*Sephie* Probudila jsem se ráno dřív, než mi zazvonil budík, a měla jsem pocit, jako by mi v krku hořelo. Protáhla jsem se a okamžitě toho litovala, protože mě celé tělo bolelo, jako by mě přejel obrovský náklaďák. A to opakovaně. „No, to stálo za hovno,“ řekla jsem si nahlas. Okamžitě jsem litovala, že jsem vůbec promluvila, protože jsem se začala nekontrolovatelně dusit kašlem. Donutila jsem se přestat kašlat a vstala z postele. *Žádné myšlenky ven, Sephie. Jen myšlenky uvnitř.* Zrovna když jsem vycházela z koupelny, začal mi zvonit telefon. Podívala jsem se na ID volajícího. Volal mi pan Turner z protějšího bytu. Okamžitě jsem hovor přijala. „Dobrý den, pane Turnere, je všechno v pořádku?“ řekla jsem polohlasem a doufala, že nevyvolám další záchvat kašle. „Dobré ráno, slečno Sephie. Poslyšte, nechci vás znepokojovat, ale ráno, když jsem odcházel do práce, stál před vašimi dveřmi obrovský muž. Zeptal jsem se ho, co tam dělá, a on mi řekl, že byl pověřen, aby vás hlídal, ale víc mi neřekl.“ „No, to je divné,“ řekla jsem a kousla se do spodního rtu. Snažila jsem se vymyslet, proč by mě někdo „pověřil“ hlídáním. Reflexivně jsem si sáhla na krk. „Pane Turnere, byl ten muž velký jako dům, s černými vlasy, střihem na ježka a vousy?“ Zasmál se a řekl: „To je docela výstižný popis, ano. Znáte ho?“ „Myslím, že mám tušení. To je v pořádku, pane Turnere. Je to jeden z těch dobrých. Aspoň myslím.“ „Dobře, slečno Sephie, jak myslíte. Kdybyste něco potřebovala, hned mi zavolejte. Mám syna svýho starýho kamaráda, policajta, na rychlý volbě. Bude u vás cobydup, kdybyste ho potřebovala.“ „Děkuji, pane Turnere. Moc si toho vážím, ale doufám, že to nebude nutné. Slibuji, že vám zavolám, pokud to nebude ten, koho si myslím.“ Rozloučili jsme se a já jsem šla ke dveřím na balkon. Vyhlédla jsem ven a všimla jsem si černého SUV zaparkovaného na parkovišti dole, pár parkovacích míst od mého auta. Okna byla tak tmavě zatmavená, že jsem viděla jen obří ruku položenou na volantu. Co nejtišeji jsem šla ke vchodovým dveřím a podívala se kukátkem. Nemohla jsem ho vidět celého, ale takovou postavu si nemůžete splést. Byl to jeden z bodyguardů, kteří včera v noci doručili Anthonymu karmu. Otevřela jsem dveře. Otočil se a já jsem řekla: „Dobré ráno, pane. Můžu vám nabídnout kávu?“ Vřele se usmál. „Dobré ráno, slečno Sephie. Děkuji, ale jsem v pořádku.“ „Neblázněte. Nemohli jste moc spát, když jste tu od odchodu pana Turnera z protějšího bytu. Počkejte, berete pervitin? Berete pervitin, že? Jak to, že jste vzhůru? Nelžete mi. Možná jste čtyřikrát větší než já, ale umím kung-fu.“ To ho rozesmálo od srdce. „Ne, slečno. Neberu pervitin. Pořád mám všechny zuby – vidíte?“ řekl se silným ruským přízvukem a ukázal mi zuby jako důkaz své abstinence od pervitinu. „Touché. Ale i tak musíte být unavený. No tak. Včera večer jste mi v podstatě zachránil život. Nejmenší, co můžu udělat, je uvařit vám šálek kávy.