Měla to být romantická noc, noc, kdy mě přítel konečně požádá o ruku. Stála jsem pod ohňostrojem, vmáčknutá mezi přítelem a sestrou Natálií, a znovu mě popadla zlost nad tím, že se ona a její nejlepší kamarádka pozvaly s námi na náš romantický výlet do Vegas. Představovala jsem si ten prsten, který jsem náhodou našla v přítelově batohu minulý týden. Jeho ruka si s něčím pohrávala. Je to krabička s prstenem, nebo jsi jen rád, že mě vidíš? Když začalo velké finále ohňostroje, otočil se ke mně. "Hazel?" "Ano?" "Vezmeš si mě…," zaváhal a podíval se za mě. "Ehm, promiň, prosím?" Prostrčil se kolem mě k Natálii. Poklekl na jedno koleno. "Natálie, vím, že je to šílené, ale… vezmeš si mě?" "Pane Bože," řekly jsme s Natálií současně. Natálie propukla v pláč. "Ano!" Můj mozek se snažil pochopit, co moje oči vidí: můj přítel navléká prsten, který měl být můj, na sestřin prst, moje sestra šťastně pláče a vtahuje ho do polibku, moje ruce strkají do přítelovy paže vší silou, kterou dokážu sebrat. "Co to má znamenat?" křičela jsem a dívala se střídavě na něj a na Natálii. "Hazel, promiň, já jen…" začal. "Aha? Promiňuješ? Jdi se bodnout." Ukázala jsem jim oběma vztyčený prostředníček a otočila se, po tvářích mi tekly horké slzy. Běžela jsem tak rychle, jak jsem jen mohla, davem. Chtěla jsem se od nich dostat co nejdál. "Hazel, počkej!" volal za mnou přítel, ale bylo už pozdě. Byla jsem pryč. Říká se, že kocovina netrvá věčně, ale opilé vzpomínky ano. Snažila jsem se tomu uvěřit, když jsem se ráno probudila, dezorientovaná, s pulzující bolestí hlavy. Zavřela jsem oči před slunečním světlem, které pronikalo skrz závěsy, natáhla jsem se a tápavě hledala na nočním stolku, doufala jsem k Bohu, že jsem tam nechala aspirin. Zasténala jsem a přetáhla si peřinu přes hlavu. Najednou jsem uslyšela, jak se v koupelně pouští sprcha. "Lásko?" zavolala jsem. "Neviděl jsi můj aspirin?" Stáhla jsem peřinu a promnula si oči. Tohle není můj hotelový pokoj. To mi došlo. A tohle není oblečení mého přítele smíchané s mým na podlaze. "Pane Bože." Měla jsem s někým románek na jednu noc? Po špičkách jsem přešla kolem dveří koupelny, popadla kabelku a vyklouzla na chodbu. Nebyla jsem si jistá, jak jsem se tam dostala, uvědomila jsem si… budu si muset zavolat taxi. V kabelce mi zavrněl telefon. Vytáhla jsem ho. Muselo tam být asi 50 upozornění. Zprávy od rodiny, zmeškané hovory od nich, hlasové zprávy. Neměla jsem v sobě dost kofeinu, abych se s tím vším vypořádala. Začala jsem dávat telefon zpět do kabelky, když začal zvonit. Na obrazovce se objevilo "Máma". Po chvilce váhání jsem stiskla tlačítko přijetí. "Haló?" "Hazel, kde jsi byla? Měli jsme o tebe hrozný strach." Jasně že měli. "Jsem v pořádku, mami." "Tvoje sestra je hodně rozrušená," pokračovala. Zdráhal jsem se. "Ona je rozrušená?" "Nepogratulovala jsi jí k zásnubám. Prostě jsi ji a jejího snoubence opustila po žádosti o ruku." "Promiňte, jestli nejsem nadšená, že si moje sestra bere mého přítele," odsekla jsem. "Nemluv se mnou tímhle tónem. Není to její vina, že si nedokážeš udržet chlapy," odsekla máma. Zuřila jsem. "Dobře, mami, bylo hezké si s tebou popovídat." Zavěsila jsem dřív, než stačila odpovědět. Moji rodiče vždycky upřednostňovali mou sestru. Nezáleželo na tom, že mi sestra ukradla přítele. Pořád to byla nějakým způsobem moje