Bianca zavrtěla hlavou a přinutila se nemyslet na matku, jejíž jméno ani tvář neznala. Ta žena pro ni byla naprostou cizinkou. Po chvíli jí zazvonil telefon. Volala jí její nejlepší kamarádka, Nina Langdonová. Bianca hovor přijala. „Ahoj! Už jsme si přes video nevolaly celou věčnost. Proč se mi vyhýbáš?“ stěžovala si Nina do telefonu. Sklesle si opřela tvář o dlaň a pokračovala: „Jsi si jistá, že chceš jet do Británie, Beo? Co když tě tam bude někdo šikanovat? Moje pěsti tam nedosáhnou.“ „A taky! Slyšela jsem, že kluci v zámoří dospívají dříve a spousta školních kolejí je smíšených! Musíš si tam na to dávat opravdu velký pozor! Hele, chápeš, kam tím mířím? Ale co, budu k tobě upřímná. Kdyby ses opravdu nemohla udržet, až uvidíš ty zahraniční krasavce, nezapomeň na ochranu!“ Bianca na displeji viděla, že Nina sedí v malé restauraci. Zdálo se, že si právě objednala jídlo a čeká, až jí ho přinesou. Na zdi restaurace za Ninou visela poměrně velká televizní obrazovka. V televizi právě běžely zprávy ze světa šoubyznysu s velmi zřetelným titulkem. Hlásal, že šestapadesátiletému magnátovi se nedávno narodila dcera! Nikdo však nevěděl, kdo je matkou té dívky. „Beo? Bianco! Posloucháš mě vůbec?“ Nina si všimla, že Bianca na obrazovce zcela znehybněla a její emoce byly zjevně rozhozené. Nina rychle zatřásla svým telefonem a zvolala: „Bianco, slyšíš mě? Co se děje? Neděs mě!“ Bianca byla v tu chvíli velmi citlivá. Když opouštěla nemocnici, odpřísáhla, že už nikdy nebude myslet na dítě, které v sobě nosila. Ale jak by to vůbec bylo možné? To dítě mělo polovinu její krve. Bianca šílela. Opravdu přicházela o rozum. K čemu ale bylo dobré se tím stále trápit? Musela na to přestat myslet. Zavěsila a opláchla si obličej studenou vodou. Vůbec ji to neuklidnilo. Možná to bylo tím, že ji matka opustila už jako dítě, a tak Bianca promítala své zážitky z dětství do svého dítěte. Nemohla zapomenout na své chladné dětství. Neměla matku, jen dědečka a otce. Otec si vydělával na živobytí daleko od domova a dědeček postupně stárl. Jejich sousedé nikdy nepřestali pomlouvat její rodiče a jejich negativní hlasy se nesly celým jejím dětstvím. Vyrůstala v šikaně, zahalená do závoje sebepodceňování. Nevěděla, proč se kvůli absenci matky stala terčem šikany, ale jejich slovní útoky a nadávky jí zněly v uších neustále. Někdy svou matku nenáviděla. Když zavřela oči, nedokázala myslet na nic jiného než na toho magnáta ve středním věku ze zpráv v televizi. Nedávno se mu narodila dcera, ale nikdo nevěděl, kdo je její matkou... Teď se stala přesně tím typem ženy, který nejvíce nenáviděla – matkou, která porodila dítě, ale nepřijala za něj odpovědnost. Vklopýtala zpátky do pokoje, znovu vzala do ruky telefon a vyhledala si zprávy o onom magnátovi a jeho dítěti. Zprávy uváděly, že tomu muži je padesát šest let a plešatí, ale udržuje se v slušné kondici a není malé postavy. Chvíli Bianca nedokázala rozlišit, jestli je ten starý muž skutečně otcem jejího dítěte. Ach ano, ještě ten hlas! Bianca začala vyhledávat i videa s tím magnátem, snažíc se zaslechnout hlas toho starého muže. Chtěla vědět, jestli je to tentýž hlas, který slýchala oněch nocí. Bohužel hledala dlouho, dokud se jí nevybil telefon, ale video s jeho hlasem se jí najít nepodařilo. Naplnilo ji zoufalství. … Východní část města A. V sídle rodiny Crawfordových, kteří patřili k absolutní špičce i mezi bohatou elitou. Blížil se čas večeře a jídelní stůl v rezidenci byl pokrytý velkolepou hostinou. Byli tu téměř všichni členové rodiny, muži i ženy. Dvě chůvy přivezly dětské postýlky a přisunuly je ke starému pánu Crawfordovi. Starý pán Crawford seděl na invalidním vozíku a díval se na svého plavovlasého, růžolícího pravnuka v postýlce. „To dítě vypadá úplně jako Luke. Jsem si jistý, že až vyroste, bude z něj také impozantní osobnost!