*Sephie* Po krátké vložce venku jsem se vrátila do práce a snažila se tvářit, jako by se nic nestalo. Anthony byl zjevně pokárán, když jsem byla pryč, protože držel ruce u sebe. To bylo nové. Pohrozil mu pan Lord King Boss Adrik, když jsem poprvé vyšla ven? Anthony nikdy před dnešním večerem nepřestal se svými pubertálními kousky. Myslím, že se mi pan Lord King Boss Adrik líbí. Většina mužů dojedla, ale stále se hluboce bavila. V místnosti panovalo napětí, mírně řečeno. Byla jsem zaneprázdněna sbíráním prázdných talířů a jejich odnášením zpět do kuchyně. Naverbovala jsem Maxe, aby mi pomohl sbírat talíře, abych nemusela tolikrát chodit. Zrovna když se chystal vstoupit do místnosti, jeden z bodyguardů ho zastavil. "Promiňte, pane. Vstup do místnosti je povolen pouze té krásné dámě," řekl s obrovskou rukou na Maxově rameni. Max také nebyl žádný drobek. Očividně pravidelně cvičil a byl vysoko přes šest stop, ale vedle té naprosté hory svalů z bodyguarda vypadal malý. Ohlédla jsem se na Maxe a usmála se. "To je v pořádku, Maxi. Já to obstarám. Děkuji za nabídku pomoci." Vykročila jsem do místnosti a vydechla jsem. Pohlédla jsem směrem k Adrikovi, jen abych si všimla, že se na mě jeho modré oči opět upřeně dívají. Rychle jsem si zastrčila uvolněný pramen vlasů za ucho a zaměstnala se. Poté, co jsem v kuchyňských dřezech uložila další várku špinavého nádobí, jsem vyšla z kuchyňských dveří na cestě zpět do zasedací místnosti. V zadní chodbě, mezi kuchyní a zadní místností, mě potkal nikdo jiný než Anthony. Vycházel ze záchodu, úplně opilý, a choval se, jako by měl každou chvíli spadnout. Snažila jsem se kolem něj projít, ale chytil mě za paži a zatáhl mě zpět, abych stála přímo před ním. "Prosím, pusťte mou paži. Mám práci," řekla jsem a snažila se od něj odtáhnout. Jeho železný stisk na mé paži se jen zesílil. Dodal mu snad bourbon nějakou nadlidskou sílu? Vážně. Jak mohl mít tak silný stisk? "No tak, víš, že bys radši šla se mnou do koupelny na rychlovku," řekl a naklonil se, aby mě políbil, a přitiskl mě ke zdi, abych se od něj nemohla snadno dostat. Fuj, jeho dech byl hrozný a smrděl, jako by tu noc vypil celý bar. Upřímně řečeno, pravděpodobně vypil alespoň polovinu. Otočila jsem hlavu, abych se vyhnula jeho rtům, což ho jen naštvalo. Řekl něco italsky, čemu jsem kvůli jeho patlání nerozuměla, ale popadl mě za druhou paži, opět svým železným stiskem. Přistoupil ke mně ještě blíž, jako by to bylo možné. Cítila jsem, jak se celé jeho tělo tiskne na mé. Dokonce jsem cítila, že se vzrušuje z toho, že stojí tak blízko mě. Chvíli nic neříkal. Jen si mě přejel pohledem shora dolů, jeho dech se zrychloval, zorničky se mu rozšiřovaly. Uvolnil jednu ruku a natáhl se k mé tváři. Hřbetem ruky se lehce dotkl mé tváře. Otočila jsem hlavu a znovu se snažila od něj dostat. Povzdechl si. "Víš, kdo jsem? Víš, kolik dívek by chtělo být teď na tvém místě?" "Tak proč si nejdeš nějakou najít. Ráda ji zastoupím," řekla jsem. "Máš ostrou pusu. Vždycky jsem slyšel, že zrzky jsou ohnivé. Možná by tě někdo měl naučit lekci." "Ne, děkuji. Škola nebyla zrovna moje parketa. Pravděpodobně nebudu dávat pozor, když se mě budeš snažit něco naučit." Doufala jsem, že ho dostatečně frustruji, aby se pohnul, a já bych mohla uniknout z jeho sevření. I kdyby jen trochu ztratil soustředění, chystala jsem se ho praštit a pak jsem se chystala utéct. Přemýšlela jsem o tom, že budu křičet, ale nechtěla jsem dělat scény. Celá zadní místnost byla vyzbrojena takovou palebnou silou, že by v případě potřeby mohli srovnat se zemí celý blok, takže dělat scény nebyl můj nejlepší nápad. Také jsem doufala, že někdo vyjde z kuchyně, ale většina personálu už odešla na noc, protože v přední části restaurace byl pomalý večer. Max byl stále u baru a pravděpodobně by mě stejně neslyšel. Musela jsem přijít na to, jak se z tohohle svrabu dostat sama. "Zase ta ostrá pusa," řekl, když mi přejel rukou po paži a pomalu ji obtočil kolem mého krku. "Víš, co dělám se ženami, které nevědí, kdy držet hubu?" zeptal se, když se jeho sevření kolem mého krku pomalu utahovalo. Celé mé tělo se napjalo a oči se mi rozšířily. Věděla jsem, co se chystá stát. Cítila jsem, jak se mi pomalu přerušuje přívod vzduchu. *No, do prd*.