*Sephie* Usnula jsem o něco později. Nebyl to klidný spánek, protože jsem se cítila uvězněná v snech plných paniky. V jednom snu jsem znovu prožívala události z předchozí noci. Zápasila jsem s Anthonym, snažila se mu utéct, znovu jsem cítila, jak mi dochází dech, jako by mi život pomalu unikal. Ve snu jsem nemohla mluvit. Stále jsem se dívala směrem do zadní místnosti restaurace, ale nikdo nepřicházel. Byla tam jen tma. Ticho. Tma dokonce pohltila Anthonyho přede mnou, takže jsem tam byla jen já, neschopná dýchat nebo se hýbat. Nevím, kde jsem vzala tu sílu nebo vzduch, abych to udělala, ale křičela jsem. Křičela jsem tak hlasitě, jak jsem jen mohla. Jakmile jsem se probudila a uvědomila si, že to byl sen, dveře mé ložnice se rozletěly. Dva muži vběhli dovnitř a zamířili k mé posteli. Znovu jsem zakřičela, stále ještě nebyla úplně probuzená a vědoma si toho, co se děje. Jeden muž se ke mně přiblížil, druhý zkontroloval zbytek mého pokoje. Můj nos naplnila slabě známá vůně, když jsem ucítila teplý dotek na svých pažích a postel se vedle mě prohnula. "Pšššt... měla jsi noční můru. Jsi v bezpečí. Nikdy ti nedovolím, aby se ti něco stalo," řekl Adrik, objal mě a přitáhl si mě k sobě. "Adriku?" "Ano, sluníčko. Jsi v pořádku. Měla jsi noční můru, ale nebyla skutečná. Teď už jsi v pořádku." Nemohla jsem zastavit záplavu emocí, které se mi vyvalily, když jsem se opřela o jeho širokou hruď. Zabořila jsem obličej do jeho hrudi a rozplakala se. "Vypusť to ze sebe. Měla jsi náročných pár dní, ale teď už jsi v pořádku. Slibuji," řekl. Pomalu mi přejížděl rukou nahoru a dolů po zádech a snažil se uklidnit mé nervy z noční můry. "Chceš mi o tom povědět?" Zhluboka jsem se nadechla a otřela si obličej. Zaklonila jsem se se stále zavřenýma očima a snažila se najít odvahu to ještě jednou prožít. Sáhl mi palcem a jemně mi setřel pár zatoulaných slz z očí, zatímco čekal na mou odpověď. Otevřela jsem oči a našla jeho hluboké modré oči, plné starostí, upřeně se na mě soustředěné. Několik okamžiků jsem se mu jen dívala do očí, neschopná mluvit. Proč mám pocit, jako bych ho znala déle než 24 hodin? Proč jsem se v jeho náruči cítila v bezpečí? Když jsem neodpověděla, usmál se na mě a jemně mi odhrnul vlasy z obličeje. "Jsi krásná, i když pláčeš," řekl. Zrudla jsem a podívala se na své ruce. Cítila jsem jeho ruku pod bradou, jak mi zvedá pohled zpět k jeho. "Neschovávej přede mnou své krásné oči, sluníčko. Mohl bych se dívat do tvých jedinečných očí celý den a celou noc a nikdy by mě ten pohled neomrzel." V tu chvíli jsem věděla, že se mi obličej barví do pěkného odstínu červené. Nevěděla jsem, jak reagovat, a tak jsem řekla první věc, která mě napadla. "Počkej, jak ses sem dostal?" Zasmál se. "Přinesl jsem ti arniku. Na tvůj krk. Diskutoval jsem s Ivanem a Mishou o jedné záležitosti, když jsme tě uslyšeli křičet. Mysleli jsme si, že jsi v nebezpečí nebo že tě někdo unáší." "Proč by mě někdo chtěl unést?" Naklonil hlavu na stranu a lstivě se na mě usmál. "Napadá mě pár důvodů." Je mi jasné, že