Nathan natáhl ruku k Isabelle. „Pojď se mnou domů.“ Ta scéna slabě připomínala jejich první setkání před čtyřmi lety. Tehdy, na stejném místě, se zraněná Isabella, vyhnaná z domova svou matkou, stočila v zoufalství do klubíčka. Nathan Hill, jako úsvit pronikající temnotou, se objevil v jejím životě za boží milosti. Naivní a nezkušená Isabella byla přitahována jeho laskavou a soucitnou tváří. Bez váhání ho následovala. „Pane, proč zrovna já?“ Ačkoli mladá, Isabella chápala, že nic na světě není zadarmo. Nathan, tížený svými myšlenkami, se na chvíli odmlčel, než odpověděl tlumeným hlasem: „Musí to být ty.“ Nevěděla, že ji pracně vyhledal, a vynaložil velké úsilí, aby se k ní přiblížil. Ve své nevinnosti ho považovala za dobrodince a věřila, že je jen dalším z mnoha chudých dětí, kterým pomohl. Tak snadno mu uvěřila. „Pane, děkuji vám, že jste mi dal domov. Jsem velmi pracovitá – umím vařit, prát, zametat a vytírat… Umím tolik věcí.“ Nathan na ni letmo pohlédl. „Nehledám hospodyni.“ „Tak jak se vám mohu odvděčit?“ „Opravdu se mi chceš odvděčit?“ „Ano. I malá laskavost si zaslouží velkou odměnu.“ Nathan se znalecky usmál. --- Nyní, když se Nathan díval na znovu stočenou Isabellu, který s ní strávil čtyři roky, snadno usoudil, proč se vrátila na Rainbow Bridge. Tady se poprvé setkali. Nebyla to ona, kdo nařídil Ezekielovi, aby ji sem přivedl, a naznačovala svou touhu vrátit se do bodu, než ho potkala? Slabý, hořký úsměv se objevil na Nathanových rtech. „Lituješ, že jsi mě potkala?“ Isabella neodpověděla. Její rány, znovu otevřené po pronásledování, nasákly šifonové šaty na jejích zádech krví. Využívala veškerou svou sílu, aby potlačila bolest. Nathan se natáhl, aby se jí jemně dotkl hlavy, ale Isabella mírně naklonila hlavu a vyhnula se jeho ruce. Téměř neslyšně si povzdechl. „Isabello, vynahradím ti to.“ V tu chvíli mu zazvonil telefon. Zvedl hovor a uslyšel úzkostný hlas Mooreova otce. „Nathane, musíš rychle přijet. Victoria se rozrušila, když se dozvěděla o Isabellině zmizení. Lékař říká, že se její stav zhoršuje. Prosím, přijď ji uklidnit – posouchá jen tebe.“ Nathanův výraz se změnil v chmurný, jeho starost o Victorii byla v jeho očích nezaměnitelná. „Isabello, tvoje sestra právě prodělala operaci a nesnese žádný stres. Musím jít do nemocnice, abych ji zkontroloval. Přestaň dělat potíže a jdi s asistentem domů.“ Vstal a nařídil svému asistentovi: „Vezmi mou ženu domů.“ Nevšiml si, jak Isabellino tělo ochablo a zbledlo, ani toho, jak vypadala daleko od toho, že by byla v pořádku. Nathan odjel ve svém Rolls-Royce Wraith. --- Za necelou půlhodinu dorazil Nathan do nemocnice a vstoupil na Victoriin pokoj. „Nathane, nenávidí mě Isabella za to, že jsem si vzala jednu z jejích ledvin? Proto utekla?“ Victoria se mu vrhla do náruče a hořce plakala. Nathan ji poplácal po roztřesených zádech a opatrně se vyhnul tématu. „Victorie, nepřemýšlej o tom tolik. Bylo to její rozhodnutí darovat ledvinu. Nemusíš se cítit provinile.“ „Nenávidí i tebe? Nenávidí, že sis ji vzal, ale svou lásku jsi dal její sestře?