„Nech mě domluvit, Kevine. Máme přece jen dvě dcery, ne? Já vím, že Marie není tvá vlastní, ale celý život ti říká tati…“ Než Jennifer stihla větu dokončit, Kevin ji přerušil. Už celé měsíce se zotavoval na lůžku a cítil se už mnohem lépe. „Co se snažíš říct? Řekni to na rovinu. Jsem přece tvůj milující manžel.“ „Vím, že mě a naši Marii miluješ…“ Jennifer sevřela Kevinovu ruku, tak hubenou, že to byla prakticky jen kost a kůže, a tiše řekla: „Zmínil ses, že po maturitě pošleš Biancu studovat do zahraničí, že? Naše Marie je jen o dva roky starší než Bianca a v poslední době nedělá nic jiného, než že vymetá bary. Do školy skoro nechodí a já jsem strachy bez sebe. Přece jen je to mé jediné vlastní dítě! Kevine, chci, aby Marie jela studovat do zahraničí společně s Biancou!“ Bianca stála za dveřmi a lehce se mračila. Marii bylo letos dvacet a umění chodit za školu okoukala od někoho už ve druhé třídě na střední. Kouřila, pila a zůstávala venku celé noci. To všechno byly nálepky popisující, jak „výjimečná“ tahle Marie je. Bianca svou nevlastní sestru rozhodně neměla v lásce! Kevin Rayne nebyl žádný milionář. Jeho celoživotní úspory činily přesně šest set tisíc a pro svou druhou rodinu dřel každý den do úmoru. Vlastně pracoval tak tvrdě, až onemocněl a játra mu začala úplně selhávat. Lékař dokonce prohlásil, že je na smrtelné posteli, a přesto odmítal sáhnout na svých šest set tisíc úspor, aby zaplatil vlastní léčbu. Před dvěma měsíci Kevin jasně prohlásil, že léčbu vzdává. Jakmile pacient rezignuje na život, nikdo jiný s tím nic nezmůže, ať už jsou to lékaři, nebo jeho vlastní dcera. Kevin dokonce se slzami v očích nutil svou dceru vyslechnout jeho poslední vůli: „Bianco, v životě jsem toho moc nedokázal. Jediné, co jsem udělal, je, že jsem ti našetřil těchhle šest set tisíc. Až umřu, nebuď příliš smutná. Po pohřbu vezmi ty peníze a jeď studovat do zahraničí! Žij svůj nejlepší život! Nebuď chamtivá jako tvá matka a nebuď k ničemu jako tvůj otec! Pokud si to vezmeš k srdci, klidně teď hned padnu mrtvý!“ I teď se Biance zalily oči slzami, kdykoli si na ten okamžik vzpomněla. Moc dobře věděla, že otec těch šest set tisíc ušetří na její studia, i kdyby ho to mělo stát život. Proto neměla jinou možnost než uzavřít tu tajnou dohodu výměnou za finanční prostředky a vhodného dárce pro svého otce. Stála za dveřmi a dívala se, jak si otec a nevlastní matka vyznávají lásku. Místo radosti však cítila jen nebývalý pocit zmaru a frustrace. Nakonec Bianca dovnitř nešla. Když sešla dolů, náhodou narazila na Marii. „Ale, pokud to není naše hodná malá Bianca.“ Marie do Biancy jednou rukou lehce strčila, mezi prsty svírala dámskou cigaretu. Pak Biance vyfoukla oblak kouře přímo do obličeje, sjela ji pohledem od hlavy k patě a mlaskla jazykem. „Je ti osmnáct a tvůj táta umírá, protože nemá na doktory. Co ty na to? Nechceš se zkusit prodat ještě párkrát? Mohla bys tatíka udržet naživu o chvíli dýl.“ Bianca se na svou odpornou starší sestru dívala s kamennou tváří. Cítila, jak v ní frustrace narůstá tak silně, že by explodovala, kdyby ji neventilovala, a tak plivla Marii do tváře: „Miluju tenhle návrh. Musí to být úleva, jako když si pořádně prdneš!“ Marie na ni vytřeštila své krásné oči. Biančin přístup ji okamžitě vytočil! „Zatracenej spratku, takže ty máš teď odvahu mi odmlouvat?!“ Bianca sklíčeně odešla. Marie byla tak vzteklá, že se jí třásla ruka. Otočila se a z plných plic zařvala: „No jasně, zase si hraješ na svatou! Už se nemůžu dočkat, až ukážeš svou pravou tvář! I tvůj táta říkal, že tvá máma je nestydatá! Myslím, že by ses měla nechat vyšetřit v pořádné nemocnici, pro případ, že bys byla parchant z nějaké jednorázovky!