Owen ostře zasykl, čímž vylekal Paula a Elsie, kteří se bavili. "Co s tebou je!" napomenul ji Owen. Giana s rudýma očima se spěšně omlouvala a zběsile utírala rozlitou vodu. Owen ji netrpělivě odstrčil. "Uhni." Když to Elsie viděla, rychle se laskavě vmísila: "Owene, Giana to jistě neudělala naschvál. Neobviňuj ji." Poté se obrátila k Gianě a zeptala se: "V poslední době jsi roztržitá a dokonce jsem tě párkrát viděla tajně plakat. Máš něco na srdci?" V tu chvíli se Giana ještě více rozrušila, zakryla si obličej a vzlykala. "Už několik dní se nemůžu dovolat své rodině. Stýská se mi po mém dítěti…" Elsie byla zmatená. "Jak se jim nemůžeš dovolat? Nevolali ti?" Když to Giana slyšela, váhavě pohlédla na Owena a pak zašeptala: "Bojím se to říct…" Paul se opřel o pohovku za Elsie s pobaveným a zaujatým výrazem v obličeji, když sledoval, jak se drama odehrává. Elsie se zamračila. "Přestaň si s Owenem hrát na hádanky. Prostě to řekni." Giana sebrala odvahu a nakonec se zhroutila a vykřikla na Owena: "Pane Owene, to slečna Yunice mi ukradla telefon! Když jsem ji chytila, rozzlobila se a spláchla ho do záchodu! Můj syn se musí tak bát, když se mi nemůže dovolat. Buuuh…" Paul přimhouřil oči a podruhé se na Gianu podíval. Řekla, že jí Yunice ukradla telefon? Absurdní. Yunice se možná pomátla, ale nebyla nemajetná. Proč by kradla telefon služebné a pak se kvůli tomu tak rozčilovala? Owen měl zjevně stejný názor, ale zároveň pochyboval, že by si Giana vymyslela takovou nehoráznou lež. Takže se zeptal: "Máš nějaký důkaz?" Giana vzlykala: "Viděla jsem to na vlastní oči! Jaký další důkaz potřebujete?" Paul si ji s opovržením prohlédl. "Tvé slovo samo o sobě nestačí. Máš nějaké další důkazy?" Elsie se nenápadně podívala na Paula. Owen ještě ani nepromluvil, tak proč Yunice obhajuje Paul jako první? V tu chvíli si to Giana najednou uvědomila. "Pokud vykopeme kanalizační systém, najdeme můj telefon a dokážeme, že nelžu!" Vykopat potrubí? Už je to tak dávno, že i kdyby byl telefon spláchnutý, kdo ví, kde by teď skončil? Elsie velkoryse řekla: "Je to jen telefon, není třeba dělat takový povyk. Giano, koupím ti nový." Vytáhla telefon, aby zadala objednávku, ale Giana protestovala: "Paní Elsie, nejde o telefon – potřebuji jen kontakty v něm uložené…" Owena to čím dál víc rozčilovalo, a tak nařídil: "Zkontrolujte kamerové záznamy." Každý kout domu byl pod dohledem. Bylo by snadné zjistit pravdu. Giana však byla neústupná. "Ale v koupelně nejsou žádné kamery! Slečna Yunice využila tuto mezeru, takže na záznamu nic neuvidíte." Následovalo krátké ticho. Paul mírně zatnul prsty a navrhl: "Tak proč se prostě nezeptáme samotné Yunice?" Owen s ponurým výrazem souhlasil. "Jdi zavolat Yunice." O několik minut později se Yunice líně vynořila ze svého pokoje. Paul otočil hlavu a uviděl, že má vlasy svázané do culíku a je oblečená jednoduše v bílém tričku. Připomnělo mu to školní léta, kdy spolu sedávali. Nostalgie zjemnila jeho emoce a instinktivně ji chtěl ležérně pozdravit, když procházela kolem. Ale Yunice se na něj ani nepodívala. Jeho úsměv ztuhl v koutcích rtů. Paul se cítil ignorován, jeho výraz ztmavl a otočil se zpět, aby se správně posadil. Owen nečekal, až se Yunice přiblíží, a tvrdě se jí zeptal: "Už jsi v tomto domě někdy trpěla hlady nebo neměla co na sebe? Proč jsi Gianě ukradla