chyba. Zastrčila jsem telefon do kabelky, a tehdy jsem si toho konečně všimla: obrovský prsten na mé levé ruce. Je neuvěřitelně velký a lesklý. Myslím, že to musí být hračka. Ale odkud se to vzalo? O dva dny později jsem přišla do práce deset minut před osmou. Držela jsem hlavu dole a zamířila rovnou ke svému stolu, vyhýbala jsem se všem, které jsem míjela. Nebyla jsem připravená odpovídat na žádné otázky o své dovolené. Když jsem se dostala ke svému stolu, stiskla jsem tlačítko napájení na svém počítači. Moje nejlepší kamarádka Maria mě zahlédla z druhého konce místnosti a prakticky ke mně přiběhla. Povzdechla jsem si. Otevřela jsem si na ploše e-mail. 102 nepřečtených zpráv. To mám za to, že jsem si vzala týden volna z práce. "Bude mi trvat týden, než se zorientuju ve všech těch e-mailech," povzdechla jsem si. "Asi bych měla jít taky dělat nějakou skutečnou práci." Objala mě. "Mám tě ráda, promluvíme si později, ano?" Přikývla jsem a ona se vrátila ke svému stolu. Můj zrak skenoval nejprve nejnovější e-maily. Zdálo se, že jsem nic příliš důležitého nezmeškala, jen nějaké zprávy o parkování a oznámení o schůzkách a… počkat, co je tohle? Můj zrak se zastavil na předmětu zprávy s názvem "OZNÁMENÍ O PŘESUNU". Klikla jsem na ni. Rychle jsem si přečetla celý e-mail - příliš rychle - a pak jsem si ho musela přečíst ještě dvakrát, než jsem to pochopila. Srdce se mi sevřelo. Náš generální ředitel byl převelen na jinou pobočku a já jsem byla jeho asistentka. Do očí mi vstoupily slzy. Nejdřív můj přítel, a teď tohle? Celý můj život byl tady. Moji přátelé, moje kariéra, můj oblíbený kadeřník, všechno. Nechtěla jsem odejít. Nechtěla jsem ztratit přítele kvůli sestře. Nezáleželo nikomu na tom, co chci já? Koutkem oka jsem zahlédla, jak ke mně kráčí Elena. Elena, která usilovala o mé místo asistentky generálního ředitele od té doby, co sem nastoupila. Byla nádherná a mohla mít cokoli a kohokoli chtěla, ale trvala na tom, že mi vezme tu jedinou dobrou věc, kterou jsem měla. Její prsa mě dosáhla deset minut před ní. "Ahoj Hazel," usmála se. Její přívětivost mě znepokojovala. "Eleno," řekla jsem. "Slyšela jsem, že nás brzy opustíš," vystrčila spodní ret. Ušetři mě toho. "Jo, právě jsem viděla ten e-mail," řekla jsem. "To je škoda. No nic. Hádám, že budu novou asistentkou generálního ředitele. Slyšela jsem, že má mnohem lepší vkus než ten minulý." Zrudly mi tváře. Najednou jsem za sebou uslyšela kroky. Elena a já jsme se obě otočily. Ústa se mi otevřela dokořán. K nám kráčel snad nejhezčí muž, jakého jsem kdy viděla. Byl vysoký, tmavý a štíhlý, jeho proužkovaný oblek ho těsně objímal na všech správných místech. "Promiňte, všichni," řekl. Měl velitelský způsob vyjadřování. Všichni okamžitě obrátili svou pozornost k němu. "Jmenuji se Logan. Jsem váš nový generální ředitel. Za pět minut se bude konat schůze v konferenční místnosti. Všichni." Otočil se, aby odešel. "Mě nemusí říkat dvakrát," řekla Elena a zamířila ke konferenční místnosti. Povzdechla jsem si. Co teď? O několik minut dříve stál Logan ve své kanceláři a čekal na příchod svých osobních asistentů. Konečně se dveře otevřely a vešli dva muži. Vytáhl z vnitřní kapsy saka fotografii. "Potřebuji, abyste mi pomohli vypátrat tuto ženu," řekl Logan. "Je to moje nová manželka." Žena na fotografii má na sobě obrovský prsten.