Elsie přejela pohledem po tichém davu a chopila se iniciativy: "Ten pokoj původně patřil Yunice. Už jsem se s ní chtěla dnes večer vyměnit." Owen se zamračil. "Máš astma a potřebuješ pokoj s lepším vzduchem." Potom se podíval na Yunice, jeho tón zjemněl. "Můžeš si vzít můj pokoj, ale musíš slíbit, že už nebudeš používat takové metody k upoutání pozornosti." Owen předpokládal, že Yunice něco ukradla jen proto, aby vyjádřila svou nespokojenost s tím, že jí sebrali pokoj, a doufala, že si jí všichni všimnou – jako zanedbané kotě, které záměrně dělá nepořádek. Když Elsie uslyšela, že Owen je ochoten vzít si menší pokoj, okamžitě namítla: "Owene, ty pracuješ každý večer dlouho do noci. Ten malý pokoj je příliš stísněný a nepomůže ti relaxovat. Raději se vyměním se svou sestrou já!" Owen byl dojatý. Elsie byla jediná v této rodině, kdo chápal mou tvrdou práci, na rozdíl od někoho, kdo se jen tvářil kysele a každý den si vybíjel frustrace. Když Yunice vycítila Owenovo nepřátelství, konečně promluvila. "Nikdy jsem neměla v úmyslu si měnit pokoje. Jen jsem konstatovala, že jsem nic neukradla." Její hlas byl klidný, každá věta byla strohým konstatováním faktu, díky čemuž se Owen a ostatní zdáli ve srovnání s ní nerozumní. Paul stál stranou a cítil nevysvětlitelný pocit frustrace. Yunice zvedla pohled a v jejích očích se zableskla jiskra ostrosti. "Nevím, jak Giana ztratila telefon, ale ten nefritový náramek je pro mě velmi důležitý. Teď, když je pryč, prosím, zavolejte policii." Giana a Elsie si vyměnily pohledy. Byla Yunice opravdu tak odvážná? Velmi dobře věděly, že telefon i náramek se skutečně ztratily a Yunice je určitě vzala. Jestli se odváží zavolat policii, co plánuje? Rodinné záležitosti by se neměly probírat na veřejnosti. Bez ohledu na to, zda Yunice ty věci ukradla, nebo ne, Owen nechtěl do toho zatahovat úřady. Vstal. "Policie není potřeba." S tím vzal svůj notebook a vytáhl záznam z bezpečnostních kamer v domě. Yunice byla doma jen dva nebo tři dny. Bezpečnostní systém automaticky zaznamenával pohyb a s tak malým počtem lidí v domě bylo snadné to zkontrolovat. Přesto, po rychlém přehrání záznamu, Owen zjistil, že za tu dobu vstoupily do pokojů v druhém patře pouze Giana a Elsie. Yunice většinou zůstávala ve svém malém pokoji a zřídka vycházela ven. Owenův pohled potemněl, když se otočil na Gianu. "Ty jsi byla jediná, kdo v posledních dnech vstoupil do Elsieina pokoje." Yunice se nemohla stát neviditelnou. Jak mohla projít bezpečnostním systémem nezjištěna? Yunice mírně zkroutila rty. Nikdo v této místnosti by nikdy neuhodl, že umím programovat, že ne? V očích veřejnosti byl blázen jen někdo s duševní poruchou. Ale zapomněli na jednu věc – mezi genialitou a šílenstvím je tenká hranice. Za boží milosti. Psychiatrické léčebny ukrývaly jak šílené, tak nepochopené génie. Do ústavu jsem se dostala v osmnácti, hned po dokončení přijímacích zkoušek na vysokou školu, právě když měl můj život začít. Všichni mě viděli jako bezcenné selhání. Kdo by si pomyslel, že se v tomhle místě něco naučím, natož abych manipulovala s bezpečnostním systémem domu? Giana zírala na záznam, snažila se najít slova, než konečně vyhrkla: "Ty kamery musí být vadné! Ano, to je ono! Nic jsem neukradla! Přísahám!" Jakmile to dořekla, vzduchem se rozezněl hlasitý tón telefonu. Giana s hrůzou sledovala, jak se Owen sehnul a vytáhl telefon zpod polštářů na pohovce. Byl to můj – ten samý telefon, o kterém jsem tvrdila, že ho