“ Starý pán byl velmi potěšen. Ostatní Crawfordové sedící kolem stolu se jen lehce usmívali. I kdyby měli vztek, neodvážili se to dát najevo. Starý pán Crawford si se svým pravnukem dlouho hrál, než zvedl hlavu a pevným hlasem oslovil celou rodinu. „Nebýt Luka a jeho neúnavné práce v posledních dvou letech, Crawfordovi by už dávno ztratili svou slávu! Má někdo námitky proti tomu, co říkám?“ Nikdo námitky neměl, ale nikdo ani výslovně nesouhlasil. Navzdory svému pokročilému věku měl starý pán Crawford stále bystrý zrak. Rozhlédl se kolem sebe a vnímal výraz každého z přítomných. „Už jsem starý a je na čase, abych rodinný podnik předal mladým.“ S těmi slovy se obrátil na Louise Crawforda a řekl: „Louisi, od nynějška by ses měl držet svého staršího bratra a učit se od něj!“ „Jasně,“ prohodil Louis lehkovážně, než se znovu odmlčel. „Tati, jak to myslíš?!“ vyskočila Susan Armstrongová a v tváři se jí zračila zášť. „Luke je tvůj vnuk, to ano, ale náš Louis taky! Lámeš tím své snše srdce! V čem je můj syn Louis horší než Luke?!“ Jen proto, že tu dnes Luke Crawford nebyl, se Susan odvážila vstát a tohle všechno říct. Starý pán Crawford měl jen jednoho syna a jeho syn měl dva syny, Luka a Louise Crawfordovy. Luke byl vyspělý a stál nohama na zemi, ale když bylo třeba, dokázal být i bezohledný. Pokud šlo o obchod, nikdo se proti němu neodvážil říct křivého slova. Louis však měl pověst sukničkáře. Nebyl hloupý, ale veškerý svůj důvtip využíval k balení holek. Kromě něj samotného nikdo nevěděl, zda má vůbec nějaké ambice nebo touhu po kariéře. Starý pán Crawford Susaniny protesty ignoroval. Výběr dědice byla záležitost nejvyšší důležitosti, a kdyby dovolil emocím ovlivnit jeho rozhodování, kdyby udělal jedinou chybu, mohl by zničit vše, co Crawfordovi léta budovali. „Zahajte videohovor. Chci s Lukem něco probrat,“ nařídil starý pán Crawford služebnictvu. Někdo okamžitě spustil videohovor a umístil zařízení před starého pána. „Co se děje, dědečku?“ zeptal se Luke z druhé strany. Byl na služební cestě a zdálo se, že právě sedí ve velmi seriózně vyhlížející kanceláři. „Je na čase dát mému pravnukovi jméno. Mám nápad, co říkáš na Clarence? Clarence Crawford. Chci, aby vyrůstal s jasným pohledem, aby měl mysl čistou a neposkvrněnou!“ řekl starý pán. Susan zuřila, že ji ignorují, ale neodvážila se nic říct, a tak si beze slova rozzlobeně sedla. Na druhém konci hovoru Luke neodpověděl starému pánu Crawfordovi hned. Místo toho se na obrazovce zamračil, chvíli mlčel a pak odhodlaně řekl: „Dědečku, chápu, jak to myslíš s tou čistou myslí a jasným zrakem. V tom případě, co třeba Blanche? Také to znamená čistá, bílá.“ Blanche Crawfordová. „To zní dobře!“ Starý muž se okamžitě podíval na tvář svého pravnoučete v postýlce. „Už máš jméno, malá Beo.“ Starý pán Crawford nehodlal do jména své pravnučky zasahovat, protože její otec zastával názor, že dcery by se měly rozmazlovat jako princezny. Až bude schopná se sama rozhodnout, bude si moci své oficiální jméno vybrat sama. … Čas uběhl jako voda. Brzy nadešel čas jejich odjezdu do zámoří. Bianca neodjížděla ze země s Marií, protože Jennifer zařídila, aby Marie odjela do Británie o měsíc dříve a zvykla si na tamní život. „Až tam dorazíte, spoléhám na tebe, že se o Biancu a Marii postaráš,“ řekl Kevin vážně Jeanu Langdonovi na letišti. Jean měřil přes 180 centimetrů a vypadal dokonale. Byl to Ninin starší bratr a už dlouho měl v úmyslu odjet studovat do zahraničí. Jen se nemohl rozhodnout, do které země chce jet. Když uslyšel svou mladší sestru říkat, že Bianca jede do Británie, okamžitě se rozhodl jet s ní. Každý muž má možná v mysli dívku, dívku tak úžasnou, jako je jeho první láska. Pro Jeana byla tou dívkou Bianca. „Postarej se o Beu.“ Nina objala svého bratra a zašeptala mu do ucha: „Na tu Marii Leeovou ale klidně zapomeň. Aby na tobě neulpěl ten její odér.“ Jean: „...“ Když se oba zařadili do fronty na pasovou kontrolu, Bianca se neustále otáčela, v očích horké slzy, a mávala svému stárnoucímu otci na rozloučenou.