Ještě před svatbou jsem hodně přemýšlela o tom, jaká bude moje svatební noc. Zajímalo mě, jestli budu muset mít sex s mužem, kterého jsem do té doby neznala, a ve vší té obavě jsem zapomněla na možnost, že budu sama v obrovském pokoji, bez ničeho na práci a s nikým, s kým bych si mohla promluvit. Celou noc jsem se převalovala a skoro vůbec nespala. Následujícího rána jsem si oblékla jeden z outfitů, které mi někdo připravil do šatníku. Když jsem vyrůstala v chudobě, nikdy jsem si nemohla dopřát žádné rozmary. Všechny peníze, které jsem mohla ušetřit, šly jen na léčbu mého dědy, a i tak nám to většinou nestačilo. Když jsem se sama toulala po tom velkém domě, přála jsem si, abych se jí mohla svěřit s tou falešnou svatbou, ve které jsem uvízla. Ale byla jsem tam, jedla jsem snídani určenou pro dvacet lidí sama v jídelně. Luna na mě zírala. "Už jsi jedla?" zeptala jsem se jí. "Až po vás, paní Whitlocková." "Prosím, říkej mi slečno Bakerová." "Obávám se, že to nemohu udělat, paní Whitlocková. Panu by se to nelíbilo." "Nemyslím si, že by to pan věděl," řekla jsem jí a rozhlédla se kolem. Dům byl obrovský a šance, že narazím na muže, kterému jsem se chtěla aktivně vyhýbat po následujících šest měsíců, byla malá. "Kde vůbec je?" "Včera večer po rozhovoru s vámi odešel z domu a od té doby se nevrátil." "Aha." Píchlo mě u srdce. Věděla jsem, že naše manželství je jen naoko, ale nečekala jsem, že bude spát s jinou ženou alespoň v den naší svatby. "Pan pracuje přes noc pořád," rychle dodala Luna. "Má spoustu schůzek s klienty, kteří žijí v zahraničí, a funguje podle jejich času." "Luno, to je v pořádku." "Omlouvám se, paní Whitlocková." "Slečno Bakerová," opravila jsem ji. "Slečno Bakerová." Přikývla. "Dnes ráno vám ale přišel balíček." Zamračila jsem se, nechala jídlo, na které jsem neměla chuť, a ona na chvíli zmizela, aby se vrátila s krabicí, kterou jsem rychle otevřela a uvnitř byl nový telefon. Nejnovější model v mé ruce byl na míle vzdálený tomu polorozbitému, který jsem používala posledních pět let, ale nějak jsem to zvládala, protože jsem si nemohla dovolit nový telefon, i když jsem si přivydělávala ve dvou zaměstnáních a starala se o dědu. Až do teď, očividně. Odemkla jsem už nastavený telefon a zjistila jsem, že v něm není žádný kontakt kromě jednoho. 'Gabriel Whitlock.' * Odpoledne dorazil jeho právník s perfektně sepsanou dohodou, jak včera říkal. Hodinu jsem si ji sama pročítala, než jsem ji podepsala. Lákalo mě ji nepodepsat, ale zároveň jsem se bála, jak nízko by se Gabriel mohl snížit. Ten den jsem nic nedělala. Toulala jsem se po domě a prohlížela si všechny ty obrazy, jako bych byla v umělecké galerii, chvíli jsem si hrála s novým telefonem, zkontrolovala jsem dědečka, který trval na tom, že si užívá každou chvíli shledání se svými starými přáteli a požádal mě, abych ho nenavštěvovala, ale raději si užívala svou 'novomanželskou blaženost', a spala jsem víc, než jsem byla zvyklá. Večer jsem rozeslala životopisy do firem v okolí. Potřebovala jsem si najít novou práci, protože jsem tu starou opustila, když jsem se přestěhovala o tři hodiny dál, abych si vzala panovačného muže, ale byla jsem si jistá, že si můžu najít jinou, aniž bych použila jméno Whitlock. Vždycky jsem byla ve třídě nejlepší, i na vysoké škole, a měla jsem přes dva roky zkušeností s prací finanční analytičky v mé předchozí firmě. Vydělávala jsem dobře, ale rakovina stojí víc. Takže i po práci na plný úvazek jako jejich finanční analytička a poté na částečný úvazek jako servírka v noční restauraci jsem se stále snažila vyjít s penězi. Protože jsme neměli zdravotní pojištění, uvažovali