Bianca si netroufla říct už ani slovo poté, co nad ní malý chlapec ohrnul nos. Čas se pomalu vlekl. Chlapec prohodil: „Je to docela trapné ticho, co?“ Dívka přikývla. Bianca: „...“ „Slečno, klidně teď zavolejte tátovi a řekněte mu, že se o nás nechcete starat,“ řekl chlapec. Byl to vskutku nepřátelský malý klučina. „Nikdy jsem neřekla, že se o vás nechci starat.“ Musela si to ujasnit. Jak by se mohla opovážit říct, že se nechce starat o šéfovy děti? Šéf by si ji dal k obědu. „Když se o nás chcete starat, tak byste se tak měla chovat.“ Chlapci se ta chladná atmosféra evidentně nelíbila. Tahle ženská byla mnohem hloupější než ty ostatní. Bianca: „...“ Byla to její chyba, že se před odchodem z domu nepodívala do kalendáře na předpověď štěstí. „Pojď se mnou, brácho.“ Holčička poznala, že výraz tety začíná být nepříjemný, a rozzlobeně bratra odtáhla pryč. Bianca dlouze vydechla a sledovala, jak obě děti zmizely ve dveřích koupelny. Uvnitř koupelny. Mladší sestra se zeptala: „Bráško, proč jsi na tu hezkou paní tak zlý?!“ „Má postranní úmysly.“ Staršímu bratrovi bylo jeho hloupé sestřičky líto a vážně prohlásil: „Tyhle hezké paní se o nás chtějí starat jen proto, že si chtějí vzít našeho tátu.“ „Ony si chtějí vzít tátu?“ Sestřička tomu nerozuměla. Starší bratr dodal: „A ty ostatní ženské aspoň věděly, jak předstírat, že nás mají rády. Podívej se na tuhle!“ Kdyby si tahle ženská vzala jejich otce, nikdy by se k nim nechovala hezky. Sestra trvala na svém: „Pradědeček vždycky říká, že nemáme soudit knihu podle obalu!“ Její bratr však rozzlobeně odvětil: „Je mi jedno, co si myslíš. Každopádně budu mít vždycky jen jednu mámu, a to je ta žena, která mě porodila!!“ Sestra byla neznalá, ale stejně tak rozzlobená: „Pradědeček říkal, že nás zasadili na zahradě!“ „Hlupáku!“ Její bratr zuřil tak, až mu zčervenala tvářička. Bez dalšího slova rozrazil dveře koupelny a vyšel ven. Bianca se lekla. Ti ale měli temperament! „Promiň, je to moje chyba. Neumím to s dětmi, proto je to celé takové neohrabané.“ Bianca se upřímně omlouvala. Mladší sestra zvedla hlavu a řekla: „Za to může brácha!“ Bianca se podívala na staršího bratra a pokusila se sladce navrhnout: „Nechcete se dívat na pohádky?“ Zvedla dálkové ovládání a dodala: „Pustíme si Ovečku Shaun a vlka, nebo Medvídky?“ „To je tak dětinské!“ Starší bratr si nemohl pomoct a znovu poukázal na její hloupost. Bianca se cítila trapně. Následovala další dlouhá odmlka. „Slečno, proč se nás nezeptáte, kolik nám je?“ Bianca našla záminku, jak se zbavit tísnivého ticha. „Tak kolik vám je?“ „Mně je pět a bráchovi taky.“ „Už jste začali chodit do školy?“ Jestli chodí do školy... Dnes byl čtvrtek. „Do školy chodíme, ale máme soukromého učitele. Tentokrát to byl táta, kdo řekl, že nás vezme ven, abychom si hráli. Říkal, že je tu hodně vysoké ruské kolo,“ vyzvonila mladší sestra všechno. „Aha, chápu,“ odpověděla Bianca. „Půjčte mi telefon, chci zavolat tátovi,“ řekl starší bratr. Bianca zamrkala a okamžitě podala chlapci svůj telefon. Blanche hledal v telefonu Biancy číslo svého otce, ale nemohl ho najít. Pak hledal otcův kontakt na WeChatu, ale ani ten tam nenašel. „Vy nemáte žádný kontakt na mého tátu?“ zeptal se a zvedl hlavu k Biance. Zavrtěla hlavou. „Ne.“ Starší bratr jí zřejmě nevěřil, zamračil se a řekl: „Jste si jistá, že ne?“ „Říkala jsem ti, že to není zlá ženská, co chce být naší macechou!“ Sestřička se na bratra opovržlivě podívala z místa, kde seděla. Bratr se na sestru podíval trochu provinile a na Biancu se neodvážil ani pohlédnout. Biance to konečně došlo! Tak proto byl k ní ten chlapec tak nepřátelský. „Musím vám něco vysvětlit.