Bianca odešla. Luke náhle odložil výkres, který dosud držel v ruce. Vstal, opustil své pracovní místo a zamířil rovnou k vinotéce. Vytáhl sklenici, naplnil ji do poloviny vínem a se zachmuřeným výrazem ji do dna vypil. Ten zatracený chtíč! Když Bianca odcházela z firmy, bylo už poměrně pozdě, ale naštěstí stihla poslední metro, které ji odvezlo domů. Jakmile dorazila, první, co udělala, bylo, že odpověděla na Jeanovy zprávy na WeChatu. Poté vytáhla kufr a začala si chystat věci, které bude potřebovat na zítřejší cestu. Právě v tu chvíli zazvonil telefon. Na displeji se objevilo jméno Jean. „Ty ještě nespíš? Myslela jsem, že jsem ti říkala, ať si jdeš brzy odpočinout a nevoláš mi,“ řekla Bianca starostlivě, když hovor přijala. „Ještě nemám hotovou práci, tak jsem si vzal věci na hotelový pokoj, abych mohl pokračovat v přesčasech,“ vysvětlil Jean a hned se zeptal: „Viděl jsem tvou zprávu. Proč jedeš taky na služební cestu? S kým tam jedeš?“ „Zatím vlastně nevím s kým. Budu si muset počkat do zítřejšího rána, až se to dozvím,“ odpověděla Bianca. „Jestli s tebou pojedou nějací muži, drž se od nich dál,“ připomněl jí Jean. „Koneckonců jsme v práci teprve krátce, takže je ještě dostatečně neznáš.“ „Dobře, rozumím,“ přitakala Bianca. Hned nato náhle uslyšela na druhém konci linky bušení. Znělo to, jako by někdo klepal na dveře. Ne, spíše než klepání to znělo, jako by se někdo snažil vyrazit dveře! „Co se děje?“ zeptala se Bianca nervózně. „N-nic.“ Jean najednou koktal, ale pak rychle dodal: „Zavolám ti později? Podívám se, co se děje venku, a pak ti dám vědět.“ Zavěsil dřív, než mu Bianca stihla říct, ať je opatrný. Sklopila hlavu, podívala se na svůj kufr a pak na telefon, jehož obrazovka po skončení hovoru zhasla. Bianca měla teď strach; bála se, že se Jean dostane do problémů, když je tam venku s cizími lidmi na cizím místě. Tu noc se nic nestalo. Následující den. Hned ráno Bianca obdržela telefonát od své kolegyně. Čekala na ni před svým obytným komplexem a únava jí byla ve tváři jasně znát. Včera v noci zůstala vzhůru až do časných ranních hodin a čekala na Jeanův telefonát, který by ji ujistil, že je vše v pořádku, ale on nezavolal. Zkoušela mu volat, ale měl vypnutý telefon. O více než deset minut později před ní zastavilo černé Bentley. Vystoupili z něj muž a žena. Představili se a seznámili se. Pak všichni tři znovu nastoupili do auta. Cesta do města, kam byli přiděleni, trvala autem sedm hodin. Protože tam budou potřebovat vůz, vedení pro pohodlí zařídilo, aby jeden z firemních vozů Bentley na místo dopravil kolega. Bianca si cestou povídala s kolegy. Rozuměli si docela dobře, smáli se a vtipkovali. Když dorazili do města H, bylo už odpoledne. Při ubytování v hotelu řekla kolegyně Sue Biance: „Pojďme se nejdřív vrátit na své pokoje, převléknout se a trochu si odpočinout. Ozveme se si zase, až bude čas na večeři.“ „Jistě,“ přikývla Bianca. Bianca vynesla svůj středně velký kufr nahoru a vešla do pokoje. Osprchovala se, převlékla se do domácího oblečení a poté vytáhla šaty, které potřebovala do práce, a pečlivě je vyžehlila. Když skončila, pověsila oblečení na ramínko. Po dokončení všech příprav se podívala na čas. Byly přesně čtyři hodiny. Jean jí od včerejšího večera až doteď ani jednou nezavolal. Neposlal jí ani jedinou zprávu. Teď, když měla konečně čas, zavolala Jeanovi sama. Telefon měl tentokrát konečně zapnutý. Vyzváněcí tón však zněl dlouho, aniž by to někdo zvedl. Bianca měla ještě větší strach, a tak zavolala znovu. Tentokrát byl její hovor rovnou odmítnut. „Promiň, mám teď moc práce a nemůžu to zvednout. Zavolám ti, až budu mít volno.“ Vzápětí jí od Jeana přišla zpráva na WeChatu. Bianca sklopila hlavu a odepsala: „Dobře, nebudu tě rušit při práci.