Yvonne si nevzala Henryho pro jeho peníze. Vzala si ho jen proto, že ho léta tajně obdivovala. „Myslím, že to potřebuješ.“ Henryho výraz se změnil v ošklivý. Nikdo ho nikdy takhle přímo neodmítl. „Mimochodem, ještě musím za mámou. Můžeš mě tam odvézt?“ Byla pryč tak dlouho a ani nevěděla, jestli její matka ještě čeká v nemocnici. Možná už šla domů. „Jistě.“ Henry otočil auto a odvezl ji přímo k domu její matky. Z úcty vystoupil z auta a doprovodil Yvonne. Yvonne křečovitě svírala kabelku. I když byli svoji tak dlouho, Henry ji doprovodil domů poprvé. „Už tam budeme?“ „Skoro! Skoro!“ Yvonne zrychlila krok a zčervenala, neodvažovala se Henrymu podívat do tváře. Když dorazili, vchodové dveře byly pootevřené. Yvonne otevřela dveře. „Mami, jsi zpátky?“ „Cos tak dlouho trvala?! Donesla jsi ty peníze? Ukaž!“ Yvonnina matka vyšla z pokoje a natáhla ruku po její kabelce, nevšimla si Henryho, který šel za Yvonne. Vytáhla z dceřiny kabelky všechny peníze. Jakmile dopočítala, zčernala v obličeji. „Jen pár tisíc dolarů? Jak chceš s takovouhle almužnou pomoct bratrovi? Začínám se vážně ptát, jestli ti na něm vůbec záleží!“ „Mami, to jsou všechny peníze, co mám na kartě! Jak je na tom Jason? Mám se na něj jít podívat?“ „Co bys na něm chtěla kontrolovat?“ Matka protočila očima. „Tvůj bratr ve skutečnosti žádné auto nerozbil. Obchodoval s akciemi s pár kamarády a kvůli propadu trhu přišel skoro o sto padesát tisíc dolarů. Proč nepožádáš Henryho o peníze? Jsi s ním přece vdaná, takže jeho peníze jsou přirozeně i tvoje!“ „Mami!“ Yvonne zbledla. Nečekala, že její matka bude říkat takové věci tak přirozeně, nestihla ji zastavit. Ach ne! Henry to určitě slyšel! Yvonne se v panice otočila, strašně moc chtěla zavřít dveře a dostat ho z domu. Netušila, co si o ní Henry po tomhle pomyslí. „Sto padesát tisíc dolarů, že?“ V její panice se zvenku ozval mužský hluboký hlas. Krátce nato se vedle ní objevila vysoká postava a přejela ji chladným pohledem. Yvonne v rozpacích sklopila hlavu. Přála si, aby mu mohla říct, že je to všechno jen nedorozumění… ale jak by mohla pomoct svému mladšímu bratrovi bez sto padesáti tisíc dolarů? Měla jiné možnosti, než požádat Henryho, aby jí půjčil peníze? „Ach můj bože. Ty jsi tady taky, Henry? Yvonne, měla jsi mi to říct dřív!“ Yvonnině matce se úsměv ještě víc rozšířil. Věděla, že ji její bohatý zeť nikdy neopustí! Za boží milosti! „Paní Freyová, neměla byste se spíš ptát, proč byla Yvonne v nemocnici?“ S chladnou tváří jí Henry vážně připomněl. „N-No…“ Yvonnina matka se rozpačitě zasmála. „Já jo. Je to jen žaludek. Vždycky s ním měla problémy. Bude v pořádku, když bude jíst pravidelně a brát léky.“ Yvonne stála stranou a ani nevěděla, co říct. Její rodina vždycky víc stranila jejímu mladšímu bratrovi. Už od dětství se o ni nikdo moc nestaral. Po tolika letech si na to dávno zvykla a už ji to moc netrápilo. „Doufám, že víte, že časté problémy se žaludkem nejsou dobrá věc, paní Freyová. Je důležité nechat to zkontrolovat v nemocnici.“ Poté se podíval na hodinky. „Mám ještě jiné záležitosti. Rozloučím se. Můj asistent vám později pošle šek.“ „Pojďme.“ Aniž by čekal na Yvonninu odpověď, Henry ji popadl za zápěstí. Jeho stisk byl jemný, ale silný, když ji vytáhl z domu.