Anneliese si vyhrnula tričko a odhalila břicho. Kůže, kdysi bledá, byla spálená doruda. Dvě tlusté jizvy se jí táhly přes podbřišek jako hluboké řezy na papíře. Žár z předchozí nehody zbarvil kůži kolem nich ještě víc do červena, takže jizvy vypadaly ostřeji, krutěji. Uplynuly čtyři roky, ale stále vypadaly čerstvě. Tak moc jí ublížili. Nešlo jen o to, že málem přišla o dělohu. Kdyby se nevyplazila z té uličky nasáklá krví a v polovědomí, přišla by i o život. Neodvrátila pohled, když se otočila čelem ke své takzvané rodině. Nechala je, ať to všechno vidí. V místnosti zavládlo ticho. Takové ticho, že se dalo krájet. "Co je?" Její hlas byl hluboký a chladný. "Ty popáleniny jsou skutečné. Stále se léčím a připravuji se na těhotenství. Doktor řekl, že nesmím vynechávat jídla. Opravdu bylo moc žádat o misku polévky?" Zkoumala jejich tváře. Timothymu se zatnula čelist. Melanie si dala ruku k ústům. Nikdo z nich se jí nepodíval do očí. Jejich vina vyklouzla ven skrze trhliny v jejich maskách. Perseus se jednou podíval, pak rychle odvrátil zrak a zalapal po dechu. Nebyli šokovaní, protože by se o ni starali. To ticho byl strach. Tehdy Anneliese konečně pochopila. Nebyli to jen Christopher a Zacharias, kteří věděli, co jí Selina udělala. Věděli to všichni. Její rodiče. Její bratři. Do jednoho. Všichni byli součástí toho. "Co děláš? Dej to dolů!" Zacharias k ní přiskočil a strhl jí tričko zpět dolů. Nechtěl, aby to někdo viděl. Ne ty jizvy. Ne tu pravdu. Ne tu škodu, která nezmizí. Ty stopy nebyly jen rány. Byly to připomínky. Minulosti, se kterou se nikdy nechtěl vyrovnat. Zakryl ji rychle, tak rychle, že si nevšiml, jak se látka lepí na popáleninu. Bolest jí projela tělem. Anneliese se zašklebila, pak mu odstrčila ruku. "Nedotýkej se mě." Zacharias ji popadl za zápěstí. "Pojď. Potřebuješ studenou vodu." V tu chvíli se rozsvítila televize. Z reproduktorů se ozval jemný, veselý hlas. "Ahoj, mami! Ahoj, tati! Ahoj, moji super pohlední bratři! Dobrý večer! Páni, Anne a Zach jsou tam taky? Chyběla jsem vám?" Selinina dokonalá tvář se objevila na obrazovce, celá s růžovými tvářemi a jiskřivýma očima. Měla na sobě bílou mikinu s králičíma ušima a seděla u vysokého okna, do kterého proudilo sluneční světlo. Na stole vedle ní ležel dokonalý snídaňový tác. Usmívala se jako sluníčko. Její oči se jiskřily hravostí. Její divoké obočí jí dodávalo ten půvab "jsem sladká, ale nezahrávej si se mnou". Selina. Zlatíčko. Princezna. Zamávala na kameru, jako by se tu nic nestalo. Napětí u stolu prasklo a rozpadlo se. Nikdo se už na Anneliese nedíval. Ne, když se Selina usmívala na obrazovce. Všechny oči se obrátily k televizi. "Dobré ráno, zlatíčko." "Dobře jsi spala, Selino?" "To nemůže být všechno, co jíš. Nehladov se, zlato." "Dívala jsem se na předpověď. Začíná tam být chladno. Ujisti se, že se teple oblékáš." Dokonce i Zacharias pustil Anneliese zápěstí. Jeho pohled se upřel na obrazovku, soustředěný a klidný. Anneliese nikdy neviděla, že by se takhle na někoho díval. Stála