Stál vzpřímeně, jedno rameno opřené o zeď, hlavu mírně skloněnou. Záře za ním zachytila okraj jeho tváře a zbytek ponechala ve stínu. Nemusel mluvit, aby ho bylo cítit. Jeho přítomnost naplňovala prostor, tíživá a ostrá, jako něco nebezpečného zabaleného do hedvábí. Anneliese stála jako zmrazená, příliš ohromená, než aby reagovala. Vypnul dron, pustil její ruku a zvedl obočí. Jeho hlas byl hluboký a klidný, s náznakem suchého pobavení. "Čekáte snad, až řeknu... 'Slečno, jste nejlepší?' než se pustíte?" Jeho dech se jí otřel o kůži, teplý a blízky. Anneliese se vrátila do reality. Její prsty byly stále zamotané v jeho kravatě. Odskočila, sklopila oči a zírala na zem, tváře jí hořely. Naštěstí se děti vrátily a obklopily Anneliese jako smečka rozjařených štěňat. "Slečno, to bylo neuvěřitelné!" "Můžete mi ukázat, jak se dělá ten otočný pohyb?" "Chci s tím létat nízko nad jezerem jako vy. To bylo tak hustý!" "Slečno, jste nejlepší pilotka na světě!" Anneliese skoro zasténala. Museli jí všichni říkat "slečno"? Kde byla ta zdvořilost předtím, když se překřikovali? Rychle se usmála a snažila se setřást tu trapnost. "Už se stmívá. Měli byste jít domů, děti." … Jako na povel se v dálce objevilo několik rodičů a volali na své děti. Skupina se rozprchla na všechny strany jako vyplašená káčátka. Když se otočila zpět, zahlédla holčičku, kterou viděla už dříve, jak se pevně drží mužovy nohy. Stále na Anneliese zírala, oči dokořán zvědavostí. Jejich pohledy se setkaly a holčička se ostýchavě, bezzubě usmála. "Slečno, vy jste zachránila Sněžného orla. Jak vám mám poděkovat?" Její jemný, sladký hlas zahřál Anneliese u srdce. Anneliese se s jemným úsměvem sehnula. "Takže váš dron má jméno? Sněžný orel? To je skvělý. A nemusíte mi děkovat. Váš táta je stejně schopný. Vsadím se, že by to zvládl bez mé pomoci." Pohlédla na muže vedle ní a vzpomněla si na tu srážku. "Je mi to moc líto, co se stalo předtím. Neviděla jsem vás tam stát a vrazila jsem do vás." Trapas ji zasáhl naplno. Ani nezvedla hlavu. Její oči se upíraly na mužovu pomačkanou kravatu, tu samou, kterou mu strhla. Na jeho bílé košili byl teď tmavý flek od polévky, kterou vylila. Ta skvrna ostře kontrastovala s čistou látkou. Jeho kravata vypadala úplně zničeně. Cítila, jak se jí svírá žaludek. Suchým smíchem vytáhla telefon a nastavila ho. "Můžu dostat vaše kontaktní údaje?" Nesáhl po něm. Jednu ruku nechal v kapse kalhot, druhou lehce položil na dívčino rameno. "Hm?" Anneliese si okamžitě uvědomila, jak to muselo znít. Zamávala rukou. "Ne, ne, tak to není. Jen se cítím špatně, že jsem vám zničila košili. Když mi dáte své údaje, pošlu vám novou." Ve snaze být zdvořilá, vzhlédla, aby se setkala s jeho očima – a zamrzla. Jeho rysy byly ostré a čisté. Silné obočí, vysoký kořen nosu a velké oči, hluboko posazené s výrazným ostřím. I když měl pohled sklopený, vzduch kolem něj byl těžký, jako by nesl tíhu, aniž by promluvil jediné slovo. Její srdce zvláštně poskočilo. Přičítala to pocitu viny. "Učila jste se létat s drony profesionálně?" K košili se nevyjádřil. Ani se nepodíval na její telefon. Ta otázka byla vše, co ho zajímalo. Anneliese udělala mnohem víc než se jen učila. Studovala konstrukci letadel. Mohla rozebrat dron a znovu ho sestavit poslepu. To býval její svět. Její sen. Něco, čeho se vzdala, ale teď to chtěla zpět. Bylo jí teprve dvacet dva. Ještě měla čas. Něco se jí rozsvítilo v očích. Jemně se usmála. "Trochu jsem studovala. Každopádně, co se týče té košile –" "To je v pořádku. Pomáhala jste té dívce." Jeho hlas byl klidný, ruka stále zastrčená v kapse. Anneliese přestala naléhat. Zdálo se jí nesprávné na tom trvat, zvláště když ten muž zjevně měl rodinu. Nabídka, že mu nahradí košili, se teď zdála příliš. Mírně se uklonila, pak sáhla do tašky a vytáhla zabalený bonbon. Podala ho dívce. "Děkuji, že jsi mi dovolila pomoct. Tady, malá odměna pro tebe." Dívčina tvář se rozzářila. "Děkuju, slečno." Anneliese jí rychle zamávala a otočila se, aby šla dolů z kopce, ale po několika krocích se zastavila a ohlédla se na muže. "Nechci být vlezlá, ale i přes tu dobrou ostrahu, co tu máte, by asi bylo nejlepší nenechávat malé děti bez dozoru u vody." Pomyšlení na to, že lezou po stromech tak blízko jezera, v ní stále