Příštího rána v osm hodin odvezla paní Cooperová Avery do starého sídla, aby navštívila Elliotovu matku, Rosalie Fosterovou. Když Avery dorazila, celá rodina Fosterových už seděla v obývacím pokoji. Usmála se, pozdravila je a každému z nich nabídla čaj. Rosalie sledovala Avery s potěšeným výrazem. Poslušné dítě se přece snadněji ovládá. "Jak ses vyspala, Avery?" zeptala se Rosalie s předstíranou laskavostí. Avery se lehce začervenala. "Dobře, děkuji." "Mám pro tebe dárek," řekla Rosalie a otevřela fialovou krabičku. Podala ji Avery s úsměvem. "Tenhle náramek krásně ladí s tvou pletí. Líbí se ti?" Avery se neodvážila stařenku přede všemi odmítnout. "Je krásný. Děkuji vám." "Vím, že to teď nemáš lehké, Avery. Elliot se k tobě ve svém stavu nemůže chovat tak, jak by si zasloužila. Ale existuje způsob, jak z téhle situace vytěžit maximum," začala Rosalie svůj plán. "Elliotovi už nezbývá moc času. Vždycky jen pracoval, na lásku neměl čas. Ani vlastní dítě nestihl mít…" Avery ztuhla. Vlastní dítě? Chce snad, aby mu porodila dědice? "Chci, abys Elliotovi dala dítě a zajistila tak pokračování rodu Fosterů," dokončila Rosalie svůj proslov. Avery zůstala v šoku. Všichni ostatní v místnosti měli podobně překvapené výrazy. "Mami, Elliot je už nějakou dobu nemocný. Je možné, že je neplodný," namítl Elliotův nejstarší bratr, Henry Foster. Elliot ještě ani neumřel, a už se všichni slétali jako supi na jeho majetek. Rosalie se ušklíbla. "Mám já své kontakty mezi lékaři. S Elliotovým jměním přece nemůže zemřít bez dědice. Avery mu porodí dítě. I kdyby to měla být jen dcera, bude to stačit." V tu chvíli se všechny pohledy upřely na Avery. "Ty ještě studuješ, že, Avery? Těhotenství by tvé studium jistě ovlivnilo," poznamenala Henryho manželka. Henry přikývl. "Přesně tak! Avery je ještě mladá. Pochybuji, že se bude chtít vzdát školy a starat se o dítě!" Rosalie dobře věděla, co se jejímu synovi a snaše honí hlavou. Proto tak trvala na tom, aby Elliot měl dědice. "Jsi ochotná mít s Elliotem dítě, Avery?" zeptala se Rosalie bez obalu. "Měla bys vědět, že ty a tvé dítě zdědíte veškerý Elliotův majetek. Bude to jmění, které vám oběma zajistí pohodlný život." Elliot možná ještě žil, ale všichni už se viděli na jeho místě. Avery v tu chvíli pocítila zvláštní směs lítosti a soucitu s Elliotem a Rosalií. Dát mu dědice by navíc byla dokonalá pomsta Coleovi, který by tak nepřišel k ani jedinému haléři z Elliotova majetku. Proto byla ochotná to zkusit. Stejně by ji k tomu Fosterovi dokázali donutit. "Udělám to," odpověděla Avery bez zaváhání. Po čaji Avery vyšla ze starého sídla a chystala se k odchodu. Cole ji zastavil. Ranní slunce hřálo a cikády vyřvávaly. Avery se při pohledu na Coleovu tvář zvedl žaludek. "Nejdřív odvezte dárky domů, paní Cooperová," řekla Avery. Paní Cooperová přikývla a odešla s dárky. Cole se ujistil, že je nikdo nevidí, a pak promluvil: "Lámeš mi srdce, Avery! Nikdy jsi mě nenechala se tě ani dotknout, a teď souhlasíš s tím, že porodíš dítě strýci Elliotovi!" "Dát mu dítě znamená získat jeho majetek. Proč bych to neudělala?" ušklíbla se Avery a vybírala slova, která ho zraní. Cole se okamžitě rozzuřil. "To není špatný nápad, ale můžeš mít dítě se mnou a tvrdit, že je Elliotovo. Pořád by to byl Foster. I kdyby se babička zlobila, nikdy by tě nenechala jít na potrat." Úsměv z Averyiny tváře okamžitě zmizel. "Je dobré mít ambice, Cole, ale ambice bez rozumu jsou nebezpečné," varovala Avery. "Slyšela jsem, že lidé kolem Elliota jsou nemilosrdná sebranka. Dokud bude dýchat, budou jeho poskoci čekat, až se probudí. Myslíš si, že tě nechají jen tak odejít, když zjistí, že jsem těhotná s tvým dítětem?" Averyina slova byla jako ledová sprcha. Cole věděl lépe než kdokoli jiný, že každý z Elliotových lidí je bezohlednější než ten předchozí. To, že se po Elliotově nehodě stáhli do ústraní, neznamená, že zmizeli. Avery se posměšně zasmála. "Musím jít. Tvoje babička zařídila, aby mě doktor vyzvedl zpátky u tvého strýce."