Když Bianca znovu vkročila do rušného města A, uběhlo už pět let. Byla pryč téměř dva tisíce dní a nocí. Nebyla to příliš dlouhá doba, ale rozhodně to nebylo málo. Tehdy s ní osud nemilosrdně smýkal. Byla naprosto bezmocná! Teď chtěla jen využít vlastní sílu a vzít svůj život do vlastních rukou. Bylo ráno. „Bea, tady!“ Nina stáhla okénko auta a zamávala na Biancu, která právě vycházela ze své čtvrti. Čas plynul. O pět let později už z nich nebyla ta bezradná osmnáctiletá nebo devatenáctiletá děvčata. Bianca a Jean se včera společně vrátili do země a Nina byla ta, kdo je vyzvedl na letišti. Toho večera vzal Jean Biancu k Langdonovým na večeři. Manželé Langdonovi byli z Biancy jako své budoucí snachy nadšení. Toho rána chtěl jít Jean na pohovor do firmy společně s Biancou, ale do toho mu něco přišlo a nemohl ji doprovodit. Bianca nasedla do Ninina auta na místo spolujezdce a zapnula si pás. „Víš, co máma říkala včera v noci, když jste s bráchou odešli?“ zeptala se Nina. „Co říkala?“ Bianca se obávala, že se Jeanovým rodičům nebude líbit. „Máma prohlásila: ‚Podívej se na Biancu! Je světlá a krásná, jemná a sladká. A teď se podívej na sebe! Proč jste vy dvě tak rozdílné? Ty se jen poflakuješ doma, jsi hrubá jako chlap a klneš jako dlaždič!‘“ Nina si při těch slovech neodpustila dotek na kamarádčině hebké tváři a mlaskla jazykem. „Ten vzduch tam venku tvojí pleti rozhodně svědčí.“ „Ale jdi! Nikdy jsi neopustila domov, tak nevíš, jak je to těžké.“ Bianca plácla její nezbednou ruku. „Sleduj cestu.“ Cestou si povídaly. Když dorazily k T Corporation, bylo už víc než osm čtyřicet. „Doufám, že brácha nepřijde pozdě. Šéf je bezcitný tyran, víš!“ zamumlala si Nina pro sebe, sklonila hlavu a popoháněla bratra přes WeChat. Bezcitný tyran? Teď už Nina znervóznila i Biancu. Zapnula telefon, připojila se k internetu a znovu hledala informace o šéfovi T Corporation. Doufala, že najde něco, co by jí mohlo pomoci u pohovoru. Většina věcí, které našla na internetu, nebyly nic víc než nepodložené drby o bohatých a slavných. Prezidentem T Corporation, která spadala pod Crawford Industries, byl muž jménem Luke Crawford. Letos mu bylo dvacet devět let, ale nikdo nevěděl, zda je svobodný nebo ženatý. Žádnému z novinářů se za celou tu dobu nepodařilo zjistit nic o jeho soukromém životě. Vlastně jméno Crawford mělo pro Biancu stále jistý význam. Byly to však jen její nevinné dětské fantazie z minulosti. Touhle dobou už ty sny dávno pohřbila v nejhlubším koutku svého srdce. Zprávy také uváděly, že před pěti lety došlo k obrovskému incidentu, když dva synové rodiny Crawfordových bojovali o rodinný podnik. Louis Crawford, legitimní dědic, kterého vnější svět uznával, byl náhle přes noc sesazen. Na druhou stranu starý pán Crawford náhle adoptoval jiného neznámého dědice jména Crawford, Lukea Crawforda, a ten úspěšně převzal rodinný podnik a nakonec zdědil umírající impérium Crawford Industries. Neznámý dědic jména Crawford... Autor článku jemně naznačoval, že Luke Crawford je, upřímně řečeno, nemanželským synem této bohaté rodiny. Bianca zamyšleně hleděla na telefon. ... Věž T Corporation byla tak vysoká, že okamžitě zastrašila každého, kdo do ní vkročil. Jean sem spěchal. Předtím si nastudoval historii společnosti, a když teď viděl, jak obrovská ta budova je, nevyhnutelně pocítil obavy. Nechtěl si před Biancou uříznout ostudu. Právě proto si nemohl dovolit tento pohovor zkazit! V jedné z místností ve věži zasedalo pět vedoucích pracovníků v přijímací komisi. Jedním z nich nebyl nikdo jiný než nejvyšší