vyvolávalo neklid. Řekla to jemně, pak se otočila a odešla, aniž by čekala na odpověď. Za sebou slyšela jeho hlas, hluboký a klidný. "Už se nepřibližuj k vodě. Rozumíš?" Ťukl dívku prstem na čelo a ona se tiše zahihňala. Holčička si zakryla čelo, její kulatá tvář se zkroutila v zamračený výraz. "To opravdu bolelo, Jonathane!" Jonathan se sehnul a jednou rukou ji zvedl, jako by to nic nebylo. "Jonathane." Lemon naklonila hlavu a zamrkala na něj. "Ta hezká paní si myslela, že jsi můj táta. Proč jsi jí neřekl pravdu?" "Proč bych se měl někomu vysvětlovat, koho ani neznám?" "Ale ona je tak hezká a je milá a je super! Kdybys jí to řekl, třeba si ji přidal na WhatsApp, už bys nebyl sám! Pak by ti Penelope přestala volat, že jsi k ničemu!" Nafoukla tváře. "Řeknu to Penelope! Promarnil jsi skvělou šanci. Nechceš se vážně oženit. To je problém s tvým přístupem!" Jonathan se tiše zasmál. I ve čtyřech letech už Lemon hrála dohazovačku. "Jak mi říkáš?" "Staříku." "A jak říkáš jí?" "Hezká paní." "Mezi námi je celá generační propast. Nezdá se ti to divné?" Lemon se rozšířily oči. "Počkej… vážně?" Něco jí nesedělo, ale nemohla přijít na to co. Tiše si odfrkla. "Ale ona je tak, tak hezká! Chci vypadat jako ona, až vyrostu…" Jonathan neodpověděl. Otočil hlavu a pohlédl dolů na horskou stezku. Žena už byla pryč. Její silueta se ztrácela v měkké žluté záři pouličních lamp. Její postava byla štíhlá a elegantní, vzdálená, ale výrazná. Bylo na ní něco povědomého. … Poté, co Anneliese sebrala ten průkaz, se poprvé cítila dobře. Šla brzy spát a konečně se jí podařilo se pořádně vyspat. Nicméně, něco zašustilo ve tmě a ona se pohnula. Studený dotek jí sklouzl po břiše a vytáhl ji napůl ze snů. Pootevřela oči a uviděla tmavou postavu krčící se vedle její postele. Jedno koleno měla na matraci. Naklonil se nad ni s jednou rukou na jejím břiše. Její pyžamový vršek byl vyhrnutý a studený vzduch se dotýkal její obnažené kůže. Po břiše se jí rozběhla husí kůže. Sevřelo se jí hrdlo. "Hej!" Zakřičela a kopla ze všech sil. Její noha ho zasáhla přímo do boku a jeho tělo se s ostrým bouchnutím svalilo na podlahu. "Anneliese! Zbláznila ses?" Zacharias zasténal a držel se za žebra, kam dopadl. Jeho hlas byl hluboký a rozzlobený. Anneliese se prudce posadila a rozsvítila lampičku na nočním stolku. Pohled na něj rozvaleného vedle postele jí zkroutil obličej vztekem. "Ztratil jsi rozum? Co to sakra děláš, že se mi plížíš po pokoji uprostřed noci?" Srdce jí bušilo. Vzal si na ni nějakou obrovskou životní pojistku? Zacharias pomalu vstal a podíval se na ni. Měl napjatou čelist, chladné oči a celé jeho tělo vyzařovalo chlad, který se jí zavrtával přímo pod kůži. "Dával jsem ti mast na popáleniny." Čekal. Čekal, až si uvědomí, že se jí snažil pomoct. Čekal, až se bude cítit provinile. Myslel si, že se posadí a obejme ho jako dřív, zašeptá něco jemného a vděčného. Dřív ji bylo snadné potěšit. Stačilo jen trochu zájmu. Ale Anneliese protočila oči a otočila se zády. Přetáhla si přes hlavu peřinu a zavřela oči. Mast? Málem se rozesmála. Uplynulo už nejméně pět nebo šest hodin od té doby, co se popálila. I kdyby měla kůži z gumy, už by byla dávno zničená. Zacharias stál jako zmrazený vedle postele a zíral na její zakrytou postavu. Nehnula se. Nebyla uražená. Nedráždila ho. Skončila. Sevřelo se mu hrdlo frustrací. Záblesk paniky se smísil s hněvem. Vylezl zpátky na postel, rozkročil se nad ní a strhl jí peřinu. Ruka se mu sevřela kolem jejího zápěstí. "Nezlob se, zlato. Přísahám, že to byla pracovní pohotovost. Nechtěl jsem tě odbýt. Řekl jsem Jackie, ať tě vezme do nemocnice. Proč jsi šla sama a vypla si telefon? Šílel jsem, když jsem se ti snažil dovolat." Anneliese hned nic neřekla. Jen zavřela oči a čekala, až domluví. Pak je otevřela. Její hlas byl klidný. Její pohled byl prázdný. "Děkuju za starost. A za péči. Chápu tvůj zájem. Teď, můžu se vrátit spát?" Byla to správná věc, kterou říct. Bylo to zdvořilé, ale něco na tom jí připadalo jako facka do hrudi. Zacharias na ni zíral a měl pocit, jako by mu někdo rozřezal vnitřnosti sklem. Nezůstal mu žádný úchop. Jeho hlas se snížil. "Už je ti líp, že? Vynahradíme si naši svatební noc. Chci tě. Nechci už čekat." Naklonil se a políbil ji, aniž by jí dal šanci odpovědět.