Yvonne se nemohla ubránit úsměvu při té myšlence a vykoupala se mnohem rychleji než obvykle, za boží milosti. Když vyšla z koupelny, po Henrym v pokoji nebylo ani stopy, jen kabát ledabyle přehozený přes pohovku. "Kam šel?" zamumlala si Yvonne pro sebe. Upravila si župan a vyšla z ložnice. Sue stále zametala podlahu v obývacím pokoji dole a vřele Yvonne pozdravila, když ji viděla scházet ze schodů. "Paní." "Sue, viděla jsi Henryho?" zeptala se Yvonne a sevřela límec županu. Sue přerušila práci, aby odpověděla: "Ano, pane Lancaster právě odešel." "Odešel?" Yvonne překvapeně zvedla obočí. Kam šel v tuhle hodinu? Sue přikývla. "Ano, přijmul telefonát a pak spěšně odešel. Vy jste to nevěděla, paní?" Yvonne se nuceně usmála, ale nedokázala skrýt zklamání v očích. "Neřekl mi to..." "Pak to byla asi nějaká naléhavá záležitost a neměl čas vás informovat. Nedělejte si s tím starosti, paní." "Já vím. Teď se vrátím do svého pokoje." Yvonne se otočila a pomalu vyšla po schodech s rukou na zábradlí. Lehla si na postel a omámeně zírala do stropu, dokud se jí oči neunavily. Otočila se na bok a zvedla telefon vedle polštáře. Bylo deset minut před půl jedenáctou. V tu chvíli si Yvonne nebyla jistá, jestli se Henry dnes večer vůbec vrátí. Protože vždycky dodržel slovo, pravděpodobně se vrátí. Yvonne se posadila na posteli a popadla román, který vždy četla z nočního stolku. Zatímco čekala na Henryho návrat, četla knihu, aby se zabavila. Než se jí podařilo udržet vzhůru, Henry se stále nevrátil, tak to vzdala a šla spát. Když se druhý den probudila, druhá strana postele byla studená. Polštář byl stále úhledně uspořádaný. Na první pohled poznala, že na něm nikdo neležel. Takže Henry se včera v noci vůbec nevrátil? Yvonne si kousla do rtu a cítila se rozrušená. Po umytí sešla dolů. Po několika soustech snídaně odložila příbor a šla do práce. Jakmile vystoupila z výtahu na svém pracovišti, uviděla několik sekretářek stát na chodbě, jak si povídají, a záměrně zlehčila kroky. "Slyšela jsem od pana Woodse, že pan Lancaster dnes do kanceláře nepřijde." "Proč ne? Kam jde? Dnes bych mohla ztratit motivaci k práci, když neuvidím hezkou tvář pana Lancastera!" "Já vím, slyšela jsem, jak pan Woods před půl hodinou mluvil s generálním ředitelem po telefonu. Pan Lancaster ho požádal, aby mu doručil čerstvé oblečení do nemocnice." "Nemocnice?" Yvonne rychle přistoupila k dámám, když to uslyšela, a přerušila je. "Co se stalo s Hen... panem Lancasterem?" zeptala se úzkostlivě. Včera v noci se nevrátil. Onemocněl? "Není divné, že se ptáte nás? Nejste jeho osobní sekretářka? Neřekl vám nic?" Tři sekretářky se na ni podívaly s pohrdáním a žárlivostí. Yvonne mírně zavrtěla hlavou. "Pokud jste to nevěděla vy, nemáme šanci vědět něco my. Pokud se o pana Lancastera tolik bojíte, proč mu nezavoláte sama? Uvidíme, jestli vám něco řekne. Dobře, jdeme, je čas do práce." Tři sekretářky kolem ní prošly na vysokých podpatcích. Poslední, která kolem ní prošla, do ní dokonce vrazila ramenem. Úmyslně nebo ne, způsobilo to, že Yvonne zakopla o dva kroky, než znovu získala rovnováhu. Yvonne se chytila za bolavé rameno a tiše si povzdechla. Od té doby, co byla náhle povýšena na pozici sekretářky, byla ostatními sekretářkami ostrakizována. Od té doby uplynulo tolik dní a už si na to skoro zvykla. Yvonne si promnula rameno a snažila se, aby si z té triviální záležitosti nic nedělala. Vytáhla z tašky telefon a našla číslo, které měla uložené v seznamu kontaktů už tři roky, ale nikdy neměla odvahu ho vytočit. Dlouho zírala na známé, a přesto neznámé číslo, sevřela ruce a sebrala odvahu stisknout na telefonu tlačítko pro vytočení z obavy o Henryho. "Kdo je tam?" Ozval se z druhého konce linky mužský hluboký a chladný hlas. Světlo v Yvonneiných očích pohaslo. "To jsem já..." Takže si její číslo ani neuložil do telefonu.