jako zmrazená. A cítila se hloupě. Slibovala si, že už jí to nezajímá. Že tihle lidé za to nestojí. Ale teď, když viděla, jak se jí každý, na kom jí záleželo, znovu obrací zády, měla pocit, jako by se jí hrudník roztrhl. Jizvy jí pulzovaly. Její tělo pulzovalo vztekem. Zaťala pěsti tak silně, že se jí nehty zařezávaly do dlaní. Chtěla tu obrazovku rozbít na sto kousků. S pálivýma očima zírala na Selininy falešné úsměvy. "Anne? Proč tam jen tak stojíš?" Selina se na ni podívala, pak se otočila na Zachariase. "Zachu, zase jsi ji naštval? Radši se k mé sestře chovej hezky. Jinak přiletím domů a dám ti lekci!" Zvedla pěst v hravé výhrůžce, celá roztomilá a odvážná. Zacharias se zasmál a obtočil ruku kolem Anneliese ramene. "Ale kdepak. Vedeme si skvěle. Už se snažíme o dítě, že, zlato?" Podíval se na ni s vřelostí a náklonností. Anneliese zvedla bradu a usmála se. Provlékla ruku jeho paží a naklonila se blíž s jasným, sladkým tónem. "Jo. Až se příště vrátíš, naše dítě ti bude říkat teto Selino." Zacharias mírně ztuhl. Na obrazovce Selině úsměv zamrzl. Její oči potemněly. Podívala se na Zachariase a její tvář už nebyla tak dokonalá. Anneliese sklopila zrak a ušklíbla se. Znala Selinu. Znala ji příliš dobře. Selina byla vždycky ta zářící. Hvězda. Ta, kterou všichni milovali. Ale pýcha té dívky byla hluboká. A stejně tak i její ego. I kdyby Selině na Zachariasovi nezáleželo, nikdy by nechtěla vidět, že patří někomu jinému. Zvlášť ne Anneliese. A teď? Teď se oba hroutili. "Zachu, gratuluji tobě a Anne." Selině se rozzářil úsměv na tváři, hladký a sladký, jako by se nikdy nic nestalo. Zacharias na ni zíral. V krku se mu pohnulo, když polkl, a lehce přikývl. Jeho hlas byl tichý, téměř nucený. "Díky." Ale vzduch se změnil. Něco neviditelného se mezi nimi přeneslo a všechno napjalo. Anneliese se obrátil žaludek. Vyklouzla ruku ze Zachariasova sevření a beze slova odešla. Zamířila rovnou do pokoje, který kdysi býval její. Za ní se znovu rozezněl smích. Lehký. Bezstarostný. Jako by tam nikdy nebyla. Nikdo si nevšiml, že odešla. Nikomu nezáleželo na štípání na její kůži nebo na pálení pod tričkem. Ale jí to vadilo. Její kůže stále pálila a nehodlala dopustit, aby si její tělo nárokovala další jizva. Otevřela dveře do svého starého pokoje. Prostor vypadal úplně jinak. Z jejího pokoje se stala výstavní místnost plná modelů letadel. Přímo naproti vchodu visela na zdi fotografie Seliny. Selina měla na sobě ostrou leteckou kombinézu a tmavé sluneční brýle. Měla zkřížené ruce, zvednutou bradu a odvážný úsměv. V pozadí se tyčila letecká škola. Anneliese se potichu, ostře a chladně zasmála. "Zapomněl jsem ti říct. Předělali jsme ten pokoj," řekl Christopher za ní. Sledoval ji nahoru. "Už jsi vdaná. Už tady nebydlíš. Použij pokoj pro hosty nahoře, pokud se potřebuješ osprchovat." Zavřel dveře, jako by její přítomnost to místo kazila. Anneliese se otočila. Její tvář byla prázdná, ale její oči byly ledové. "Co teď? Protože jsem vdaná, už nedostanu ani pokoj pro služebnou? Až se