Ráno v den pohovoru jsem poprvé přejela Gabrielovu kreditku v nejbližším obchodním centru. Rovných 100 000 dolarů v obchodě Hermes, koupila jsem jednu kabelku pro jeho matku, jak mě požádal, spolu s šátkem, který se mi zdál dost živý. Dalších 100 000 dolarů jsem utratila za převod na kliniku pro léčbu rakoviny mého dědečka, jako dar pro lidi, kteří si nemohou dovolit léčbu, teď, když byla ta jeho pokrytá. Dalších 50 000 dolarů jsem utratila za dar do fondu zřízeného na pomoc pacientům s rakovinou, který ve skutečnosti pokryl účty mého dědečka na několik měsíců, než jsem to zvládla sama. Dalších 100 000 dolarů jsem darovala rovným dílem mezi dvě organizace, jednu, která bojovala proti nespravedlnosti vůči barevným lidem, a jednu, která zachraňovala děti z kruhů obchodujících s lidmi. Za boží milosti. V poledne jsem seděla ve Starbucks a popíjela svou obvyklou objednávku u stolu sama, když mi zazvonil telefon a zobrazilo se neznámé číslo. Nemusela jsem mít číslo uložené, abych věděla, kdo volá. Téměř s hrdým úsměvem jsem to zvedla a předstírala nevinnost. "Haló?" "Sofia." Gabriel nezněl, že by se na druhé straně usmíval. "Kdo volá?" "Nehraj si na hloupou. Nesluší ti to." "Hm." Uchechtla jsem se: "Zajímalo by mě, co mi tedy sluší?" "Utratila jsi půl milionu dolarů za hodinu." Nezněl šťastně. "Cos dělala? Koupila jsi si letenku na Mars?" "Spíš 350. Nebuď dramatický." To bylo šestkrát víc, než jsem normálně vydělala za rok, a já jsem to právě utratila za hodinu. Srdce mě bolelo. "Zbláznila ses, Sofie?" "Jen jsem experimentovala." "Experimentovala s čím?" "Kolik peněz musím utratit, abych získala tvoje osobní telefonní číslo. Zdá se, že tři sta padesát tisíc stačí," rýpla jsem si. "Volala jsi Petrovi." Promluvil sám k sobě. "Volala jsem Petrovi." Opakovala jsem. "Proč?" "Jen jsem kontrolovala, proč se manželáček nevrátil domů už šest dní. Představ si mé překvapení, když vytočím jeho číslo a zvedne to jeho asistent." Nechtěla jsem mu říct o pohovoru, který jsem měla dnes. Nezeptal se, neřekla jsem. Jednoduché jako facka. Chvíli mlčel a pak se uchechtl: "Už se ti stýská?" "Líbilo se mi to víc, když jsi byl mrzutý kvůli té díře, kterou jsem ti způsobila v kapse." "Tohle? Díra?" Zasmál se. Opravdu se zasmál. "Pihatko, tohle není ani šťouchanec. Mohla bys utrácet tolik peněz každý den po celý příští rok a i to by se sotva dalo považovat za díru." "Chlubile." Odfrkla jsem si potichu. "Zítra budu doma," dodal, "Máme mít večeři s mými rodiči." "Pamatuju si." Chtěla jsem si povzdechnout. Nikdy jsem se s jeho rodiči nesetkala obšírněji a představovala jsem si, že budou velmi... skličující. Zvlášť vzhledem k tomu, že vychovali syna jako Gabriela. "Vzala jsem pro ni tu tašku, o kterou jsi mě požádal." Vedla jsem s ním jen srdečný rozhovor? Poté, co mě donutil podepsat právní smlouvu, která stanovila datum ukončení našeho manželství? "Vím, že jsem ti dal kartu, abys ji používala, ale nenuť mě, abych na ni dal limit. Buď hodná holka, hm?" "Ach, smůla," škádlila jsem ho. "Nebyla jsem ani v polovině svého nákupního šílenství." "Sofie." Řekl finálním tónem. "Příště to zvedni, když ti zavolám." Varovala jsem ho, "A možná bych ti nespálila dům, než se vrátíš domů. Nebo neutrácela statisíce, abych si koupila tašku, která se mi líbí. Podle nálady." Než mohl odpovědět, hovor jsem ukončila. A v okamžiku, kdy jsem to udělala, jsem v sobě cítila pocit štěstí. Ukončila jsem hovor Gabrielovi Whitlockovi do tváře. Poté, co mě odstrkoval a ponižoval a v podstatě mě donutil podepsat smlouvu, jsem s ním měla poslední slovo. Ha. V duchu jsem tančila vítězný tanec, když jsem vstala, abych odešla, a nechtěně do někoho vrazila, takže zbytek kávy v mém šálku se rozlil po celé mé nové bílé hedvábné košili. "Sakra." Veškeré štěstí se proměnilo v okamžitou paniku. Neměla jsem čas se vrátit domů a převléknout se před pohovorem. "Moc se omlouvám." Hlas přerušil mé malé snění a já jsem přestala horečně zkoušet očistit kávu z košile a vzhlédla jsem na muže v obleku. "Je to moje chyba, nedívala jsem se. Omlouvám se." "Ne, to je moje." Muž si upravil brýle, které měl na sobě, a vypadal upřímně omluvně. "Nech mě ti koupit další kávu." "Ne. Ne. Stejně