*Sephie* Když jsem se vrátila do zasedací místnosti, byla úplně prázdná. Všichni zmizeli. Nemůžu říct, že bych byla tímto vývojem zklamaná. Zabrala jsem se sbíráním prázdných sklenic a těch pár talířů, které jsem ještě nestačila uklidit, abych je odnesla do kuchyně. Slyším Maxe, jak si píská, když jde po chodbě směrem k zadní místnosti. "Hej, proč všichni tak narychlo odešli?" zeptal se, když vešel a začal mi pomáhat uklízet stoly. "Nemám tušení," řekla jsem. Držela jsem pohled sklopený, protože jsem byla opět na pokraji slz a zoufale jsem se snažila je udržet, abych před Maxem nebrečela. Nesnášela jsem brečet před lidmi. "To bylo divný. Viděl jsem, jak dva z těch obrovských bodyguardů, co přišli, vyvedli ven jednoho hodně opilýho chlápka a zbili ho do krve, a pak se vrátili dovnitř, jako by se nic nestalo." Upustila jsem sklenici, co jsem držela v ruce, a s vytřeštěnýma očima jsem se podívala na Maxe. "Oni co??" "Jo, bylo to komický. A taky trochu smutný. Ale hlavně komický. Myslím, že to byl jeden z těch chlapů, o kterých jsi říkala, že se k tobě chovají jako k debilovi, takže jsem možná fandil, když se ti bodyguardi vrátili do restaurace." "Maxi, musíš být opatrný. Víš, kdo to jsou." "Já vím, já vím, ale fandil jsem karmě, kterou ten chlap evidentně dostával. Hej, počkej chvilku – co se to sakra stalo s tvýma rukama?? A s krkem??" "Tohle byl důvod tý karmy." "Svatá krávo, Sephie! Jsi v pořádku? Co se stalo? Proč jsi nepřišla za mnou?" "Jsem v pořádku. Ten chlap je vždycky dotěrný, ale dneska to posunul na novou úroveň. Možná jsem ho trochu vyprovokovala a zhoršila to, takže mě škrtil." "Ne, ne, ne. To nedělej. Neber na sebe žádnou vinu. Ten chlap je vůl a zasloužil si každou ránu do obličeje, kterou dneska dostal, za to, že na tebe sahal." "Jo. Asi máš pravdu. Chci jenom zavřít, abych mohla jít domů. Jsem fakt unavená." "Proč prostě nejdeš? Já všechno zavřu." "Víš, že tě tady nenechám samotnýho, Maxi. Možná jsi velkej a silnej chlap, ale to by byl pořád debilní tah. Všichni ostatní už jsou pryč." "Jsi tak tvrdohlavá, že by ses hádala i se samotným ďáblem." "To je fakt." Max jen zakroutil hlavou a zasmál se, když vzal poslední sklenici ze stolu a zamířil do kuchyně. Rychle jsme všechno uklidili, dali na místo a připravili na zítřejší obědovou směnu. Oba jsme v restauraci pracovali už pár let, takže jsme měli zaběhnutou rutinu a pracovali jsme spolu bez problémů. Vždycky nám trvalo kratší dobu než ostatním, než jsme v restauraci před zavřením splnili seznam úkolů. Obvykle jsme se u toho smáli a dobírali, takže nám čas rychle ubíhal. Vyšli jsme zadními dveřmi kolem jedné ráno. Zastavila jsem se a čekala, až zamkne zadní dveře, a pak jsme šli společně k našim autům. Byla jsem tak zabraná do pozorování stále zamračené oblohy, že jsem si nevšimla černé SUV zaparkovaného mezi Maxovým a mým autem. Zůstala jsem stát jako opařená. Max si toho ještě nevšiml, protože se díval do telefonu. Pravděpodobně psal nějaký holce, se kterou se plánoval dneska sblížit. Přešel o pár kroků přede mě a pak si všiml, že už nestojím vedle něj. "Hej…. co…." řekl, když se otočil a uviděl mě, jak strnule stojím na místě s výrazem hrůzy v obličeji a doufám, že osoba v tom SUV není ten, koho si myslím. Max se podíval na můj obličej a pak se otočil, aby uviděl SUV zaparkované mezi našimi auty. "Oooooo kurva," řekl, když udělal pár kroků zpět ke mně. Aniž by se podíval, strčil mě přímo za sebe, když sledoval, jak se otevírají zadní dveře. Přes Maxovo rameno jsem neviděla a bála jsem se kolem něj vykouknout. "Co chcete?" křikl Max. Cítila jsem, jak se snaží být pro mě statečný, ale taky jsem cítila, jak má každý sval na zádech napnutý a tvrdý jako kámen. "Prosím, nebojte se. Chci jen Persefoně zaplatit za její vynikající službu dnes večer," řekl hluboký a velmi klidný hlas s patrným ruským přízvukem. Ten hlas jsem poznala. Vykoukla jsem kolem Maxova ramene a jak jsem si byla jistá, pan Lord King Boss Adrik pomalu kráčel směrem k nám. Položila jsem Maxovi ruku na záda a řekla: "To je v pořádku, Maxi. Pomohl, když… víš, karma. Byli to jeho bodyguardi." Max viditelně povolil a zhluboka se nadechl. "Ach, díky bohu, dneska neumřu," řekl si pro sebe. Zasmála jsem se, natáhla se a políbila ho na tvář. "Děkuju." "Víš, že tě kryju, zrzko." Šla jsem ke svému autu a k Adrikovi, který mě pozorně sledoval. "Čekal jsi celou tu dobu? Mohl ses prostě vrátit do restaurace. Nebo to nechat na zítra." "Měl jsem nějaké záležitosti. Jeli jsme zpátky kolem a vaše auta tu ještě byla, tak jsme počkali. Nebylo to dlouho," řekl a podal mi tlustý balík peněz. "Cože… neeee. To je moc. To nemůžu přijmout," řekla jsem a snažila se mu balík stodolarových bankovek vrátit. "Prosím. Zasloužila sis to," řekl a znovu mi jemně chytil bradu a zaklonil mi hlavu, aby si mohl prohlédnout moji teď už tmavší modřinu na krku. Slyšela jsem, jak si pod vousy zaklel, ale přesně jsem nezachytila, co řekl, když si prohlížel moji modřinu. "To je v pořádku, fakt. Jsem v pohodě. Už jsem měla i horší, upřímně." Jeho obočí se svraštilo v zamračený výraz, když mi zkoumal obličej a znovu mi zastrčil uvolněný kudrlinku za ucho. Aniž bych si to uvědomila, naklonila jsem se k jeho dotyku. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Stejně jako když jsme byli v kuchyni, měla jsem chvíli naprostého klidu. Položil mi dlaň na tvář a palcem mi lehce hladil obličej. Vychutnávala jsem si ten pocit, ten klid, to teplo, které jsem cítila v celém těle pokaždé, když se mě dotkl. "Můžeš jet v pořádku domů, solnishko?" Jeho otázka mě vytrhla z transu a na chvíli jsem zapomněla, kde jsem. "Cože? Oh. Ano. Ano, jsem v pořádku. Promiň," řekla jsem a rychle se podívala dolů do tašky, abych vyhrabala klíče. "Není třeba se omlouvat. Myslím, že toho potřebuješ víc ve svém životě," řekl s tím sexy úsměvem zpět na tváři. Kdyby jen věděl, jak moc má pravdu…