jsme o půjčce nebo o zatížení našeho malého domu hypotékou, když se Gabrielovi prarodiče, kteří byli náhodou dědečkovými přáteli ze školy, s ním znovu spojili a nabídli, že zaplatí celou jeho léčbu s jednou jednoduchou podmínkou: musím si vzít jejich vnuka. Byla jsem stále přesvědčená, že to zvládnu sama a že si nevezmu úplně cizího člověka, ale když se můj děda musel vrátit z důchodu a vzít si práci, aby si trochu přivydělal, zlomilo se mi srdce, když jsem viděla, jak můj nemocný dědeček pracuje, i když ho po léčbě bolí, aby mě zbavil zátěže. Tehdy jsem souhlasila, že si ho vezmu: Gabriela Whitlocka. Nevěděla jsem, co udělali, aby přesvědčili svého vnuka, aby si vzal takovou nulu jako já, nebo proč souhlasil, ale podle jeho hněvu vůči mně jsem usuzovala, že byl do toho také donucen. Chtěla jsem s ním soucítit, protože alespoň já jsem z tohoto manželství něco získala. Zdálo se, že on nezískal nic kromě ztráty svobody a titulu nejžhavějšího mládence před celým světem. Ale zároveň jsem věděla, že není žádný svatoušek. Byl to arogantní muž, sebestředný a naznačil, že jsem zlatokopka. Večer jsem večeřela sama, zatímco na mě služebné dohlížely jako na dítě. Nebo na královskou rodinu. Několik následujících dní jsem Gabriela vůbec neviděla a být sama se stalo zvykem. Trávila jsem čas tím, že jsem se spřátelila s Lunou a ostatními, učila se vařit rafinovanější jídla, plavala a dokonce četla knihy. Čtvrtou noc jsem si zkontrolovala e-maily. Ozvali se mi ze tří ze sedmi míst, kam jsem se přihlásila, včetně Walesu. Wales byla mnohamiliardová společnost, která vyráběla a distribuovala péči o pleť, přímý konkurent společnosti Whitlock. Zavolali mi na pohovor o dva dny později, ale ještě jsem neposlala potvrzení. I když v dohodě, kterou jsme podepsali, nebyla žádná formální doložka, Gabriel se výslovně zmínil, abych ho veřejně neponižovala, a zajímalo mě, jestli by se mu líbilo, že jeho žena nastoupí do konkurenční společnosti. Pravděpodobně ne. Jeho číslo zůstalo v mém mobilu a já jsem se rozhodovala, jestli mu zavolám. Ale bylo čtvrt na jednu a už několik dní jsem ho v domě neviděla. Část mého srdce se sevřela při pomyšlení, jestli není s někým jiným... možná s jinou ženou. Spánek nebyl tu noc snadný a ráno jsem se sama probudila brzy a ve spěchu jsem se nasnídala. Bylo asi půl desáté ráno, když jsem seděla sama ve svém pokoji a jako nervózní školačka jsem vytočila Gabriela. Telefon zvonil a na páté zazvonění to někdo zvedl. "Haló?" Vydechla jsem dech, o kterém jsem nevěděla, že ho zadržuji. Tohle nebyl Gabrielův hlas. "Gabriel?" "Paní Whitlocková? Tady Peter, jeho osobní asistent." "Tohle je Gabrielovo číslo, že?" Pravděpodobně je na schůzce nebo něco takového. "Ne, madam. Tohle je moje pracovní číslo. Gabe Sir se zmínil, že vám dal moje číslo, abyste mi zavolala, pokud ho potřebujete zastihnout." Hněv vůči němu, který se mi v posledních dnech podařilo rozptýlit, byl zpět a nutkání něco praštit bylo silnější než kdy jindy. "Musím jít přes vás, abych se k němu dostala?" "Myslím, že ano," řekl Peter malým hlasem. "Mám mu předat váš vzkaz?" "Ne. Žádný vzkaz." Odpověděla jsem a bez toho, abych mu dala šanci říct, co se chystal, jsem se odpojila. Tady jsem se divila, jestli by mu vadilo, kdybych šla na pracovní pohovor. A tam byl on, který mě ani nepovažoval za dost důležitou, abych měla jeho vlastní číslo. On měl tu drzost si uložit číslo svého asistenta pod jeho jménem. Rozzuřená jsem otevřela svůj notebook a potvrdila jsem si pohovor na další ráno, aniž bych se starala o to, že je to u jeho konkurenční společnosti. Gabriel Whitlock může po tomhle shnít v pekle.