“ Zdálo se, že je alespoň v bezpečí. Ten člověk, co mu včera bušil na dveře, byl možná jen náhodný opilec, který si spletl hotelový pokoj. Když odepsala na zprávu, odložila telefon a hledala jinou činnost. Sotva se však otočila, telefon znovu zavibroval. Nestihla se ani vzdálit, musela se hned vrátit a zkontrolovat zprávu. Byla to zpráva na WeChatu, ale byl to naprostý zmatek. „Hahahaha uhodlas to vláknitá síť začal jsem vstupné iFeng…“ Odesílatelem byl Jean, který měl mít právě teď „moc práce“. Bianca se zamračila. „?“ Poslala mu otazník. Po více než minutě Jean konečně odpověděl. „Něco jsem kreslil a omylem jsem se rukou dotkl displeje.“ Proto jí poslal takovou náhodnou změť slov. Bianca tomu nepřikládala velkou váhu. „Crr... Crr... Crr...“ Někdo zazvonil na zvonek jejího pokoje. „Kdo je tam?“ Bianca byla velmi opatrná, protože byla na neznámém místě v cizím městě. Zvenčí se ozval mužský hlas středního věku. „Slečno Rayneová, jsem Jason Doyle, zvláštní asistent pana Crawforda. Obávám se, že vás budu muset obtěžovat s otevřením dveří.“ Jason Doyle, nejdůvěryhodnější zvláštní asistent Lukea Crawforda, byl poměrně známý. Znal ho téměř každý ve firmě, a to včetně Biancy, která byla nováčkem. Otevřela dveře. „Ráda vás poznávám.“ Bianca ho sotva stihla pozdravit, když sklopila zrak a uviděla, že u dveří stojí také dvě malé děti. Jeden byl chlapeček a druhá holčička, oči jim zářily a zoubky ještě víc. Vypadali jako dvě dokonalé panenky. Jason Doyle stál v obleku, záda narovnaná jako pravítko. S povzdechem řekl: „Tohle jsou děti pana Crawforda. Jejich otec je pracovně zaneprázdněný a nemůže se o ně postarat, takže...“ Bianca z toho měla špatný pocit. Neměla vyloženě odpor k hlídání cizích dětí, ale připadalo jí to prostě zvláštní. Koneckonců, byla tady pracovně, ne jako chůva. Dalším hlavním důvodem, proč se o děti opravdu nechtěla starat, bylo to, že se bála, že pohled na cizí děti jí bude neustále připomínat ty její vlastní. „B-budu hodná, slibuju,“ řekla holčička tiše. Zvedla hlavu k Biance a zamrkala svýma nevinnýma černýma očima. „Bráško –“ Holčička viděla, že její bratr, ten malý chlapec, nic neříká, a tak naštvaně našpulila pusu a zatahala bratra za oblečení, aby ho přiměla promluvit. Bianca se místo toho otočila na chlapce. Starší bratr byl o něco vyšší než jeho sestra, a přestože si zachovával chladný výraz, svou sestru měl evidentně rád. Proto zvedl hlavu a řekl Biance stojící mezi dveřmi: „Taky budu hodný.“ Jason se podíval na hodinky a řekl: „Nechám ty děti u vás, slečno Rayneová. Musím ještě něco zařídit, takže teď odejdu.“ Bianca neměla šanci odmítnout. Jason rychle odešel a Bianca se podívala dolů na dvě děti a řekla: „Pojďte dál, vy dva.“ Mladší sestra natáhla svou malou ručku, chytila bratra za ruku a společně vešli do pokoje. „Chcete něco k pití?“ Bianca nevěděla, jak to s dětmi chodí, zvláště s dětmi takto výjimečného postavení. „Chci mléko,“ řekla holčička a způsobně se posadila na pohovku. Bianca rychle vylovila nějaké mléko. Mléko v hotelovém pokoji bylo extrémně drahé; to samé, které se v obchodě prodávalo za 3,50 jüanu, tady stálo 89. Když Bianca uviděla cenovku, zalapala po dechu, pak otevřela krabici, našla dvě sklenice a každému z dětí jednu nalila. Povýšený chlapec s chladnou tváří se jí ani nedotkl. Sestřička seděla na pohovce, houpala nohama, vypila polovinu sklenice a pak ji dopila celou, přičemž si olízla rty, aby se ujistila, že nevynechala ani kapku... Bianca seděla na židli, cítila se trapně, dívala se na ty malé andílky na pohovce a snažila se najít téma k hovoru. „Vy dva jste dvojčata?“ „Samozřejmě,“ odvětil povýšený starší bratr. Dokonce obrátil oči v sloup a s opovržením se na Biancu podíval. *Hlupáku,* jako by říkal, *sestra a já si jsme tak podobní. Samozřejmě, že jsme dvojčata!*