*Sephie* Popadla jsem kávu a naplnila oba jejich šálky, i ten svůj, abych zmírnila trapnost toho okamžiku. Stála jsem, usrkávala kávu, čekala, až se moje duše vrátí do těla, a vychutnávala si teplo na mém bolavém krku. Naklonila jsem hlavu na stranu a zeptala se: „Tak… proč mě vlastně hlídáte? Nechci si stěžovat, ale jsem zmatená, proč jste tady.“ Vyměnili si rychlý, znepokojený pohled a Viktor si odkašlal. Řekl: „Ehm, slečno Sephie, plníme rozkazy. Šéf dal jasně najevo, že vás nesmíme spustit z očí.“ „Šéf? Myslíte pana Lorda Krále Šéfa Adrika?“ Tentokrát se Andrej překvapeně podíval na Viktora. Položil Viktorovi otázku rusky. Viktor odpověděl, jeho oči teď byly téměř tak široké jako Andrejovy. Andrej si prohrábl špinavé blond vlasy, očividně překvapený informací, kterou se právě dozvěděl. Odkašlala jsem si, abych jim připomněla, že jsou v mé kuchyni a já stále čekám na odpověď. „Pana Lorda Krále Šéfa??“ řekli oba unisono. Zasmála jsem se sama sobě, že jsem to zase vykřikla nahlas. „Ehm, jo. Nevěděla jsem, kdo je váš šéf, až do včerejší noci a nevěděla jsem, jak mu mám říkat, tak jsem vymyslela titul Lord Král Šéf. Myslím, že je to autoritativní. Silné. Monarchistické, chcete-li. Mám pocit, že by to měl volně používat.“ Oba se na mě dívali s otevřenými ústy, příliš ohromeni, než aby odpověděli. „Ne? Moc? Ok, ale je to jeho ztráta,“ řekla jsem nonšalantně, když jsem jim nandavala jídlo na talíře. Když jsem se otočila, abych jim talíře položila, byli stále trochu ohromeni. Začala jsem se smát absurditě celé situace. Oba se začali smát se mnou, i když si nejsem jistá, co mi v tu chvíli chtěli říct. „Ale no tak, kluci. V Rusku nemáte sarkasmus? Byl to vtip. Pokud jste mi byli přiděleni, z jakéhokoli důvodu, budete mít co dělat, protože tahle huba mě většinu dní dostává do problémů,“ řekla jsem s nejcudnější úsměvem, jakého jsem byla schopna. Oba zakroutili hlavami a smáli se, když se vrhli na slaninu a vejce, jako by se dny nenajedli. Jedli jsme v tichosti. Já jsem se jen šťourala v jídle, protože mě bolelo příliš mnoho naráz polknout. Káva se zpočátku zdála dobrá, ale i ta mě začala pálit, čím víc jsem pila. Viktor si všiml mého nepohodlí a řekl: „Polévka. Polévka to zlepší.“ Ukázal na své hrdlo a pak na mé. „Jo? Říkáš to, jako bys měl zkušenosti?“ „Da. Mnohokrát mě škrtili.“ „Dobře, to je děsivé a fascinující zároveň. Je to v Rusku běžný problém? Jakože jdete po ulici a ‚sakra, zase mě škrtí?‘“ Oba muži se začali znovu smát. Andrej vstal a vzal oba prázdné talíře. Na žádném talíři nezůstala ani drobek jídla. Na chvíli jsem uvažovala, že je ani nebudu mýt, protože už vypadaly tak čisté. Andrej však došel k umyvadlu a začal je sám mýt. „Můžeš to nechat. Nádobí umyji já,“ řekla jsem. „Ne, slečno Sephie. Ty vaříš, já uklízím.“ „Páni. Chceš se vdát?“ řekla jsem, když se Viktor zasmál Andrejovu ohromenému výrazu. Málem mu upadl talíř, když jsem se ho na to zeptala. Jen jsem na něj mrkla, když jsem šla utřít linku. Viktor vytáhl telefon z kapsy kalhot a odešel do obývacího pokoje, aby ho zvedl, a nechal mě a stále ohromeného Andreje samotné v kuchyni. Dokončil mytí nádobí a utíral si ruce, když se ke mně otočil a zeptal se: „Opravdu ti včera řekl svoje jméno?“ „Kdo? Viktor? Ne, řekl mi to dnes ráno.“ „Ne, šéf.“ „Ach, Adrik? Ano, řekl mi svoje jméno včera večer, když jsme byli na parkovišti. Proč?