Yunice zachovala klidný pohled. "A co když jsem si na bolest zvykla?" Owen byl zaskočen. Co tím myslela, že si zvykla na bolest? Když ji něco bolí, má to říct. Proč to snášet? Yunice pokračovala: "Protože říct, že to bolí, nepomůže. Takže to můžu jen snášet. A když to snášíte dost dlouho, zvyknete si." Owen byl skeptický. "Poslal jsem tě do pořádné psychiatrické léčebny. Se všemi pacienty tam zacházejí stejně. Mnoho případů z naší nemocnice je tam dobře opečováváno." Yunice odvětila: "To proto, že jejich rodiny platí úplatky a pravidelně je navštěvují. Ale pro ty z nás, o které se nikdo nestará, i když nás zbijí, to nemá žádné následky." Owenovi se zmocnil hluboký pocit nepříjemnosti. Obvinil ji: "Chceš tím vším jen obvinit nás, že tě nenavštěvujeme? Jestli chceš, abychom se cítili provinile, tak si aspoň vymýšlej věrohodnější lži! I kdyby tě šikanovali, jak by to mohlo způsobit kompresní zranění? Přejeli tě autem?" Yunice to pobavilo. "Psychiatrická léčebna není to samé jako běžná nemocnice. Mají přísná pravidla pro zacházení s blázny. Nesměli jsme používat hůlky ani vidličky – nic, co by se dalo použít jako zbraň. Seděli jsme na bobku na zemi a jedli rukama. Na sprchování nás zavírali do klecí a sprchovali nás vysokotlakými vodními tryskami. Učit se nešlo. Kromě jídla a spánku jsme se celý den potulovali po dvoře. Nebylo tam žádné rekreační zařízení, tak jsme si vymýšleli vlastní hry. Třeba tahat někoho za končetiny různými směry současně. Chytit někoho za vlasy a jezdit na něm jako na koni. Přivázat někoho k elektrickému plotu a opakovaně ho šokovat. Ale jejich nejoblíbenější hra byla stohování lidí – hromadit se na sebe do vysoké hromady a honit se za vzrušením z udušení a závratě. Loni při téhle hře někdo zemřel. První člověk skočil na hromadu a rozdrtil žebra tomu pod ním. Jak se hromadilo víc lidí, zlomená žebra mu propíchla srdce. Trvalo deset minut, než si uvědomili, že je mrtvý." Owenovi se rozšířily oči v nevěřícném úžasu. Instinktivně se zaklonil. Něco mu docvaklo. Před rokem jsem podepsal úmrtní list někomu. Dokonce jsem viděl i tělo. Na mrtvole byly jasné známky propíchnutí vnitřních orgánů, prasklá slezina a četné zlomeniny v pánvi a hrudní kosti. Ale co bylo nejvíce zarážející, bylo to, že osoba nezemřela na ztrátu krve – ale na mechanické udušení. Zápasila nejméně deset minut, dusila se v nesnesitelných bolestech, než zemřela. Tehdy jsem tomu případu nevěnoval velkou pozornost. Pamatoval jsem si jen, že rodina odmítla pitvu a dostala vysoké odškodné. Mohla ta nešťastná dívka být… Lily si zakryla obličej a třásla se strachem z těch představ. Nekontrolovatelně vzlykala. Její hlas byl chraplavý, když se zeptala: "Yunny, dělali to i tobě?" Když Yunice poslali do psychiatrické léčebny, bylo jí teprve osmnáct. Tichá a jemná mladá dívka – jak by ji nemohli šikanovat? Owenovi zčervenaly oči, hrdlo se mu stáhlo, jako by tam uvízlo něco ostrého. Ta bolest byla dusivá. Když Yunice viděla jeho rozpolcený výraz, promluvila za něj. "Chceš říct, že takové jsou psychiatrické léčebny, že? Že blázni nechápou hranice? Že když už má být někdo viněn, tak já – za to, že jsem sobecká a netolerantní, za to, že jsem chtěla ublížit Elsie, proto mě tam poslali? Že bych měla být vděčná, že mě neposlali raději do vězení?" Owen otevřel ústa, ale když trefila hřebíček na hlavičku, cítil se v defenzivě. "Není to tak?" Ale Yunice ho ignorovala a podívala se přímo na Lily, její slova nesla hlubší význam. "Mami, opravdu jsem to já, kdo ublížil tvé dceři?" Lily zamrzla. V jejích očích, zbrocených slzami, se mihlo leknutí. Ale rychle si znovu zakryla obličej a zhroutila se. "Přestaňte se hádat! Je to všechno moje vina! Kdybych jen zemřela v těch horách, nic z toho by se nestalo!" Vzlykala tak silně, že se jí třáslo tělo, a málem se zhroutila. "Mami!" Owen a Elsie spěchali, aby Lily podepřeli a pomohli jí na pohovku. Yunice