jak s Yunice jednat. Připadala mu jako známý cizinec. Rozpačitě řekl: "Od té doby, co jsi ji v záchvatu šílenství bodla, je Elsie zdraví chatrné. Teď, když se odmítáš vrátit domů, se o ni tak bojí, že ani nejí. Všichni se o ni moc bojíme." Yunice se ušklíbla. Vynechává jídla, a přesto žije, že? Když Paul viděl, že Yunice je neoblomná, zamračil se a jeho tón se zostřil, když řekl: "Říkám ti, abys šla domů a hned se Elsie omluvila. Pokud to neuděláš, tak můžeš zapomenout, že mě ještě někdy uvidíš." Yunice byla v minulosti vůči Paulovi skutečně poddajná, a proto věřil, že bez něj nemůže žít. Ale během let v psychiatrické léčebně, kdy čekala na spásu, se její naděje už rozplynuly v nic. Přestala od kohokoli cokoli očekávat. Už se nebude snažit nikoho potěšit. Pustila svou potřebu být milována a teď chtěla žít jen pro sebe. Za boží milosti se jí to konečně podařilo. Yunice rozevřela dlaň a podívala se na popáleninu na ruce. Bolest jí připomněla, že když nemá moc, tvrdohlavost nebo hraní si na silnou jí přinese jen víc utrpení. Takže se rozhodla jít s Paulem. Stejně se plánovala vrátit k rodině Saundersových, aby získala zpět svou identitu, a jet v jeho autě bylo lepší než jít pěšky. Paul šel napřed a vytáhl z auta vlhčené ubrousky, aby si venku u dveří otřel ruce. Když nastoupil, všiml si, že Yunice sedí vzadu. Dřív vždycky sedávala na předním sedadle spolujezdce – bylo to její výhradní místo. Proč tam teď nesedí? Pak si všiml nálepky na palubní desce, na které stálo: "Princeznino výhradní sedadlo. Ostatní holky, seďte vzadu." Paulovi zrudla tvář rozpaky. Rychle vysvětlil: "Moje sestra to tam dala jako vtip. Nemysli si o tom nic špatného, jo?" Čekal, že ho s tím Yunice bude otravovat jako dřív, že ho bude neúnavně vyslýchat. Už jen pomyšlení na to ho rozčilovalo. Yunice vždycky žárlila, a kdyby zjistila, že tu nálepku dala Elsie, určitě by jí způsobila problémy. Paul se už připravil. Bez ohledu na to, na co se ho Yunice bude ptát, se na ni prostě oboří a obviní ji z paranoie. To vždycky fungovalo; nejenže by mu to prošlo, ale Yunice by ho nakonec ještě utěšovala. Ale k jeho překvapení, dřív než mohl cokoli říct, Yunice prostě odpověděla: "Dobře." Pak nic. Paul byl na chvíli ohromen. Čekal, ale Yunice opravdu neměla v úmyslu se dál vyptávat. Zamračil se a pak nastartoval auto. Uvnitř auta bylo ticho. Nikdo z nich nepromluvil. Paul se podíval do zpětného zrcátka a uviděl Yunice, jak se s lhostejným výrazem dívá z okna, jako by mu ani nevěnovala pozornost. Plánoval si s ní promluvit o zrušení zásnub, ale také se obával, že se ho nebude chtít vzdát. Ale teď, když ji viděl tak lhostejnou, se necítil nevysvětlitelně podrážděně. Nemohl na to přijít, ale čím víc ho ignorovala, tím víc ho to štvalo. Takže najednou šlápl na plyn a zrychlil. Yunice byla bázlivá. Kdykoli jel rychle, bála se a prosila ho, aby zpomalil. Ale teď, i když se ručička rychloměru blížila k limitu, Yunice se prostě připoutala a mlčela. Auto se sotva vyhnulo obrovskému náklaďáku, takže se Paulovi orosil čelo studeným potem. V panice sám rychle zpomalil. Ani ho nepožádala, aby zastavil. Cítil se trapně a zamumlal: "Jsi statečnější než dřív." Paul byl mladý a bezohledný. Rád se předváděl rychlou jízdou a užíval si, jak se Yunice dřív bála a prosila ho, aby zpomalil. Ale Yunice se nikdy nebála rychlosti. Tenkrát se bála jen toho, aby se mu něco nestalo. Teď, když už nebyl její milovaný, jí to bylo jedno. U sídla rodiny Saundersových čekaly Lily Moore a Elsie u brány a dychtivě očekávaly jejich příjezd. Když Elsie uviděla Owena, jak vychází s šálou v ruce, předpokládala, že je pro ni. Nenápadně odstrčila Lily stranou a čekala, až jí Owen přehodí šálu přes ramena. Ale Owen se na ni ani nepodíval. Díval se dolů po silnici a očekával příjezd Paulova auta, držel šálu pro Yunice. Elsie tvář se zkřivila frustrací. I teď se Owen nemůže té bláznivé zbavit. V tu chvíli se Paulovo auto zastavilo a ona si rychle nasadila obdivný výraz. "Paul vždycky ví, jak se k věcem postavit. Yunice ho poslouchá…" Pak, jako by si uvědomila, že řekla něco špatného, zalapala po dechu a zakryla si ústa. Se vzlykem řekla: "Owene, nesnažila jsem se říct, že jsi neschopný. Jen jsem vyrostla v horách a neumím správně mluvit…" Ale Owen už byl hluboko v myšlenkách. Má pravdu. Osobně jsem šel Yunice vyzvednout, trpělivě jsem s ní mluvil, ale ona se ke mně chovala jen arogantně a odmítla se mnou jít. Přesto Paul, ze všech lidí, dokázal tak snadno přivézt ji domů? Owenova nálada se zhoršila. Před chvílí byl tak šťastný, ale teď mu ztmavla tvář. Nezáleželo jí na tom, jestli ji přemlouval, nebo ne? No, jemu to taky bylo jedno! Takže, když Yunice vystoupila z auta, Owen úmyslně přehodil šálu přes ramena Elsie. A co Yunice… Mohla klidně zmrznout. Podzimní večer už byl chladný. Zvlášť když vystoupila z auta, studený vítr okamžitě poslal mráz do Yunice tenkého trička. Podívala se na šálu omotanou kolem Elsie a pak obrátila pozornost na Lily, která k ní spěchala. Lily měla červené oči, když vzlykala: "Moje dítě, tys trpěla…" Elsie také vykročila vpřed, v očích se jí leskly slzy. "Je to všechno moje vina, že jsem chtěla žít s rodinou Saundersových. Proto se Yunice tak rozzlobila, že onemocněla. Nikdy jsem se neměla odvážit snít o rodině… Pokud souhlasíš s návratem domů, Yunice, odejdu s prázdnou. Už se nikdy nebudeš muset bát, že ti vezmu rodinu." Když to Lily uslyšela, okamžitě propukla v pláč a vtáhla Elsie do objetí. Owen se zamračil. "Jsi taky mámino dítě. Co je to za řeči o tvém a mém? Rodina Saundersových je tvůj domov. Nikdo nemá právo tě vyhodit! Už nikdy takové věci neříkej!" Paul také vykročil vpřed a postavil se mezi Yunice a Elsie. "Bodla tě, a proto potřebuješ celoživotní léky. To je její trest. Dluží ti. Rodina Saundersových ti dluží. Všichni ti to musíme vynahradit." Owenův výraz ztemněl. Ano. To je Yunice a dluh rodiny Saundersových. Všichni jsme dlužili Elsie.