“ Jeho vřelý úsměv se mu znovu rozzářil na tváři a přejel si rukou po ostříhaných vlasech. „Jistě, slečno Sephie. To by bylo skvělé,“ řekl. „Chce i váš kamarád na parkovišti? Víte, když už jsem u toho, můžu se zeptat na vaše jména? Kvůli objednávce kávy, samozřejmě.“ Zasmál se a řekl: „Já jsem Viktor. Ten chlap na parkovišti je Andrej.“ „To je od vás obou velmi ruské. Prosím, Viktore, pojďte dál, než uvařím kávu. Je divné, když stojíte před mými dveřmi. Už tak dávám svým sousedům dost drbů s obřím ruským sousoším před mými dveřmi.“ Další Viktorův smích mě také rozesmál. Vypadal, jako by vás mohl zabít pouhou myšlenkou, ale poznala jsem, že Viktor má srdce ze zlata. Vešel do mého bytu, mírně nervózní, ale prohledával místnost jako svědomitý strážce. Zabydlela jsem se v kuchyni, nejprve jsem si divoké, předtím prospané vlasy stáhla do drdolu na temeni hlavy a pak jsem se pustila do vaření kávy. „Máte hlad, Viktore? Můžu vám udělat i snídani. Ani nevím, kolik je hodin, ale v tomhle domě je vždycky čas na slaninu. Může Andrej taky dovnitř, nebo mu mám udělat kafe s sebou?“ „Ne, prosím, slečno Sephie, to není nutné.“ „Ehm, haló. Zachránili jste mi život. Nejmenší, co můžu udělat. Už jsme to probírali, Viktore. Nehádejte se se mnou. Stejně nevyhrajete.“ Zasmál se a zavrtěl hlavou. Řekl jen jedno slovo: „ryzhiy.“ Zvedla jsem k němu obočí a čekala na překlad. Zasmál se. „Zrzka,“ odpověděl. „Sakra jo. Takže jak si dáte kávu? S rozdrcenými kostmi vašich nepřátel? Nebo bez?“ Tentokrát se tak rozesmál, že plácl do pultu. Zaklonil hlavu a zahihňal se. „Jste zábavná žena, slečno Sephie.“ „To je dar.“ Položila jsem před něj šálek kávy spolu s mlékem a cukrem, aby si ji mohl udělat tak, jak chce. „Zavoláte Andrejovi, aby přišel taky nahoru? Nebo ho mám jít odnést na parkoviště?“ „Zavolám mu.“ „Chytrý muž, Viktore. Chytrý muž,“ řekla jsem, mrkla na něj a pustila se do vyndávání pánví potřebných k přípravě snídaně. Zdálo se, že ani neuběhla chvíle a na mé vchodové dveře někdo zaklepal. Viktor okamžitě vstal od baru u kuchyňské linky, kde seděl. Ruka mu instinktivně sjela ke zbrani na boku. Druhou rukou mi naznačil, abych zůstala tam, kde jsem, a byla potichu. Na chvíli jsem se nemohla nadechnout a přemýšlela jsem, jestli u mých dveří nestojí někdo jiný než Andrej. Viktor se podíval kukátkem a otevřel dveře, viditelně se uvolnil, když se ve dveřích objevil jeho stejně velký parťák. „Ahoj, Andreji,“ řekla jsem z kuchyně, když vešel do mého bytu. „Dobré ráno, slečno Sephie. Děkuji za vaši pohostinnost,“ řekl ještě silnějším ruským přízvukem než Viktor. „To nic není. To je to nejmenší, co můžu udělat. Včera v noci jste na mě byli tak laskaví,“ řekla jsem, když se oba posadili k baru v kuchyni. Položila jsem před Andreje šálek kávy a všimla jsem si, že oba se zdají být… červení? Samozřejmě, že jsem na to šla dvojnásob. „Max mi řekl, co jste včera v noci udělali Anthonymu.“ Natáhla jsem se a popadla Viktora a Andreje za ruce a stiskla jim je. „Děkuji vám.“ Oba zčervenali jako moje vlasy. Usmála jsem se na ně a rychle se otočila, abych se jim nesmála, jak zrudli ve tvářích. Člověk by si myslel, že se jich nikdy žádná holka nedotkla.