“ … Když byla Bianca v sedmém měsíci těhotenství. Jasně cítila, že život v jejím břiše je teď mnohem energičtější. Kopalo to a jí to přinášelo dosud nepoznané štěstí. Po chvíli si začala představovat, jak bude dítě vypadat, až se narodí. Bude to chlapec? Nebo holčička? Její břicho bylo obrovské. Dostávalo snad příliš mnoho živin? Od té doby, co Bianca toho dne v nemocnici zaslechla, jak otec souhlasí s tím, že pošle do zahraničí i Marii, přestala tam chodit tak často. Nebylo to tím, že by otce přestala mít ráda. Jen se jí zvětšovalo břicho a bála se, že by otec poznal, že je něco v nepořádku, kdyby ho navštěvovala příliš často. Silné péřové oblečení jí pomáhalo to skrývat, ale nebylo to neomylné. Navíc Jennifer byla neustále po Kevinově boku. Bianca nevěděla, jestli jí opravdu tak záleží na manželově zdraví, nebo jestli se spíš bojí o to, aby ušetřila těch šest set tisíc pro Marii. Biance nezbývalo než doufat, že je to ta první možnost. … O něco později Bianca zjistila, že otec vstal z postele a vrátil se do práce, dělal přesčasy a jezdil na služební cesty bez chvilky odpočinku. Bianca byla naštvaná a zoufalá, několikrát se snažila otce po telefonu přemluvit, ale všechno bylo marné. Po novém roce. Nastal termín jejího porodu. Pobývala v nejlepším pokoji, který soukromá porodnice nabízela, a každý den o ni pečovalo několik lékařek. Prováděly testy a dohlížely na každou její potřebu, aby nic nezanedbaly. Bianca se nikdy nesnažila zjistit, kdo je otcem dítěte, ale tito lidé o něm před ní někdy otevřeně diskutovali. Nikdy neřekli jeho jméno, ale Bianca si mohla být jistá, že otec dítěte rozhodně není žádný obyčejný podnikatel. Bianca o svém stavu nevěděla zhola nic, ale později zaslechla výsledek porady lékařů. Chtěli provést císařský řez. Poté ji odvezli na operační sál. Během zákroku necítila žádnou bolest. Možná to bude hodně bolet, až anestezie přestane účinkovat. To dítě v ní žilo asi devět měsíců, ale teď z ní bylo náhle vyňato! Teď se jejich cesty musely rozejít! Pocit odloučení od vlastní krve ji strašlivě bolel. Byla to ostrá bolest, která ji bodala u srdce. Než se nadála, slzy jí stékaly po kořeni nosu a kapaly na tvář. Od samého začátku to všechno byla jen férová a formální dohoda, ne? Tak proč ji srdce tak bolelo?! Faye celou dobu sledovala Biančiny emoce a dívala se, jak bezmocně pláče. Když Biancu konečně vyvezli ven, Faye splnila rozkazy a řekla jí: „Je ti teprve devatenáct. Tato záležitost zůstane navždy tajemstvím, které musíš po zbytek života skrývat. Dítě, doufám, že se z toho brzy oklepeš a že budeš mít od teď dobrý život.“ Faye ji utěšovala, ale ta slova byla krutá. „Můžete mi říct, jestli… Je to chlapec… nebo holčička…?“ zeptala se Bianca slabě. „Je to holčička a je naprosto zdravá,“ odpověděla Faye přesně tak, jak jí nařídil starý pan Crawford. Chtěli se vyhnout zbytečným problémům v budoucnu, a tak neměli jinou možnost než Biance lhát. Ve skutečnosti porodila dvojčata, zdravého chlapečka a zdravou holčičku. Bianca zavřela oči, tvář měla bledou. Byla vyčerpaná a ospalá. Holčička. Na světě byl teď nový život. Byla to její dcera. … Bianca zůstala v nemocnici jen deset dní. Nemohla vystát to nicnedělání v nemocnici po celé dny. Nesnesla tu bolest, když se její myšlenky točily jen kolem dcery a ničeho jiného. Jakmile opustila nemocnici, vrátila se do svého pronajatého pokoje. První, co udělala, bylo, že zavolala otci. Byl to Kevinův telefon, ale zvedla ho Jennifer. „Bianco? Tvůj otec má práci. Co se děje?“ Bianca se zarazila. Odkdy bylo tak těžké dovolat se tátovi? „Kdy bude mít čas?“ zeptala se. „To nemůžu s jistotou říct. Tvůj táta opravdu tvrdě pracuje, aby ses mohla dostat do zahraničí. Mám mu vyřídit, aby ti zavolal, až bude mít volno?“ řekla Jennifer. „Počkám na jeho zavolání.“ Bianca sklonila hlavu a zavěsila. Ve skutečnosti věděla, že Jennifer vzkaz nevyřídí. Právě teď by své žijící příbuzné spočítala na prstech jedné ruky. Její otec odjel do jiného města a zoufale pracoval pro tuhle jejich podivnou rodinu. Její novorozená dcerka mohla být v tomto městě, nebo někde úplně jinde. Od okamžiku, kdy se narodila, patřilo to dítě pouze muži, který stál za tou dohodou. Pokud šlo o její matku, bylo to, jako by ta osoba nikdy neexistovala. Bianca nevěděla, jak ta žena vypadala, kde je, jaký vedla život, ani jestli se jí někdy stýskalo po dceři.