Sofiin pohled Otřela jsem si slzy z koutku očí a doufala, že si nikdo nevšimne mého pláče a že se mi nerozmazala řasenka kvůli neutichajícím slzám. Byla jsem nešťastná, stále jsem nemohla uvěřit, že poprvé uvidím svého budoucího manžela, až když budu kráčet uličkou a on na mě bude čekat na jejím konci. Aspoň jsem doufala, že tam bude a že neuteče. Ne proto, že bych si ho chtěla obzvlášť vzít, ale proto, že být opuštěná u oltáře před celým světem by bylo velmi ponižující. "Slečno Bakerová?" Když jsem si naposledy upravila princeznovské svatební šaty od Versace, zavolala na mě jedna ze tří žen, které mě sledovaly od chvíle, kdy jsem dnes vstoupila do tohoto sídla, a já jsem se na ni podívala. "Ano?" "Váš dědeček na vás čeká venku. Je čas." Je čas. Je čas vdát se za muže, kterého neznáš. Přikývla jsem a naposledy jsem se prohlédla v zrcadle, abych se ujistila, že mi žádná slza nerozmazala make-up, a pak jsem opustila pokoj a sešla po schodech k dlouhým dřevěným dveřím, kterými jsem měla vyjít ven. Šaty se za mnou vlekly a čtyřpalcové podpatky, které jsem měla na sobě, byly nepohodlné. Cítila jsem se jako v kleci, jako bych se měla každou chvíli znovu zhroutit. "Sofie!" Dědečkovy oči se rozzářily, když mě uviděl, a ty moje se zmírnily, když jsem ho viděla celého v modrém smokingu. Všechno je to pro něj, připomněla jsem si, potřeboval ty peníze. "Dědo," usmála jsem se na něj jemně a pospíchala jsem k němu, než ke mně dojde. Kdysi býval vysoký a štíhlý, ale roky chemoterapie z něj vysály sílu. "Ach! Vypadáš nádherně!" V očích se mu leskly slzy. "Kéž by tě takhle mohli vidět tvoji rodiče." Polkla jsem knedlík, který se mi tvořil v krku, a chytila jsem ho za ruku, když jsem k němu došla. "Jsi šťastný, dědo?" "Velmi." Zazářil, "Bude o tebe postaráno, až odejdu. Gabriel je dobrý muž." Přikývla jsem. Nebyla jsem šťastná, ale on to nepotřeboval vědět. "Jsi připravená?" Zeptal se šeptem, když jsem si obmotala ruce kolem jeho paže a stáli jsme před zavřenými dveřmi. "Tak připravená, jak jen můžu být." Na povel se dveře otevřely. Když jsem vyšla ven a vstoupila do uličky, stáli po obou stranách lidé, každý se na mě díval. Některé tlumené šepoty. Záblesky fotoaparátů. Hluboký nádech. Hluboký výdech. Vzhlédla jsem. Navzdory pečlivě naplánované extravaganci všude kolem mě, za kterou rodina Whitlocků utratila statisíce dolarů, mě upoutal muž stojící na konci uličky. Gabriel Whitlock. Vygooglila jsem si ho. Věděla jsem o jeho hnědých očích a tmavých vlasech, jeho křivém úsměvu, jeho širokých, svalnatých ramenou a jeho elegantním postoji, ale mé srdce přesto vynechalo úder, když se naše oči setkaly. Ach, tak moc jsem si přála, aby to byla pohádka, která se stala skutečností, ne noční můra manželství, do kterého jsem se chystala uvěznit. Díval se na hodinky a zamračil se, když vzhlédl, což se změnilo, když mě uviděl. Emoce, kterou jsem nedokázala rozluštit, v nich problikla a já jsem se pod jeho zkoumavým pohledem kroutila. Sestoupil dolů, když jsem došla na konec, a natáhl ke mně ruku dokonale nacvičeným gestem, a fotoaparáty blýskaly víc než kdy jindy, když mi dědeček vložil ruku do jeho, jako by mi ho tradičně svěřoval. Jeho dlaň byla drsná a velká a ta moje se v ní cítila tak malá. Ach, jaký nepoměr. "Ahoj," zašeptala jsem přes knězova slova a překvapila jsem sama sebe. Neplánovala jsem to. Můj hlas byl tak tichý, že jsem si nebyla jistá, jestli mě slyšel, ale slyšel. Jeho oči se na mě na krátkou