Malá Rainie byla neskutečně šťastná, že se jí za zády tatínka podařilo tajně sníst trochu smaženého kuřete. Cestou zpátky do pokoje se Rainie držela Biancy jako klíště a objímala jí nohu jako koala strom. Pro Biancu bylo s dítětem zavěšeným na noze poměrně obtížné chodit. Celou cestu nahoru do patra musela v podstatě kulhat. „Už je vážně pozdě. Odvedu vás do pokoje, abyste mohli jít spát.“ Dospělá žena a dvě děti chvíli sledovali v pokoji kreslené filmy, než se Bianca obrátila k sourozenecké dvojici. Starší bratr k ní vzhlédl a řekl: „Nemáme kartu od pokoje.“ Rainie objímala Biancu svou buclatou bílou ručkou, oči pevně zavřené. Byla už téměř v limbu. Jak se ale bez karty dostanou zpátky? Bianca byla na rozpacích. Netušila, kdy prezident dokončí svou dnešní práci a vrátí se do hotelu. „Zavolám panu Doylovi.“ Bianca se podívala na Rainie, která už usínala. Nemohla se pohnout, a tak musela požádat Lanieho, aby jí podal telefon. Lanie vzal její mobil a podal ho Biance. Bianca zavolala svému kolegovi a požádala o pracovní číslo Jasona Doyla. Jason to zvedl dost rychle, ale řekl: „Omlouvám se, že vás obtěžuji, slečno Rayneová, ale pan Crawford je na večeři s několika krajskými představiteli. Nemyslím si, že se bude moci v dohledné době uvolnit. Co kdybychom to udělali takhle? Mohly by ty dvě děti dnes v noci přespat u vás?“ Bianca: „...“ Bylo už po desáté večer, když se Biance konečně podařilo děti uspat. Lanie spal na levé straně velké postele, zatímco Rainie zabrala pravou stranu. Oba tvrdě spali. Bianca co nejtišeji uklidila koupelnu, pak složila dětské oblečení a úhledně ho položila na pohovku. Nakonec přikryla Rainie a opatrně si sama lehla do postele. Díky bohu, že ta postel byla dostatečně velká. Pro jednoho dospělého a dvě děti tu bylo dost místa na pohodlný spánek. Do pěti minut poté, co si lehla, už Bianca sotva udržela oči otevřené. ... Někdy v brzkých ranních hodinách. Biance pod polštářem zavibroval telefon. Byla tak ospalá, až ji bolely oči, a musela je násilím rozlepit. Mírně se nadzvedla a sáhla po telefonu. Na displeji svítilo neznámé číslo. 139-0909-9999. Byl to nevyžádaný hovor uprostřed noci, ale samotné číslo bylo docela pěkné! Bianca hovor přijala a přímo, poněkud hrubě řekla: „Kdo volá?“ „Otevři dveře, to jsem já.“ Byl to hluboký a chraplavý hlas, který tak pozdě v noci zněl obzvlášť podmanivě. „Otevřít dveře? Kdo jste?“ Byla tak ospalá. Na druhém konci telefonu bylo ticho. Slyšela jen jeho dech. Biance trvalo několik vteřin, než si utřídila myšlenky, a pak uviděla dvě děti spící na posteli v měsíčním svitu. Lanie, Rainie... „Pane... pane Crawforde?“ odvážila se zeptat. „Otevři dveře!“ Mužův hlas zněl stále hlouběji. Bianca byla v takovém šoku, že se jí srdce na pár úderů zastavilo. Rychle se vyškrábala z postele a ujistila se, že její noční úbor vypadá reprezentativně, než šla otevřít. Její šéf si přišel vyzvednout děti, ale ona tvrdě usnula a nechala ho tak dlouho čekat. Zatraceně! Bianca si v duchu frustrovaně vynadala. Dvě děti na posteli tvrdě spaly. Nevykazovaly sebemenší známky probuzení. Bianca otevřela dveře. Luke stál zpříma přede dveřmi, oči zavřené a jednou rukou se opíral o rám dveří. V druhé ruce držel kabát a černý telefon, ze kterého jí volal. Bylo zřejmé, že tu čekal už delší dobu. „P-pane Crawforde...