Počítač nebyl zabezpečený heslem a naběhl bleskově. Tak rychle, až se Averymu na okamžik zastavilo srdce. Zhluboka se nadechla, zasunula USB disk a přihlásila se do e-mailu. Jakmile byla online, obratem ruky odeslala soubor spolužačce. Až děsivě hladce to šlo. Ještě před polednem měla hotovo. Avery se neodvážila v pracovně ani o vteřinu déle. Už se chystala vypnout počítač, když se jí roztřásla ruka a nechtěně otevřela jeden soubor. Na obrazovce se zničehonic objevilo okno a ona s rozšířenýma očima zvědavě zírala na jeho obsah. … Z pracovny se Avery vynořila o pět minut později. Paní Cooperová si s úlevou vydechla: „Vidíte? Copak jsem neříkala, že se pan Elliot tak brzy nevrátí?“ Avery byla jako na horské dráze. Měla pocit, že odhalila Elliotovo nejniternější tajemství. Neměla vůbec sahat na jeho počítač. „Jsou v pracovně kamery, paní Cooperová?“ zeptala se Avery. „Jedna je hned přede dveřmi,“ odpověděla paní Cooperová. Avery zbledla jako stěna. „Takže určitě zjistí, že jsem u něj byla.“ „Prostě mu to řekněte sama, až se vrátí. Vždyť jste tam nebyla ani deset minut. Myslím, že se nebude zlobit,“ chlácholila ji paní Cooperová. Avery pípnul telefon. Přišlo jí upozornění na bankovní převod. Spolužačka jí poslala tři sta dvacet dolarů. Nečekala takovou sumu. Dvě hodiny práce a už má tři sta dvacet babek! Peníze jako zázrakem zažehnaly její úzkost. Nechtěla Elliotův počítač používat a už vůbec nevidět, co na něm má. Až se vrátí domů, všechno mu vysvětlí a bude se modlit, aby se nezlobil. S rozvodem už beztak souhlasila. Jakmile to bude za nimi, už se nikdy neuvidí. Jeho tajemství už s ní nebudou mít nic společného. Po obědě se Avery vrátila do svého pokoje a zamkla za sebou. Posadila se k toaletnímu stolku, sklopila zrak na své ploché břicho a tiše zašeptala: „Já se tě taky nechci zbavit, maličký, ale když si tě nechám, tvůj život bude mnohem těžší než ten můj…“ Možná to bylo těhotenskou únavou, ale brzy u stolu usnula. Odpoledne Avery ze spánku vytrhly zběsilé kroky před dveřmi. Než se stačila vzpamatovat, dveře se s rachotem otevřely. „Paní,“ vyhrkla paní Cooperová s vyděšeným výrazem, „sahala jste na něco v počítači pana Elliota?“ Avery se sevřelo hrdlo. „Je… je už doma? Zjistil to?“ Paní Cooperová byla celá nesvá: „Copak jste neříkala, že jste jen posílala soubor? Pan Elliot tvrdí, že jste se dotkla i něčeho jiného. Teď v pracovně zuří! Opravdu nevím, jak vás z toho dostanu, paní!“ Avery se úzkostí rozbušilo srdce. V tu chvíli jí hlavou prolétla jediná myšlenka: Tohle je její konec! S tímhle tempem se možná ani rozvodu nedožije, protože ji Elliot nejspíš zabije. V očích se jí zatřpytily slzy. „Promiňte, paní Cooperová. Nechtěla jsem se mu hrabat ve věcech. Když jsem to chtěla vypnout, třásly se mi ruce a omylem jsem to otevřela. Přísahám, jen jsem se na to letmo podívala a hned to zase zavřela…“ Paní Cooperová jí věřila, ale nemohla nic dělat. „Právě na mě vyjel. Možná už si tady dlouho neudržím místo.“ Avery bušilo srdce jako o závod. Byla ochotná přijmout trest, ale nechtěla s sebou stáhnout i paní Cooperovou. Vyšla z pokoje a rozhodla se Elliotovi všechno vysvětlit. V tu chvíli se v přízemí otevřely dveře výtahu a bodyguard vytlačil Elliotův vozík. Sídlo mělo jen tři patra, ale i tak si nechali nainstalovat výtah. Avery obezřetně sledovala Elliota na vozíku. Jeho tvář byla temná a děsivá a v očích mu plál hněv. Tušila, že bude naštvaný, ale nečekala, že bude takhle zuřit. „Omlouvám se, Elliote,“ řekla Avery s knedlíkem v krku. „Dneska ráno mi přestal fungovat notebook, tak jsem bez dovolení použila tvůj počítač. Paní Cooperová s tím neměla nic společného. Snažila se mě zastavit, ale já ji neposlouchala.“ Vzala veškerou vinu na sebe. Když dojeli do obývacího pokoje, bodyguard zastavil vozík a Avery k němu zvedla zrak. Elliot měl mírně zarudlé oči. Vypadalo to, že ho vážně vytočila. Když Avery znovu promluvila, měla nosový hlas: „Omlouvám se.“ „Viděla jsi všechno, že ano?“ řekl Elliot hlubokým, mrazivým hlasem, z něhož jí přejel mráz po zádech. Ruce měl sepjaté, zdánlivě uvolněné, ale klouby mu zbělely. Kdyby nebyl přikován k vozíku, nejradši by jí zlomil vaz. Ta hloupá, bezohledná ženská! Myslí si snad, že je tady paní domu? Jak se opovažuje vlézt do jeho pracovny a sahat na jeho věci? Sakra! Avery přikývla, pak prudce zavrtěla hlavou a řekla: „Už si z toho skoro nic nepamatuju. Jen jsem se letmo podívala a hned to zase zavřela! Opravdu jsem ti nechtěla narušit soukromí. Byla jsem tak nervózní. Nevím, jak se mi to vůbec podařilo otevřít…“ „Drž hubu!“ zavrčel Elliot. Její výmluvy ho ještě víc odpuzovaly. „Okamžitě do pokoje! A nevystrč odtamtud nos až do rozvodu!“ Avery spolkla všechna vysvětlení, která se chystala říct. Otočila se a rychle se vrátila do svého pokoje. Jasně cítila, jak moc ji Elliot nenávidí. Jakmile se za Avery zaklaply dveře, Elliotovi se pohnulo ohryzko. „Žádné jídlo,“ řekl paní Cooperové. Takže domácí vězení a k tomu ji nechá vyhladovět k smrti? Paní Cooperové bylo Avery líto, ale neodvážila se neuposlechnout. V Elliotově sídle platilo jen jeho slovo. … O dva dny později se Rosaliin krevní tlak stabilizoval a propustili ji z nemocnice. Hned se vydala do Elliotova sídla. „Jak se cítíš, Elliote? Co říkal doktor? Kdy už zase budeš moct chodit?“ štěbetala Rosalie v dobré náladě a vlídně se na syna usmála. „Doktor říkal, že se zotavuju dobře,“ odpověděl Elliot. „Mám s tebou něco probrat, mami.“ Rosalii úsměv trochu pohasl: „Týká se to tvého manželství? Já jsem to zařídila. Avery je milá dívka a mám ji moc ráda… Vlastně, kde je? Snad jsi ji nevyhodil?“ „Nevyhodil,“ řekl Elliot a kývl na paní Cooperovou. Paní Cooperová se okamžitě vydala k Averyinu pokoji. Už dva dny nejedla ani nepila. Kdoví, jak jí je.