stála u dveří a nehýbala se. Měla příliš velké bolesti, než aby mohla chodit. Ale pro všechny ostatní vypadala chladně a bezcitně. Owen se každou sekundou zlobil víc a víc. Vyjel na Yunice: "Co ti máma kdy udělala?! Co Elsie kdy udělala špatně?! Byla to mámina vina, že ji unesli? Byla to Elsieina vina, že se narodila do téhle rodiny?! Chováš se jako oběť, ale ve skutečnosti jsi jen plná zášti! Máma a Elsie neměly ve svém životě na výběr, ale ty ano! Máš rodinu, postavení a bohatství – všechno dobré na světě se točí kolem tebe! A přesto závidíš Elsie, která nemá nic! Stojíš tady naprosto v pořádku, zatímco Elsie musí brát léky do konce života! A ty si pořád myslíš, že ti celý svět něco dluží!" Při těchto slovech Lily sklonila hlavu, zatímco Elsie si kousala ret a bála se, že by Lily mohla říct něco, co by neměla. Yunice však stále upírala pohled na Lily, i když se jí žena odmítala podívat do očí. Před třemi lety Lily všechno viděla. Věděla, že Elsie tu nehodu zinscenovala sama. Věděla, že jsem nevinná. Ale rozhodla se mlčet – protože nechtěla, aby Elsie všichni nenáviděli, nechtěla, aby ji vyhnali z rodiny Saundersových. Takže přede mnou poklekla a prosila mě, abych vzala vinu na sebe za to, že jsem Elsie zranila. Lilyina slova byla: "Ty jsi stále Saundersová. I když uděláš chybu, nebudeš potrestána. Ale Elsie je jiná. Pokud opustí rodinu Saundersových, nebude mít nic." Odmítla jsem. Takže Lily křivě svědčila a tvrdila, že jsem Elsie bodla. S jejím prohlášením tomu Oscar a Owen uvěřili. Protože v jejich srdcích jsou obě dlaně i hřbet ruky z masa a kostí. Jejich matka by nikdy nestranila. Ale zapomněli – dlaně jsou z masa a kostí, ale dlaň má více masa než hřbet ruky. A dlaň je vždy chráněna. Elsie byla dcera, kterou Lily osobně vychovávala patnáct let, její nejdražší poklad. Já, Yunice, na druhou stranu, jsem nikdy nebyla ani v náručí své matky při narození. Jak by mohly být city stejné? Netrvalo dlouho a Lily se chytila za hruď a lapala po dechu. "Přestaňte se hádat. Je pozdě. Všichni jděte spát." Owen zamračil na Yunice, než pomohl Elsie doprovodit Lily zpět do jejího pokoje. Teprve potom Yunice hluboce vydechla a schoulila se na posteli. Už dávno jsem od nich nic nečekala. Dokonce jsem ani nedoufala, že mě vezmou do nemocnice. Moje zranění byla chronická. I kdybych šla do nemocnice, skeny by je nemusely odhalit. A i kdyby ano, neodvážila bych se na operační stůl. Elsie si nepřála nic jiného než abych zmizela. Kdybych byla na operačním stole v bezvědomí, už bych se nemusela nikdy probudit. Naštěstí znám trochu farmakologii. Mohla bych se sama uzdravit. Až se uzdravím, jednou provždy to s touhle rodinou vyřídím. Yunice se nechtěla dostat do problémů, takže v následujících dnech zřídkakdy opustila pokoj. Když Giana přišla uklidit pokoj, našla pod postelí pilulky Alphasirox. S jiskrou v oku vyfotografovala krabičku s pilulkami a odnesla ji Elsie. Večer Owen, který celý den trávil společenskými aktivitami, vypil trochu vína a Paul ho poslal domů. Oba vešli do dveří a uviděli Gianu, která si povídala s Elsie, utírala si slzy a ukončila rozhovor. Paul se rozhlédl a neviděl Yunice, což mu bylo trochu nepříjemné. V minulosti, pokaždé, když jsem přišel, byla Yunice jako kočka, slyšela zvuk pohybu a dívala se, aby si se mnou promluvila. Ale v posledních dvou dnech chodím do sídla Saundersových často, ale ještě jsem ji neviděl. Elsie si všimla Paulovy nepřítomnosti a také si všimla, že se zdá, že v poslední době chodí obzvlášť často a vždy je roztržitý. Nemohla se ubránit špatnému pocitu v srdci. Takže instruovala Gianu: "Jdi a nalij Owenovi šálek medové vody; bude se cítit lépe, když ji vypije." Owen seděl rozcuchaný na pohovce a zakrýval si obličej paží. Dnes měl špatnou náladu, protože byl na pracovišti zklamaný. Už tak byl naštvaný; kdo mohl tušit, že se mu v příští vteřině prudce vylije horký proud na nohy!