jsem jeho odpověď plně nepochopila. "Já jsem nikdo. Není důvod mě unášet." "Nejsi nikdo, Persefono. A bohužel sis byla označena synem mocného mafiánského bosse za nepřítele. Umíněným dítětem syna, ale stále syna mocného muže. Nepřestane, dokud se nepomstí za tu neúctu, kterou cítí, že jsi mu způsobila." "On si myslí, že jsem ho nerespektovala?? ON SE MĚ POKUSIL ZABÍT!!" "Já vím. Vědí to všichni ostatní bossové. Dokonce i jeho otec to ví, ale Anthony nenese příliš dobře, když mu někdo veřejně nakope zadek. Bez ohledu na to, jak zasloužené to bylo. Jeho ego bylo zraněno." Jen jsem na něj zírala, jak mluví, a snažila se nemyslet na to, jak je pohledný, jak jemný je jeho dotek nebo jak pragmatické je jeho vysvětlení mé blížící se zkázy. "Proto jsi ke mně poslal své bodyguardy? A co ty? Nejsi bez nich v nebezpečí?" Zasmál se a zavrtěl hlavou. "Právě jsem ti řekl, že se ti chce někdo pomstít, a ty se staráš o mou bezpečnost?" "No, jo." "Jsem dobře chráněn, sluníčko. Mám i jiné bodyguardy, ale Viktor, Andrej, Ivan a Misha jsou moji nejlepší, proto jsem je přidělil tobě. Mám v ně naprostou důvěru." "Jak dlouho tady budou? Kdy se můžu vrátit do práce?" "Nejsem si jistý, jestli je to zatím dobrý nápad. Anthonyho ještě nemůžeme najít. Zmizel po včerejší schůzce a zdá se, že nikdo neví, kam se poděl. Musíme ho nejdřív najít, než se budu cítit jistý, že se můžeš vrátit do práce." Viděl, jak se mi svraštilo obočí, a dodal: "Neboj se, sluníčko. Tvoje účty jsou zaplacené." "Cože? Ne. Nemůžu tě o to žádat." "Ty jsi nežádala. Já jsem nabídl. Teď moji nabídku přijmi," řekl a věnoval mi svůj nádherný úsměv. Ztratila jsem se v jeho očích. Byly ještě krásnější, když se usmíval. Zatímco mohly být chladné a bez života, když byl v režimu bosse, když se na mě usmál, prakticky se třpytily v tlumeném světle mé ložnice. Přistihla jsem se, jak se usmívám v reakci na tu radost v jeho očích. Chtěla jsem tu radost vidět každý den. "Fajn. Ale nemusí se mi to líbit," řekla jsem, zkřížila jsem ruce na hrudi jako malé dítě a zamračila se. Znovu se zasmál a tentokrát se naklonil a políbil mě na čelo. Celé mé tělo se prohřálo jeho dotekem, ale když se jeho rty přitiskly k mému čelu, byla to nová úroveň tepla. Byla jsem tím gestem poněkud ohromena, ale stále jsem chtěla víc. Chytila jsem jeho ruku a držela ji mezi svýma. "Děkuji." "Samozřejmě, sluníčko. Měla by sis zase odpočinout." "Jo, takže k tomu, no, na chvíli se vyhnu té noční můře. Na chvíli už nebudu schopná spát." "Tak pojď. Dáme ti trochu arniky na tvůj fialový krk," řekl, chytil mě za ruku a vstal. Vytáhl mě nahoru dřív, než jsem mu mohla zabránit. "Oh... počkej..." řekla jsem, když jsem vstala a odhalila, že mám na sobě jen velké tričko a žádné kalhoty. Pomalu si mě prohlédl, zatímco jsem se snažila stáhnout tričko co nejníž. Jeho oči ztmavly. Všimla jsem si, že se mu lehce zatnula čelist a sevřel v pěst ruku, která nedržela tu mou. Jeho pohled se vrátil k mé tváři a naklonil se, aby mě políbil na čelo, a řekl: "Omlouvám se. Potkáme se v kuchyni."