„Yvonne, jak dlouho ještě budeš pracovat na těch dokumentech? Už je po dvanácté! Půjdeme se nejdřív dolů naobědvat?“ „Ne, nemůžu.“ Yvonne zvedla hlavu, promnula si bolavé paže a podívala se na Lynette přes hromady dokumentů na svém stole. „Ještě musím projít tolik dokumentů, Lyn. Jestli to dneska nedokončím, budu muset zůstat přesčas až do Bůh ví kolika.“ Pokud by měla pracovat přesčas až do ranních hodin, pravděpodobně by nestihla taxík domů a skončila by spaním v kanceláři. „Proč musíš projít tolik dokumentů?“ zamračila se Lynette. „Musíš je dokončit ještě dneska? Proboha! Kdo to má zvládnout? Proč je pan Lancaster tak nemilosrdný?“ „Já s tím taky nic nenadělám…“ povzdechla si. „Říkala jsem ti hned na začátku, že s panem Lancasterem není snadné vyjít. Je taky velmi přísný v tom, co dělá, a netoleruje žádné chyby. Podle něj je perfektní zvládnutí všech úkolů povinností, kterou musí splnit všichni zaměstnanci. Ani se nestará, jestli jsi vyčerpaná, nebo ne.“ Yvonne mluvila velmi tiše, bála se, že by ji lidé v ředitelově kanceláři mohli slyšet. „Vážně?!“ Lynette vykulila oči. „Naštěstí si nevybrali mě. Jinak bych určitě umřela vyčerpáním!“ Po těch slovech se opatrně podívala na ředitelovu kancelář a pak zašeptala: „Yvonne, jsi jeho sekretářkou teprve pár dní. Proč zníš, jako bys pana Lancastera znala velmi dobře?“ Yvonne neměla slov. Zrovna když se snažila najít výmluvu, aby to zamluvila, zaslechla hluk za dveřmi. Okamžitě se podívala tím směrem a uviděla Shanea, jak vychází z ředitelovy kanceláře a s někým telefonuje. Díval se na ni s velkým zájmem a Yvonne se divila, jestli náhodou nepřeslechl jejich rozhovor. Když Lynette uviděla situaci, rychle vyklouzla ze své kanceláře, aby se znovu nedostala do problémů. Shane se zmateně díval, jak odchází, a pak vešel do Yvoniny kanceláře. „Švagrová, vypadám tak strašidelně? Proč tvoje kamarádka utekla, jakmile mě uviděla?“ „Ne? Určitě ses spletl!“ Yvonne se nemohla ubránit pocitu viny poté, co předtím pomlouvala Henryho, a podvědomě se snažila vysvětlit. „Možná je moje kamarádka stydlivá, protože je pan Summers příliš pohledný, tak utekla.“ „Vážně?“ Úsměv na Shaneově tváři se rozšířil. Shane pocházel z bohaté rodiny a za ta léta se mu dostalo spousty lichotek. Přesto nikdo nebyl tak přímý jako Yvonne, takže ho to trochu zaskočilo. Yvonne si všimla neobvyklého výrazu v jeho tváři a okamžitě si uvědomila, že řekla něco špatně, a propadla panice. „P-Počkej, ne, jen jsem mluvila nesmysly! Prosím, neberte si to k srdci, pane Summersi!“ Celé dopoledne ji trápila hromada dokumentů na jejím stole a tajně říkala pár špatných věcí o Henrym své dobré kamarádce, a tak jen našla náhodnou výmluvu, aby to zamluvila, ze strachu, že by Shane zjistil o jejich rozhovoru. Nečekala, že to ještě zhorší! Yvonne a Shane se setkali jen párkrát. Opravdu mluvila příliš unáhleně s někým, kdo jí byl v podstatě cizí. „To je v pořádku. Vím, že si švagrová ze mě dělala legraci.“ Shane se na ni usmál. „Nemusíš se kolem mě chovat jako cizí člověk. Znám Henryho velmi dlouho. Protože jsi jeho manželka, jsi v podstatě moje švagrová.“ „A-Aha…?“ Ulevilo se jí, ale její oči trochu potemněly. „No, nejsem si jistá, jak dlouho ještě budu moct být tvojí švagrovou…“ „O čem to mluvíš, švagrová?“ „Ne, nic.“ Yvonne zavrtěla hlavou a skryla své pocity. Shaneův úsměv se rozšířil, když viděl Yvoninu reakci. Ještě jednou se podíval na ředitelovu kancelář a pak řekl: „Jo, slyšel jsem, že tvoje společnost uspořádala uvítací večírek pro Henryho. Budeš tam, že jo?“ „Uvítací večírek?“ Yvonne na něj zamrkala. Něco takového se opravdu chystalo. Protože Henry převzal společnost, bývalé vedení by přirozeně uspořádalo večírek na jeho uvítání. Všichni ve společnosti o tom už věděli a Henry také pozval pár přátel za účelem networkingu. „Ještě se rozhoduju, jestli půjdu.“ Podívala se na dokumenty na svém stole a rozbolela ji hlava. Jak by se mohla přinutit jít na večírek, když nemohla dokončit svou práci? Zdálo se, že Shane chápe její potíže, a odešel, aniž by se na něco dalšího ptal.