* Rozhodně jsem nečekala, že se to dnes večer stane. Svou jedinou volnou rukou jsem se ho snažila praštit, ale on přitiskl své tělo k mému tak pevně, že jsem na něj nemohla získat žádnou páku, takže má pěst byla prakticky k ničemu. "To je ono. Líbí se mi, když se brání. Líbí se mi, když mě prosí, abych přestal." Možná, že moje ostrá pusa nebyla taková vlastnost, jak jsem si myslela. Moje mysl závodila, když jsem se snažila přijít na to, jak se od něj dostat, když jsem uslyšela otevřít dveře do zadní místnosti. Blížily se kroky. Ne, blížilo se několik kroků. Poslední slabý pokus ho zasáhnout a najednou tam nebyl a já jsem ležela na zemi, kašlala a lapala po dechu. Cítila jsem ruku na rameni a okamžitě jsem zpanikařila. Odkutálela jsem se pryč, jak nejrychleji jsem mohla. "Klid, klid, Persephone. To je v pořádku. Neublížím ti. Jsi teď v bezpečí." Zvedla jsem pohled a znovu se setkala s těmi modrýma očima. V tomto světle byly tmavší, ale nevyjadřovaly nic než starost, když se ke mně ještě jednou natáhl. Tentokrát jsem se neodtáhla. Dal mi ruku kolem ramen a já jsem se opřela o jeho hruď. Uvědomila jsem si, že pláču. Jemně mě hladil po vlasech a říkal mi, že bude všechno v pořádku. Další věc, kterou jsem si uvědomila, bylo, že mi zahákl druhou ruku pod nohy a zvedl mě, nesl mě zpět do kuchyně. Když jsme vešli, byla prázdná. Přešel k jednomu z přípravných stolů a posadil mě na něj. Postavil se přede mě, vytáhl z kapsy kapesník a podal mi ho, přičemž ruce nikdy nespustil z mých stehen. Zírala jsem na jeho ruce, zatímco jsem si utírala slzy z obličeje a snažila se vzpamatovat. Cítila jsem jeho ruku, jemně, pod mou bradou. Zvedl mi hlavu a naklonil ji až dozadu, aby se mi mohl podívat na krk. "Zítra budeš mít ošklivou modřinu." "Výhody toho, že jsi zrzka. Můžeš se na mě podívat dost tvrdě a udělám se mi modřiny." Tiše se zasmál a já jsem se také zasmála. Možná to není ten nejzdravější mechanismus zvládání, ale humor pro mě všechno zlepšoval. Prožila jsem těžké časy a zvládla jsem to, protože jsem nikdy neztratila smysl pro humor. Adrik si něžně obtočil jeden z mých uvolněných kudrnatých vlasů kolem prstu, zatímco mi prohlížel obličej a v očích měl stále starost. "Zrzky mají na tomto světě zvláštní místo. Legenda praví, že ukradly oheň z pe*la a že nesou Kainovo znamení." "To je všechno pravda. Také kradu duše, ale jen o víkendech. V práci je v poslední době rušno a mám přebytek duší a málo úložného prostoru." Na jeho tváři se objevil široký úsměv, když se zasmál. Dobrý bože, ten muž byl pohledný. Přistihla jsem se, že se usmívám v reakci na jeho smích a v tom krátkém okamžiku jsem zapomněla na události, které nás dovedly až sem. "Jsi jedinečná žena, Persephone." "Jo, to je taky pravda. Zrzky tvoří jen 2 % světové populace a z těchto 2 % má jen 2 % barvu očí tak jedinečnou, jako mám já. Takže v podstatě jsem jednorožec." Dívala jsem se mu do očí, když jsem mluvila. Jeho úsměv mírně vybledl a vrátila se intenzita. Díval se mi do očí tak dlouho, až jsem znervózněla. Sklopila jsem pohled a začala si pohrávat s rukama. Moje tělo dělá tuhle divnou věc v reakci na trauma. Je to, jako bych se třásla, ale není mi zima. Samozřejmě, že tohle se začalo dít právě teď. Můj terapeut mě před lety informoval, že je to poněkud normální reakce na trauma. Nestalo se to už roky, takže jsem nečekala, že to začne. Nemohla jsem se od Adrika dostat dost rychle a on cítil, jak se mi třesou nohy. "Je ti zima, solnishko? Můžu ti přinést svou bundu," řekl a rukama mi přejel po pažích, aby zakryl mou holou kůži. "Ne, to je...jsem v pořádku," řekla jsem a seskočila ze stolu. "Měla bych se vrátit do práce. Děkuji, že jsi mi pomohl." Založila jsem si ruce pod prsy a vyšla z kuchyně, aniž bych se ohlédla. Minulost má vždycky způsob, jak se objevit v nejnevhodnější dobu.