Yunice ukradla a hodila do kanálu. Owenův výraz ztemněl. Se zaťatými zuby se zeptal: "Neříkala jsi, že ti Yunice vzala telefon a hodila ho do kanálu?" Tak proč je tady v perfektním stavu? Giana byla příliš ohromená, než aby se hádala. Teprve tehdy si uvědomila, že byla nastrčená. Elsie, která chtěla Gianu původně bránit, okamžitě zmlkla, když byl telefon objeven. Yunicein hlas zchladl. "Až příště něco ztratíš, zkus to nejdřív hledat, než někoho obviníš." Potom se otočila na Elsie. "A prosím, pomoz mi najít můj náramek. Je pro mě velmi důležitý." Elsie oněměla. Yunice beze slova opustila obývací pokoj a vrátila se do svého malého pokoje. Ostatní seděli v rozpačitém tichu. Po chvíli promluvil Owen. "Elsie, jsi si jistá, že ten náramek chybí?" "Cože?" Elsie nečekala, že bude tak náhle dotazována, a nedokázala okamžitě odpovědět. Zdálo se, že Owena její odpověď nezajímá. Vstal. "Prohledáme tvůj pokoj ještě jednou. Možná jen někam spadl." Protože jsme dnes Yunici ukřivdili, musíme ten náramek najít a vrátit jí ho. Když Owen a Giana odešli nahoru hledat, Paul se otočil a podíval se na malý pokoj. Zaváhal, než konečně přešel a zaklepal na Yuniceiny dveře. Byla zpátky už tak dlouho, a přesto se mnou nepromluvila ani slovo. Po dlouhé pauze se dveře konečně otevřely. Yunice stála ve dveřích. Když ho uviděla, zeptala se: "Ano?" Paul se najednou cítil trapně. Jeho oči zabloudily kolem ní do maličkého pokoje za ní. Byl tak malý. Dokonce i pokoje pro služebné v mém domě byly větší než tohle. Yunice byla stále nejstarší dcerou rodiny Saundersových. Jak se k ní mohli takhle chovat? V hrudi ho bodla tupá bolest. Po dlouhé chvíli konečně pochopil, co cítí. Vztek. Já jsem mohl Yunici šikanovat, ale nikomu jinému bych to nedovolil. Vyrůstali jsme spolu a ona byla vždycky mým stínem. Dokonce jsem se jednou chlubil, že každý, kdo bude chtít šikanovat mou "malou snoubenku", se bude muset nejdřív dostat přes mě! Jak se mohlo všechno tak moc změnit za pouhé tři roky? Paul předstíral nonšalantnost a vykročil vpřed. "Necháš mě tu stát? Nechceš mě pozvat dál?" Yunice zablokovala dveře. "Je tu špinavo. Pane Paule, neměl byste si sedat." Paul zamrzl. Pane Paule? Bylo to poprvé, co mě Yunice oslovila jako "pane Paula". Jeho výraz ztuhl a pokusil se vysvětlit: "Zlobíš se? Já jsem se na tebe minule nedíval spatra. Špatně jsi to pochopila." Vlastně jsem se na ni díval spatra. Ale později jsem si uvědomil, že jsem byl příliš tvrdý. Yunice je moje nejlepší kamarádka. Neměl jsem se k ní takhle chovat. Přesto ho stále nechtěla pustit dál. "Pane Paule, už jsme dospělí. Měli bychom si držet odstup. Co by si lidé pomysleli, kdyby tě viděli v mém pokoji?" Paul se podíval nahoru a pak se ušklíbl: "Chodíval jsem k tobě do pokoje pořád. Kromě toho jsme zasnoubení." "Dětské zásnuby jsou zastaralé a bezvýznamné. Kromě toho mám duševní chorobu – může být dokonce dědičná. Brzy si promluvím s tvými rodiči a zruším naše zásnuby," řekla Yunice. Paul byl ohromen. Chtěla Yunice zrušit zásnuby? Já? Odmítnutý? Paulovo ego utrpělo ránu. Chtěl jsem to ukončit sám, ale jen já jsem mohl být tím, kdo to iniciuje! Zrovna když se chystal hádat, Yunice mu zabouchla dveře před nosem. Paul tam zůstal stát, znovu odmítnutý. V tu chvíli Owen sestoupil dolů a uviděl Paula u Yuniceiných dveří. Paul se cítil provinile a změnil téma. "Našli jste ten náramek?" Owena nebylo tak snadné oklamat. Věnoval Pavlovi ostražitý pohled. "Co děláš před Yuniceiným pokojem?"