jsem už dopila tu svou." "Jsi si jistá?" "Absolutně." Usmála jsem se na něj zdvořile, než jsem odešla. Neusmívala jsem se, když jsem dorazila k autu. Dokonce i řidič se zamračil, když viděl ten nepořádek, který jsem udělala. Wales byl odtud jen sedm minut jízdy, zatímco k domu Whitlockových to bylo třicet minut. Povzdechla jsem si a požádala řidiče, aby zajel k nedalekému butiku, abych si koupila nové oblečení, ale i přes veškerý spěch jsem měla patnáct minut zpoždění na pohovor. To nebyl dobrý dojem. Když jsem dorazila do Walesu, posadili mě před kancelář a venku v koši jsem viděla další šálek Starbucks. Měla jsem pocit, jako by si ze mě vesmír dělal legraci. "Pan ředitel nepřijímá opozdilce." Řekla mi recepční po několika minutách pevně a cítila jsem, jak mi klesá srdce. Opravdu jsem to nechtěla pokazit. "Prosím, mohla byste mu říct, že mě někdo polil kávou a musela jsem zajet se převléknout?" Požádala jsem, "Na tenhle pohovor jsem se opravdu těšila." Recepční jen pokrčila rameny a sotva se na mě podívala. "Není známý tím, že by dával druhou šanci." Povzdechla jsem si. Zklamaná, jak jsem byla, jsem se chystala odejít, když se dveře kanceláře otevřely. Ve vchodu stál povědomě vypadající muž: "Nevěřil bych téhle výmluvě ani vteřinu, kdybych nebyl ten muž, který tě polil kávou." Spadla mi brada. "Vy jste Viktor Hart?" "Osobně." Usmál se na mě, "Protože jsi mi nedovolila ti koupit kávu, myslím, že ti dlužím pohovor." Recepční vypadala šokovaně. Byla jsem šokovaná. Dva další zaměstnanci v místnosti byli šokováni. Viktor vešel zpět do své kanceláře a já jsem stála zakořeněná na svém místě, než mě recepční šťouchla a zhluboka se nadechla, následovala jsem ho dovnitř na pohovor. * Viktor Hart byl vnuk zakladatele Walesu a nový generální ředitel společnosti a neměla jsem tušení, že vede pohovory sám. Ale vedl ten můj a nebyl to stereotypní mrzutý boháč. Věděl, jak občas vtipkovat, a měl nakažlivý úsměv. Pohovor proběhl dobře a doufala jsem, že od nich za pár dní uslyším rozhodnutí. Bylo pozdní odpoledne, když jsem se bezstarostně vrátila domů, jen abych viděla Gabriela sedět na gauči v obývacím pokoji s jednou nohou přes druhou a očima upřenýma na dveře. Vypadal, jako by na mě čekal. "Byla jsi zaneprázdněná," poznamenal s jeho typickým polovičním úšklebkem na rtech, když vstal z gauče. Veškeré štěstí z toho, že jsem měla poslední slovo, bylo nahrazeno naprostým zastrašením. "Já-" Zarazila jsem se, polkla. "Myslela jsem, že se nevrátíš domů až zítra večer." "Zastavil jsem se, abych si vzal složku," řekl a ukázal na černou složku ležící na stole. "Aha." Možná tu byl kvůli složce, ale věděla jsem, že na mě čeká. Než jsem mohla odpovědět, jedna z hospodyň prošla kolem nás a nesla jedinou tašku Hermes z auta nahoru, pravděpodobně do mého pokoje. "Hm." Mlaskl jazykem, "Tři sta padesát tisíc dolarů a jen jedna taška? Zajímavé." "Co tu děláš?" "Pokud vím, stále můj dům." "Pokud je to kvůli novým růžovým ručníkům ve tvém pokoji, prostě se hodily k růžovému sprchovému gelu." Jeho oči ztmavly a rty se mírně pootevřely. "Ty jsi co?!" Zasmála jsem se. "Dělám si legraci. Ale tvoje reakce mě nutí věřit, že někde v tvé koupelně je ve skutečnosti ukrytý sprchový gel s dětskými růžovými květinami." Zamračil se na mě. "Pihatko, nepřekračuj hranice mé trpělivosti." "Nebo co? Mě potrestáš?" Byla jsem na něj odvážnější a věděla jsem, že to je nebezpečná půda. Jeho křivý úsměv se zvětšil, když ke mně přistoupil blíž. A blíž. A blíž. Sebralo mi to veškerou odvahu, abych reflexivně neustoupila v obavách. Nezastavil se, dokud nebyl jen pár centimetrů ode mě, nesnesitelně blízko, když se nade mnou skláněl. A pak se sehnul. Zavřela jsem oči a cítila, jak mě ovívá jeho dech, a svět, jak jsem ho znala, se změnil, když jsem zaslechla, jak mi šeptá do ucha: "Pokračuj v tomhle chování a možná tě budu muset potrestat." *** Poznámka autorky ze 4. července 2024: - Moje nová kniha 'My Alpha Bully (Arranged Marriage)' je nyní venku, dejte jí šanci, pokud se vám líbí moje psaní. Moje kontakty: @heermangtanii na Instagramu a moje e-mailová adresa je heermangtani@icloud.com. Šťastné čtení. Děkuji, že jste této knize dali tolik lásky!