“ Bianca se podívala na chlapce a pak na dívku. „Váš otec vás dva svěřil Jasonovi, a Jason má moc práce, takže vás na chvíli předal mně. Mezi vaším otcem a mnou nic není. Jsme jen zaměstnavatel a zaměstnanec.“ Malý chlapec se na Biancu zamyšleně zadíval. Bianca přiznala na rovinu: „Váš otec a já jsme z jiných světů. Někteří lidé se narodí jako výjimeční a jiní jako obyčejní. Mají různé potřeby a různé společenské kruhy, takže se nemůžou mísit násilím. Chápete to?“ „Ne...“ Mladší sestra nechápavě zavrtěla hlavou. Bianca se místo toho obrátila na staršího bratra. Ten řekl: „Chápu. Táta je buržoazie a ty jsi proletariát.“ Bianca vybuchla smíchy. „To zabolelo, ale máš naprostou pravdu. Mezi vaším otcem a mnou je obrovská propast. Nemusíte se bát, i kdyby byl váš otec posledním mužem na světě, vaší macechou se nestanu. Chápete alespoň tohle?“ Mladší sestra se podívala na Biancu a poněkud zmateně přikývla. „Dobrá, pojďme být lepšími přáteli.“ Bianca se představila: „Jmenuji se Bianca Rayneová. Můžete mi říkat slečno Rayneová nebo prostě Bea.“ „Já jsem Rainie Crawfordová, jako deštivý den,“ představila se mladší sestra. „Já jsem Blanche Crawford. Můžeš mi říkat Blanca nebo Lanie,“ představil se i starší bratr a odložil své nepřátelství. Rainie? Jako deštivý den? Blanche Crawford? Blanca? Blanca? Rainie? Bianca měla najednou pocit, že jí setkání s těmito dětmi bylo souzeno! Jakmile se nedorozumění vysvětlilo, obě děti se jí s radostí otevřely. Zrušila plány na večeři s kolegy. Její dvě kolegyně šly po večeři pracovat, zatímco jejím současným úkolem bylo pouze starat se o šéfovy děti. Bianca byla zpočátku nesmírně opatrná, vyděšená, že jakákoli boule nebo škrábanec, které by děti mohly utržit, by ji stály místo. Nakonec se však s dětmi válela po koberci a srdce jí naplňovalo bolestné uspokojení. Její dítě by teď bylo asi ve věku Lanieho a Rainie. Když se dívala do jejich šťastných tváří, téměř viděla své vlastní miminko. Jak se tomu dítěti daří? Je šťastné? Ten večer Bianca večeřela s těmi dvěma zlatíčky. V hotelové restauraci měli k dispozici veškerý servis. Rainie seděla v restauraci, chvíli jedla své jídlo, ale pak začala slintat nad smaženým kuřetem, které měly jiné děti. „Otři si ty sliny, je to nechutné!“ napomenul ji bratr a zamračil se. Bianca rychle popadla ubrousek a otřela Rainie ústa. „Tatínek vám zakazuje jíst smažené kuře?“ Biance bylo Rainie tak líto. Kdyby její dcera takhle toužebně koukala na smažené kuře, asi by udělala výjimku, jen pro tentokrát. Rainie přikývla, ale oči měla stále přilepené na smaženém kuřeti u vedlejšího stolu. Byla tak roztržitá, že jí dokonce upadly hůlky na zem. „Prosím vás, číšníku?“ Bianca mávla rukou. O deset minut později. Smažené kuře bylo na stole. Byly to dva kousky. Starší bratr si však nevzal ani kousek a oba nechal sestře. I když chtěl také hrozně moc ochutnat, šel proti svému srdci a řekl: „Dej si, co hrdlo ráčí. Táta říká, že chlapi se musí držet svých zásad.“ Bianca nic neřekla, ale v duchu byla docela překvapená. Zároveň cítila obrovský respekt k tomuto pětiletému chlapci a jeho sebeovládání tváří v tvář pokušení. Někteří lidé mohou v dospělosti dosáhnout mimořádného úspěchu, ale jejich cesty nejsou tak hladké, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nikdo netuší, jak moc se museli krotit, kolik toho museli obětovat. Byl Luke Crawford jedním z takových příkladů? Tenhle malý chlapec byl chladný a ostražitý vůči všem. Bianca si nemohla nevzpomenout na to, co kdysi říkala Nina – že šéf je ve světě byznysu bezcitný tyran. Tenhle mrňous byl zmenšenou verzí svého otce!