Selina vdá, zbavíte ji jejího tanečního studia, klavírního pokoje, malířského ateliéru, čtenářského koutku a tohohle jejího malého hangáru taky?" Selina měla celé patro pro sebe. Anneliese neměla nic. Ani koutek. Nikdy ji nechtěli nechat vrátit. Ale vždycky se chovali, jako by to byla ona, kdo si držel odstup. Jako by to byla ona, komu to bylo jedno. Bylo to nechutné. Christopher se jí podíval do očí a na zlomek vteřiny v jeho výrazu cosi provinile probliklo. Ale zmizelo to, pohřbeno pod vlnou podráždění. "Anneliese, proč se pořád srovnáváš se Selinou? Ty neumíš tančit. Nehraješ na hudební nástroje. Nemaluješ. Proč se jednou nezkusíš chovat jako dobrá dcera? Maminka má brzy narozeniny. Selina už týdny pracuje na překvapení. A co ty? Co jsi udělala?" Anneliese se hořce zasmála. Ale ne, nebylo to tak, jako by ty věci neuměla. Jen se nikdy neobtěžovali zeptat. Jen se na ni jednou podívali a rozhodli se, že Selina je ta talentovanější z nich dvou. Ale na tom už nezáleželo. Kousla se do rtu, přimhouřila oči a lehce vydechla, jako by se snažila neplakat. "Něco jsem připravila. Dávám mamince dům. Proto jsem dnes přišla. Potřebuju občanku. Převádím jí ten čin. Je to překvapení. Christophere, doneseš mi ji?" Sevřelo se jí v hrudi. Zrychlil se jí tep. Tohle bylo riskantní. Ale roli poslušného hlupáka hrála tak dlouho, že Christopher ani na vteřinu nezaváhal. Přikývl a vypadal hrdě. "Tak to je správný duch. Pojď. Seberu ti ji." … O dvě minuty později byla občanka úhledně zastrčená v její kabelce. To za to všechno stálo. Nechtěla zůstat ani o vteřinu déle. Otočila se a spěchala dolů po schodech, ignorujíc Christopherův hlas volající za ní. Její kroky se rozléhaly po schodišti. Perseus vyběhl z jídelny, když uslyšel ten rozruch. Popadl ji za paži. "Všichni na tebe čekají s večeří. Kam si sakra myslíš, že jdeš?" "Večeře?" Anneliese se usmála, její hlas byl ostrý. "Jasně. Pojďme jíst." Otočila se a zamířila k jídelně. Perseus ji následoval v domnění, že se uklidnila. Ale jakmile došla k dlouhému stolu, Anneliese popadla ubrus a prudce za něj zatáhla. Talíře létaly vzduchem. Mísy se převracely a rozbíjely na podlaze. Jídlo se rozstříklo po dlaždicích. Sklo praskalo pod nohama. Melanie vykřikla. Timothy vyskočil a vztekle křičel. Anneliese se ani nehnula. Stála klidně a prohlížela si ten nepořádek. "Dotáhli jste mě sem zpátky na večeři a není tu ani jedno jídlo, které bych měla ráda. Jestli mám být nešťastná já, tak ať jsme nešťastní všichni." Otočila se a odešla. Můžou chránit Selinu, jak chtějí. Ať si vyberou stranu. Ona už si nebude hrát na to, že sem patří. "Co s ní zase je?" Melanienin hlas se chvěl, když se otočila na Christophera. Rozhodil rukama. "Jak to mám vědět? Vyvádí kvůli ničemu. To se stane, když jí všechno dovolíte." "To už je moc," zavrčel Timothy s tváří bledou vztekem. Zacharias stál stranou. Zamračil se. "Ona se opravdu dřív popálila. Musí ji to ještě bolet. Omlouvám se, vy dva. Přivedu ji jindy, aby se omluvila." Otočil se a spěšně vyběhl ze dveří.