“ „Nikdo mimo jeho nejbližší strážce nezná jeho jméno. Obvykle lidem říká, že se jmenuje Ghost (Duch).“ Začala jsem něco říkat a pak jsem se zastavila, nevěděla jsem, jak tu zprávu přijmout. „Hm. Nevím?“ řekla jsem a pokrčila rameny. Viktor zavěsil telefon a promluvil na Andreje rusky. Znělo to velmi vážně, ale upřímně řečeno, nerozuměla jsem tomu ani slovo. Jen jsem se opírala o linku a doufala, že se v nějakém okamžiku dočkám překladu. Měli napjatou výměnu názorů, ale nevypadalo to, že se dočkám překladu, tak jsem oznámila, že se potřebuji osprchovat a připravit do práce. „Ne, sestrichka. Dneska žádná práce. Už jsme to vyřídili s tvým šéfem. Zůstáváme tady.“ „Dobře, divné. Ale i tak se půjdu osprchovat. Pokud budete muset někoho zastřelit, prosím, nedělejte to na koberec. Skvrny od krve se z koberce těžko dostávají. Mnohem snazší je to uklidit z dlaždic, takže zabíjení nechme jen v kuchyni, hmmm?“ řekla jsem, když jsem se vracela do své ložnice. Slyšela jsem, jak se oba chichotají a mluví rusky, když jsem zavřela dveře své ložnice. Opřela jsem se o zavřené dveře ložnice a povzdechla si. Bylo mi zvláštně úplně dobře, že mám ve svém obývacím pokoji dva obrovské Rusy, kteří mi byli z nějakého neznámého důvodu „přiděleni“. Moje mysl zabloudila k Adrikovi. Proč bylo zdánlivě tak důležité, že mi včera večer řekl své jméno? Proč jsem měla pocit, že mi chybí? Proč jsem toužila znovu cítit jeho vřelý dotek na své kůži? *Opravdu potřebuješ společenský život, Sephie. Stáváš se poněkud patetickou*. Odhnala jsem ty myšlenky a vydala se do sprchy. Pěkná, horká sprcha zněla pro mé bolavé tělo teď trochu jako ráj. Protože jsem zjevně dnes večer neměla jít do práce, dala jsem si extra dlouhou sprchu a hloubkově jsem ošetřila své dlouhé, kudrnaté vlasy. Když jsem konečně vyšla ze svého pokoje, v obývacím pokoji byl jen Viktor. „Kam šel Andrej?“ „Vrátí se ven, aby hlídal budovu. Potřebujeme vědět, kdo do budovy vchází a vychází.“ „Ha! Zeptejte se paní Jacksonové v bytě pode mnou. Tráví dny špehováním všech. Už si napsala číslo vaší poznávací značky a čeká, až se pan Turner z protějšího bytu vrátí domů, aby mu mohla dát to číslo a nechat ho zavolat syna jeho kamaráda, který je policista, aby si nechal ty značky prověřit.“ „Vážně?“ „Vážně. Je to částečně důvod, proč jsem v téhle mizerné budově zůstala tak dlouho. Není to nejlepší čtvrť, ale sousedská hlídka je vynikající.“ Viktor na mě jen zíral, zatímco vytahoval telefon z kapsy. Vytočil číslo a mluvil rusky, když mu osoba odpověděla. Potom hovor ukončil a dal si telefon zpět do kalhot. „Prosím, řekni mi, že jsi si právě neobjednal vraždu paní Jacksonové.“ Zachichotal se a řekl: „Ne, ne. Potřebujeme jen učinit opatření. Technicky neexistujeme, ale můžeme učinit opatření, která uspokojí vaši vynikající sousedskou hlídku.“ „Tajemné. Jak neexistujete? Nestojíte v mém obývacím pokoji? Mám psychotický záchvat a právě jsem udělala snídani pro tři, když jsem tady ve skutečnosti jen já? Měla jsem opravdu takový hlad?“ Dobře, to byl jen částečně vtip. Jak neexistovali? „Jsme skuteční. Jen oficiálně neexistujeme v žádné databázi,“ řekl a pro efekt vložil uvozovky kolem posledního slova. „Ach, jasně. Ta celá věc s Duchem, že?“ „Jsi velmi chytrá dívka, sestrichka.“ „Je to dar,“ řekla jsem a mrkla na něj.