chvíli upřely. Zaťal čelist a pak se odvrátil. Po zbytek času se na mě nepodíval a mé tváře byly stále zrudlé rozpaky, když zazněla obávaná slova: "Bereš si ty, Gabrieli Whitlocku, Sofii Bakerovou za svou zákonitou manželku?" "Beru si." Konečně se na mě otočil a já jsem si kousla do spodního rtu. "A bereš si ty, Sofie Bakerová, Gabriela Whitlocka za svého zákonitého manžela?" Bylo to dusivé. Oblečení, které jsem měla na sobě, stálo víc než můj byt. "Beru si," odpověděla jsem přesto. "Gabrieli, můžeš políbit svou nevěstu." Oznámil oddávající a celý svět se rozplynul, když ke mně přistoupil a tyčil se nade mnou navzdory vysokým podpatkům, které jsem měla na sobě. Jednou rukou mi odhrnul volné kadeře a držel mě za tvář, když se sklonil, aby mi jemně položil rty na ty moje. Byl to sotva dotek. A stejně rychle se odtáhl, jako by mě neměl vůbec líbat. * * Recepce na naší vlastní svatbě jsme se nezúčastnili. Po obřadu mě dědeček odvedl zpět dovnitř. "Zdá se, že se Gabriel nemůže dočkat, až tě pozná," zasmál se tiše dědeček a já jsem přemýšlela o nutkání protočit oči. "Absolutně se nemůžu dočkat." Gabrielův hlas se ozval zezadu, s okouzlujícím, ale formálním úsměvem na rtech. "Dobře se o moji Sofii starej, ano?" "Nikdy si nebude mít na co stěžovat." Ani se na mě nepodíval. "Ale teď ti ji ukradnu." Děda se smutně usmál a já jsem ho pevně objala. "Zítra tě navštívím," slíbila jsem mu, "Nezapomeň na léky." Přikývl. Měl strávit příštích pár dní s Gabrielovými prarodiči, kteří byli náhodou jeho přáteli z vysoké školy. Potkala jsem je už několikrát. Navštěvovali ho poměrně často poté, co se dozvěděli o dědově nemoci. "Usměj se." Zašeptal Gabriel, když jsme začali vycházet ven, a přiměl mě, abych se na něj podívala. "Cože?" "Řekl jsem... usměj se." Ještě víc jsem zamračila obočí, zmatená, ale jakmile jsem vyšla ven, blikaly mi do očí desítky světel fotoaparátů. Všude byli reportéři, kteří kladli překrývající se otázky, kterým jsem nerozuměla. "Je pravda, že je to dohodnutý sňatek?" "Je pravda, že se oba vidíte poprvé?" "Pane Whitlocku, co se stalo s vaším vztahem s slečnou Grantovou?" Nemohla jsem se v ničem vyznat, jen v Gabrielovi. Obmotal mi jednu ruku kolem zad, jeho tělo se naklonilo do strany, jako by mě chtěl chránit před záblesky světel, a dovedl nás k limuzíně na konci cesty a rychle mi pomohl nastoupit dovnitř. Jakmile se dveře zavřely, jemnost, s jakou mluvil s mým dědečkem a kterou ukazoval před kamerami, zmizela a jeho čelist se napnula a jeho oči se znovu upřely na hodinky. Odkašlala jsem si. "Je to pro tebe normální?" "Ano." Díval se ven, jak řidič odjíždí od chaosu, a sotva mi věnoval pohled. Znovu jsem promluvila. "Jsem Sofie... Bakerová." Tentokrát se na mě podíval, jako bych byla hloupá. "Já vím," řekl bez emocí. Potom jsem zmlkla. Očividně neměl zájem se mnou mluvit. Cítila jsem se trapně, že jsem to zkoušela znovu a znovu, a vrátila se mi touha plakat. Vždycky jsem věděla, že to nebude nereálná pohádka, kde se na mě poprvé podívá a šíleně se do mě zamiluje, ale doufala jsem, že se na mě alespoň podívá. A promluví si se mnou. Nebo souhlasí, že bude kamarád. Nebo něco. Ale s tím, jak se ke mně choval, jsem si mohla stejně dobře vzít robota. Po dvaceti minutách ticha, bez hudby, s vytaženými okénky a vůní lehkého osvěžovače vzduchu smíchaného s klimatizací auta, která mě dusila, jsem znovu promluvila. "Nějak jsem tě urazila?" "No, ano," pozvedl na mě obočí, "Vzala sis mě."