U brány nemocnice… Henry zaparkoval auto před vchodem do nemocnice a zkontroloval čas. Přijel právě včas, aby zastihl Yvonne, až ji propustí z nemocnice. Otevřel dveře auta, vystoupil a zamířil k budově nemocnice. Z nějakého důvodu na to neustále myslel a nemohl být v klidu, dokud se nepřijel podívat. Sue tak dlouho čekala a stále nescházela dolů. Tehdy si začal uvědomovat, že se něco děje, a šel je zkontrolovat. Jakmile dorazil na oddělení pro pacienty, zastavila mu cestu žena středního věku. Při bližším pohledu mu ta žena připadala povědomá. "Mohu vám s něčím pomoci, paní?" "Henry, to jsem já! Zapomněl jsi na mě? Jsem Yvonnina matka!" "Ach, to jste vy." Henry si ji ještě několikrát prohlédl a matně si na tu osobu vzpomněl. "Paní Freyová, jste tu, abyste vyzvedla Yvonne?" zeptal se ze zdvořilosti. "Ach, ano. Haha. Dá se to tak říct." Yvonnina matka se chovala divně jako vždycky. Dokonce se neodvážila setkat s Henryho pohledem. Henry se zamračil, neschopný zbavit se pocitu, že se snaží něco skrýt. "Kde je Yvonne, paní Freyová?" "Když už o tom mluvíme, jsem tak rozrušená! Yvonne byla okradena, když si šla právě teď vybrat peníze! Byla jsem tak naštvaná, že jsem ji požádala, aby rychle běžela za zlodějem!" "Nechala jste ji samotnou pronásledovat zloděje?" Henryho tvář potemněla. Vzhledem k tomu, jak křehká Yvonne byla, si nebyl ani jistý, jestli ona pronásledovala zloděje, nebo zloděj pronásledoval ji. "Půjdu se na ni podívat!" Ignoroval Yvonninu matku, která se s ním stále snažila přátelsky bavit, Henry vběhl do haly dole a začal Yvonne hledat. ...... Na policejní stanici… Yvonne následovala policistu na stanici a podala policejní prohlášení. Než skončila, už se stmívalo a ještě se musela vrátit do nemocnice, aby dala matce peníze. Před odchodem poděkovala muži, který jí pomohl. "Ještě jednou vám děkuji, pane. Dokonce jste si dali tu práci a šli jste se mnou sem." "To nic. Nemůžu jen tak stát a nic nedělat v takové situaci." Elliot se usmál a jeho mandlové oči se proměnily v půlměsíce. "Slyšel jsem, jak jste policistům řekla, že se jmenujete Yvonne Freyová? Já jsem Elliot Taylor." "Jste příliš laskavý, pane Taylore. Měla bych vám pořádně poděkovat, ale ještě musím něco naléhavě vyřídit. Určitě si najdu příležitost a příště vás pozvu na jídlo!" "Co je tak naléhavého, že nemáte čas ani na jídlo?" Elliot udělal krok vpřed a zablokoval jí cestu. Výraz v Yvonnině tváři okamžitě znejistěl. Její mladší bratr stále čekal na peníze, ale ten muž se zdál upřímný a chtěl se s ní jen přátelit. V každém případě jí pomohl a nechtěla být hrubá. "Pane Taylore, můžeme…" "Pane, můžete mi říct, jestli něco potřebujete." Zatímco se Yvonne snažila vysvětlit, ozval se jí nad hlavou povědomý hlas. Než se stačila ohlédnout, mocná ruka ji vtáhla do náruče. Yvonne se šokovaně vzhlédla a přivítala ji Henryho přísná tvář. "Co tady děláš?" "Narazil jsem na tvou matku v nemocnici a řekla mi, že jsi šla pronásledovat zloděje, tak jsem se přijel podívat." Henry zněl lhostejně, ale přejel Yvonne pohledem. Poté, co se ujistil, že není zraněná, jeho pohled padl na Elliota. "Dobrý den, jsem Yvonnin manžel. Děkuji vám za pomoc mé ženě při dopadení zloděje," řekl a nabídl Elliotovi ruku. "Manžel? Jste už vdaná, slečno Freyová?" Elliot byl překvapen. Ať se na Yvonne Freyovou díval jakkoli, vypadala jako čerstvá absolventka univerzity, takže nečekal, že je vlastně vdaná. "Jsem vdaná už tři roky, pane Taylore." Yvonne mu ukázala snubní prsten na prsteníčku. Bylo to poprvé, co slyšela Henryho slovně uznat jejich manželství. "Promiňte, pane. Ještě musíme vyřídit jiné záležitosti. Pokud byste chtěl požádat o nějakou odměnu, můžeme o tom promluvit později." Henry zdvořile přikývl na toho muže. Poté, co dal Elliotovi svou vizitku, odvedl Yvonne zpět do auta. "Mimochodem, jak… jsi zjistil, že jsem na policejní stanici?" zeptala se Yvonne opatrně po nastoupení do auta. "Někdo na ulici vás oba viděl." Odpověděl chladně bez jakýchkoli emocí ve tváři jako obvykle. "Aha…" Yvonne sklopila hlavu v zklamání. Stále cítila teplo Henryho dlaně na svém rameni. Myslela si, že se o ni bude určitě hodně bát, ale zdálo se, že to všechno bylo jen v její hlavě. Henry nastartoval auto a pak se zeptal: "Tvoje matka mi něco říkala. Máš teď nedostatek peněz?" Aby získala své peníze zpět, nedbala na svou osobní bezpečnost a pronásledovala zloděje. Naštěstí jí tentokrát někdo pomohl. Henry si nedokázal představit, co by se stalo, kdyby Yvonne pronásledovala zloděje sama nebo kdyby měl zloděj u sebe zbraň. Yvonne držela hlavu sklopenou a nic neříkala. V autě se okamžitě rozhostilo ticho. O chvíli později se Henry znovu ozval. "Pokud opravdu potřebuješ peníze, můžeš mi to říct. Dám ti je." "To je v pořádku, tvoje peníze nepotřebuji." Neočekávaně Yvonne velmi rychle odmítla. I když teď opravdu potřebovala peníze, nepotřebovala žádnou pomoc od jiných lidí. Zvláště ne od Henryho Lancastera.