telefon!" Yunice se zarazila, když si uvědomila, že jí Owen ani nedal šanci si sednout. Všichni ostatní seděli pohodlně, zatímco ona a Giana stály pod soudem. Yunice si povzdechla. "Neukradla jsem ho." Owen pokračoval v otázkách: "Takže říkáš, že jsi byla falešně obviněna? Proč by tě Giana obvinila a nikoho jiného?" Yunice oněměla. "Protože to nechceš říct, řeknu to já," pokračoval Owen. "Ukradla jsi ho, protože jsem ti nepřipravil telefon, takže jsi mě chtěla ponížit!" Owenovi právě došlo, že nezajistil Yunice každodenní potřeby. Jeho hlas ještě víc zchladl. "Nemůžu uvěřit, že po třech letech je tvá zášť stále tak silná. Pokud ti někdo něco nedá, raději to zničíš." Elsie vstala a poplácala Owena po zádech, aby ho uklidnila, a s obavami promluvila k Yunice. "Yunice, Owen tvrdě pracuje, aby uživil rodinu. Byl jen příliš zaneprázdněn, než aby na tyhle věci myslel. Nezlob se na něj." Když to Owen slyšel, povzdechl si. Kdyby byla Yunice alespoň z poloviny tak ohleduplná jako Elsie. Giana to však odmítla nechat jen tak. "Paní Elsie, neměla byste slečnu Yunice krýt! Musí se dnes ke své chybě přiznat, jinak bude celá rodina Saundersových vykradena!" Owen se na ni otočil a chladně se zeptal: "Co tím myslíš?" Elsie zaváhala, jako by nechtěla, aby Giana říkala víc, ale Giana spravedlivě prohlásila: "Pokud jsem byla poškozena kvůli svému telefonu, co pak náramek paní Elsie v hodnotě milionu? Bude slečna Yunice popírat, že si vzala i ten?" Paul se podíval na Elsie, jak si kouše ret, a jeho pohled ztmavl. Yunice si stále nezměnila zvyk krást? Před třemi lety dárky, které jsem dal Elsie, často mizely, jen aby se objevily v Yuniceině vlastnictví. Zpočátku jsem nevěřil, že by Yunice kradla. Ale když se to opakovalo, uvědomil jsem si, že Yunice nekradla z chamtivosti – žárlila. Zpočátku mi ta majetnickost připadala roztomilá. Ale postupem času jsem cítil, že je příliš panovačná, a mé srdce se postupně přiklonilo ke laskavější a ohleduplnější Elsie. A protože Yunice brala jen Elsieiny věci, Paul se tím moc nezabýval. Ale teď to bylo jiné. Yunice ignorovala pohrdavé pohledy ostatních, otočila se k Elsie a zeptala se: "Jak tvůj náramek vypadal?" Giana se okamžitě ozvala: "Byl to náramek z osmnácti korálků vyrobený ze vzácného nefritu!" Owenovi mírně zablesklo v očích a Yunice se zamyslela: "Byly korálky také vyryté konfuciánskými klasikami?" Gianě se rozzářily oči. Ukázala na Yunice a zvolala: "Vidíte, pane Owene! Musela ho ukrást – jak by jinak znala takové detaily?" Paul, podrážděný Gianinými pronikavými obviněními, se ušklíbl: "Protože ten náramek byl od začátku její. Samozřejmě, že ví, jak vypadá." Elsie se překvapeně podívala na Paula. Proč Yunice zase obhajuje? A pokud i Paul znal pravdu, pak ji Owen jistě znal také. Ten náramek daroval Yunice táta před lety, když trpěla silnou horečkou. Měl sloužit jako talisman pro její bezpečí za boží milosti. Giana si uvědomila změnu v dynamice a rychle změnila argument. "I kdyby byl její, měla se předtím zeptat paní Elsie, než si ho vzala! Její věci byly v pokoji paní Elsie. Vzít si něco bez zeptání je krádež!" Při těchto slovech v místnosti zavládlo hrobové ticho. Protože to všichni věděli. Nejenže náramek patřil Yunice, ale ten pokoj byl původně také její. Jak by se dalo považovat za krádež vzít si vlastní věci z vlastního pokoje?