šéf T Corporation – Luke Crawford. Poté, co další absolvent slavné školy dokončil svůj pohovor, jeden z ostatních tazatelů pohlédl na Lukea a snažil se z jeho výrazu vyčíst jeho myšlenky. Všiml si však, že šéfova pozornost se jaksi přesunula na obrazovku bezpečnostní kamery. Na co se díval? „Další,“ řekl jeden z tazatelů. Kamera zabírala prostor venku, kde čekali na pohovor nejrůznější muži a ženy hledající práci. Sledováním jejich chování venku mohli tazatelé jasně usoudit, jací jsou kandidáti v soukromí. Lukeův pohled byl hluboký a složitý, když zíral na jednu z dívek. Ne, byla to žena. Biance bylo nyní dvacet tři a už neměla tu svou původní dětskou nevinnost. Úžasně vyspěla, ať už šlo o postavu nebo o její drobné úsměvy. Všechno na ní vyzařovalo jedinečnou ženskost. Lukeova mysl se náhle vrátila do doby před pěti lety, kdy tato žena sténala a křičela, když se s ní každou noc miloval. ... „Brácha tu bude brzy.“ Nina drcla do Biancy na chodbě. Bianca se probrala a schovala telefon, na který se tak dlouho dívala. Bylo to tím, že uplynulo tolik času a ten si pohrával s jejími vzpomínkami? Když se Bianca dívala na fotku šéfa, Lukea Crawforda, připadal jí poněkud povědomý. Opravdu vypadal trochu jako ten starší spolužák, který na střední škole hrál basketbal. Měli i stejné příjmení. Právě v tu chvíli vyběhl Jean po schodech, přistoupil k Biance a láskyplně ji pohladil po vlasech. „Promiň, že jdu pozdě.“ „To je v pořádku. Stejně ještě nejsme na řadě,“ řekla Bianca chápavě. Nina vedle nich našpulila rty. „Oslňujete mě těmi svými projevy lásky, lidi. Mějte trochu soucitu s touhle osamělou duší a trochu to ztlumte, prosím! Ještě ty oči budu potřebovat!“ „Jen oddaluješ nevyhnutelné. Měla by sis vypíchnout oči, než si Biancu vezmu a přivedu ji domů?“ „Udělej to! Vezmi si ji!“ Ninině oči doslova zářily, když říkala bratrovi: „Máma a táta byli včera z Bey víc než nadšení. Jakmile se oba usadíte v práci, měli byste si pospíšit a vzít se.“ Jean přikývl a neubránil se pohledu na Biancu vedle sebe. Bianca se cítila trochu nesvá. Se svým současným životem byla velmi spokojená. Ve skutečnosti musela Jeanovi poděkovat za jeho neúnavnou péči a vedení v posledních pěti letech. On byl důvodem, proč se jí podařilo překonat trauma z minulosti. Než se jí Jean vyznal, všimla si, že k ní chová city. Kvůli dřívějším zážitkům se cítila malá a bezcenná, takže se tehdy Jeanovi instinktivně vyhýbala. Vyhýbala se dokonce všem mužům, kteří se k ní snažili přiblížit. Během všech těch dnů, které pro ni neměly ani záblesk světla, o ni Jean nikdy nepřestal usilovat a starat se o ni. Nakonec se mu dokonce podařilo odhalit její bolestnou minulost. K Biančinu překvapení ji Jean neopustil. Dokonce si ani nemyslel, že je to její chyba, že „nosila dítě cizího muže“. Bianca si myslela, že má v tomto smyslu velké štěstí. „Další, Jean Langdon!“ „Tak já jdu.“ Jean stiskl Biance ruku. „Běž,“ přikývla Bianca. Když Jean otevřel dveře a vešel do místnosti, okamžitě pocítil pronikavý pohled. Sledoval ho a vystopoval až ke slavnému mladému šéfovi T Corporation. Luke viděl všechno, co Jean venku s Biancou dělal. Pohovor byl velmi formální, vážný a profesionální. Sám Jean byl velmi schopný, takže na každou otázku tazatelů odpovídal klidně a vyrovnaně. Způsob, jakým vystupoval, mu vynesl spoustu bodů k dobru. Lukeovy oči se znovu obrátily k obrazovkám kamer. Na obrazovce Bianca upřeně zírala na dveře, jemně se kousala do rtu a mnula si prsty. Zdálo se, že jí velmi záleží na výsledcích pohovoru jisté osoby uvnitř místnosti.