“ V Nathanovi se zvedla vlna podráždění. Tónem, který působil méně než upřímně, odpověděl: „Je snadno spokojená. Mít titul paní Hillové jí stačí – nebude se starat o to, co ztratila.“ „Musí to být proto, že se mnou trávíš v poslední době příliš mnoho času a zanedbáváš ji. Jenom se předvádí.“ Victoriiny slzy padaly jako letní déšť – náhlý a prchavý. Mooreův otec, dívající se na svou krásnou dceru, byl naplněn bolestí a hněvem. V jeho hlase nezazněla žádná z jeho obvyklých laskavostí. „Isabella je příliš bezohledná. Victoria to sotva přežila, a teď dělá scény a děsí Victorii. Jak může být tak bezmyšlenkovitá?“ Nathan vrhl na Mooreova otce mrazivý pohled. „Nezapomeňte, že sama právě prodělala operaci. Je to poprvé, co se takto chová. Nechte ji být.“ Mooreův otec byl na okamžik zaskočen, jeho očima probleskl záblesk viny, než to trapně odsmál. „Je fyzicky silná; bude v pořádku.“ Nathan na něj ostře pohlédl a okamžitě ho umlčel. Victoria se držela Nathanovy ruky, její oči byly červené od pláče. „Nathane, nenapadlo tě, že tři lidé ve vztahu jsou příliš? Vzal jsi Isabellinu ledvinu pro mě. I když to neřekne, musí se cítit zraněná. Proč se s ní nerozvedeš? Stejně ji nemiluješ. Miluješ mě. Vezmi si mě a my jí to vynahradíme. Prosím?“ Nathan ji nenápadně odstrčil. „Victorie, už jsem ti to říkal, s Isabellou se nerozvedu. Není jí dobře a musím se o ni starat po zbytek života. Toto manželství není něco, čeho bych se mohl sám vzdát.“ Připadalo jí, jako by jí na hlavu vylili kbelík studené vody. Popotáhla a řekla: „Nathane, bojoval jsi a zvítězil v nelítostném obchodním světě. Určitě jsi ublížil nesčetným lidem. Proč, když jde o Isabellu, tak trváš na dodržení svého slibu?“ Nathan odpověděl: „Obchod je obchod – oko za oko. Ale Isabella… mi nikdy neublížila.“ Victoria se rozplakala. „Nathane, kdybych věděla, že záchrana mého života mě bude stát tebe, nevzala bych si Isabellinu ledvinu.“ Nathan řekl: „Victorie, svět je spravedlivý. Možná jsi ztratila lásku, ale získala jsi druhou šanci na život. A Isabella, i když ztratila ledvinu, získala titul paní Hillové.“ Jeho tvář ztemněla, když poraženě odešel. Victoria vzlykala do dlaní. „Není to fér. Nic z toho není fér… Jak mohu žít bez tebe?“ Mooreův otec ji rychle utěšoval. „Ach, moje sladká holčičko, neplač. Když tě vidím rozrušenou, zlomí mi to srdce. Neboj se – promluvím si s Isabellou. Přinutím ji, aby Nathana nechala jít.“ Victoria přestala plakat a mírně přikývla. „Máš pravdu, tati. Nathan si cení integrity a neporuší svůj slib Isabelle. Ale pokud dokážeme, aby se ho Isabella dobrovolně vzdala…“ „Ano, ano. Něco vymyslím. Neboj se – postarám se o to, abys ty a Nathan byli spolu.“ --- V rodinné vile Hillových se Nathan vrátil domů. Ale živé, veselé „Miláčku!“, které ho dříve vítalo, nebylo nikde slyšet. Cítil se znepokojeně, zamračil se a zeptal se služebné, která mu otevřela dveře: „Kde je moje žena?“ Služebná mu vzala kabát. „Pane, paní se dnes chová velmi podivně. Od té doby, co přišla domů, se zamkla ve svém pokoji a nevyšla ven. Volali jsme jí, ale neodpověděla.“ Nathan se překvapeně podíval do druhého patra. „Půjdu ji zkontrolovat.“