“ oslovila ho Bianca, příliš vyděšená na to, aby se k němu přiblížila. Luke náhle zvedl hlavu, ve tváři měl vepsanou únavu a mračil se na ni. I když z něj silně táhl alkohol, stále z toho muže vyzařovala sebejistota a dominance. Jeho okolí nijak neskrývalo auru vznešenosti, která mu byla vrozená. Luke jí věnoval pohled, který jako by trval věčnost. Ani jeden z nich nic neřekl. Bianca se natočila tělem a ustoupila na stranu, aby ho pustila dovnitř a on si mohl vyzvednout děti. Když kolem ní muž procházel, jasně z něj cítila alkohol smíšený se silnou a hypnotizující vůní nikotinu. Bianca stála u dveří, bála se pohnout i jen zírat. Světla na chodbě byla velmi jasná. Teď už byla úplně vzhůru a stála u otevřených dveří jako strážce, čekající, až šéf vynese své děti z pokoje. Čas plynul. Bianca ani neslyšela, že by se děti probudily. Zmateně tiše zavřela dveře a vplížila se zpátky do ložnice. Ložnici osvětlovala jen jediná lampa. Nebylo to ani zdaleka tak oslnivě jasné jako venku. Scéna v tlumeném osvětlení byla neuvěřitelně dojemná. Velkou postel, která měla patřit jí, zcela ovládla ona tříčlenná rodina. Otec, který se konečně vrátil po dlouhém pracovním dni, nyní tiše spal se svým synem a dcerou. Měla by ho vzbudit, nebo ne? Kdyby to udělala, vyhodil by ji šéf v návalu vzteku? A když to neudělá, kde má spát ona? Přemýšlela o tom a nakonec se rozhodla, že toho zmýleného opilce nemůže vzbudit a vyhnat. Kdyby to udělala, mělo by to pravděpodobně velmi vážné následky. Vzala si tedy kabát, oblékla si ho a odešla z pokoje. S kartou od pokoje v ruce zavolala kolegyni, která sem přijela s ní. „Litujeme, volané číslo je nedostupné...“ ozval se z telefonu mechanický hlas. Bianca se vyčerpaně opřela o stěnu chodby. Zapomněla se kolegyně zeptat na číslo pokoje. Po chvíli přemýšlení zavolala místo ní Jasonu Doylovi. Vyzváněcí tón zněl velmi dlouho, ale nikdo to nezvedal. Asi byl taky opilý! Biance nezbylo nic jiného než jít na hotelovou recepci a požádat o jiný pokoj. Recepční však řekla: „Je mi líto, slečno Rayneová, ale hotel je plně obsazen. Pokoje se zde musí rezervovat nejméně týden dopředu.“ „Ach, tak jo. Díky.“ Bianca se vrátila nahoru, v hlavě měla zmatek. Měla snad stát celou noc za dveřmi? Něco málo po jedné hodině ranní se otevřely dveře výtahu. Vystoupil z nich muž a dvě ženy. Obě ženy byly silně nalíčené a muž byl oblečený v džínovině, hlavu pokrytou zastrašujícími jizvami. Líbal ženy, které objímal, a smál se a chichotal, zatímco si povídali. Když uviděl Biancu, mužovy oči se okamžitě rozzářily. Pustil obě ženy, přistoupil k ní a řekl: „Oho, našel jsem krásnou malou dámu v nesnázích! Odkud jsi? Pojď, nechceš si se mnou trochu užít? Zaručuju ti, že to bude jízda!“ „Zešílel jste?!“ vykřikla na něj instinktivně Bianca. Byla tak vylekaná, že okamžitě odemkla dveře pokoje svou kartou a vklouzla dovnitř jako malý zajíček. Pak se opřela o dveře a zhluboka dýchala. Zdálo se, že někdo zvenčí klepe na dveře. Nebylo to ani příliš silné, ani příliš slabé. Strach vyhnal z Biančiny mysli všechny ostatní myšlenky a neodvažovala se dál opírat o dveře, když na ně klepali. Místo toho se otočila a zamířila ke dveřím koupelny. Byla odjakživa dost bázlivá a teď byla tak vyděšená, že jí srdce bušilo jako o závod. Než však stačila onen zážitek z chodby vůbec vstřebat, ucítila, jak jí zezadu pod kabát vklouzl pár velkých teplých rukou. Hladily její tělo a stoupaly vzhůru. S hrůzou se otočila. Nevěděla kdy, ale dřevěné dveře koupelny za ní se pomalu otevřely. Ztratila rovnováhu a padla do mužova pevného objetí. „Ah...“ Vykřikla tiše překvapením, ale zbytek jejích slov byl pohlcen. Nezmohla se na víc než na vzrušené zasténání... V koupelně byla černočerná tma a ona cítila vlhký dech, který jí vál do tváře. V tomto hotelovém pokoji byl jen jeden dospělý muž, a to velký šéf, Luke Crawford. Bylo tedy zřejmé, kdo je ten muž, který ji objímá. Bianca se zamračila a pokusila se ho odstrčit, ale on se ani nehnul. Z bláta do louže. Bála se, ale ústa měla umlčená a zcela nepoužitelná. Muž ji políbil v temné, stinné noci. Bianca zadržela dech a její slova protestu se měnila v neurčité kňučení.