Isabella se podívala na Victorii a pohotově odpověděla: „Jestli ho chceš, tak si ho vezmi.“ Řekla to, jako by to byl vystavený předmět na polici, který si může kdokoliv nárokovat. Victoriina tvář se rozzářila radostí a okamžitě Nathana pevně objala. Ale její štěstí nemělo dlouhého trvání. Rychle si uvědomila, že Nathan stojí v jejím objetí strnule, jako by zkameněl. Zmatená se na něj podívala a viděla, že jeho oči jsou upřené na Isabellu s výrazem tak mrazivým, že se otřásla. „Isabello, ty musíš mít horečku. Víš vůbec, co říkáš?“ Isabella z minulosti ho milovala dusivou měrou. Vzdala se své milované kariéry, aby se o něj starala, denně snášela hořké bylinné lektvary v naději, že mu porodí dítě, a zcela obětovala svou sebeúctu pro jeho lásku. Dokonce jí v hlavním městě říkali „podlézavá manželka“. Ale teď, tatáž Isabella o něm mluvila, jako by to byl nechtěný předmět k vyhození. „Horečka mi ustoupila a moje mysl je naprosto jasná. Vím přesně, co říkám,“ odpověděla Isabella nonšalantně. Nathan si ji prohlédl, jeho tón byl nejistý. „Nelituješ toho?“ Isabella se podívala na párové prsteny na jeho a Victoriiných prstech a ušklíbla se. „Pane Hille, ten párový prsten na vaší levé ruce je totožný s Victoriiným. Protože ona je ta, kterou milujete, proč byste si myslel, že bych vás chtěla já? Moje nároky na partnera možná nejsou vysoké, ale loajalita je nezpochybnitelný základ. Najdu si někoho, kdo mě bude milovat celým srdcem, a budu žít klidný a šťastný život. Proč bych měla ztrácet čas s někým jako vy – nevěrným a nespolehlivým? Muž jako vy, učebnicový příklad grázla – co by mi mělo chybět? Jakmile se uzdravím, rozvedu se s vámi.“ Nathan se podíval na svůj prsten, v jeho očích se mihl záblesk viny. „Nerozumíš mi. S Victorií jsme si jen náhodou koupili stejný prsten. Tohle není párový prsten,“ vysvětlil, sundal si ho a strčil do kapsy. Victoriina tvář zbledla, když nevěřícně zírala na Nathana, v očích se jí hromadily slzy. Zraněná a přemožená vyběhla z pokoje a vzlykala. Nathan sledoval její vzdalující se postavu s temným a nečitelným výrazem. Zatnul pěsti a otočil se zpět k Isabelle. „Isabello, nemůžu tě teď opustit, nejsi v dobrém zdravotním stavu. Ale pokud budeš i po uzdravení trvat na rozvodu, dopřeju ti ho.“ Odešel náhle a spěchal za Victorií. Isabella zírala na svou infuzi a už nepředstírala, že je silná. Její křehké tělo jí to nedovolilo. Ale jakmile opustí nemocnici, přísahala, že s tímto mužem jednou provždy skončí. Nepotřebovala muže, který nedokáže zůstat loajální. --- Následujícího rána Isabella polospala, když zaslechla sestry šeptat venku. „Pacientka z vedlejšího pokoje se včera v noci pokusila skočit ze střechy. Nathan s ní zůstal nahoře celou noc a prosil ji, dokud neslezla dolů.“ „Nechápu ho. Ta žena je nemocná a zdaleka není ideální partie, a přesto se k ní chová jako k pokladu. Dokonce se tolik natrápil, aby jí sehnal Sestru na transplantaci ledviny. A teď, když má nový život, neocení jeho snahu.“ „Když se mě zeptáte, je slepý a hloupý a zaslouží si všechnu tu bídu, kterou si prožívá. Skutečnou obětí je ta v tomto pokoji. Poté, co ji ti dva ‚soužení milenci‘ vysáli ze všech sil, její Sestra dostala, co chtěla, a teď jí chce ukrást i manžela. Tato ubohá žena brzy zůstane s ničím a zdá se, že ani nebojuje.“ Isabelle se v hněvu zkroutily prsty na nohou a pevně se držela okraje postele. Její zarudlé oči se leskly potlačovanými slzami. Poté, co jí sestra vyměnila infuzi, konečně znovu usnula, jen aby ji v poledne probudil hlad. V žaludku jí hlasitě kručelo. Nesnídala a teď měla pocit, že by mohla sníst koně. Popadla telefon a objednala si jídlo s sebou. Nedlouho poté, co zadala objednávku, se nečekaně objevil Nathan. Jeho oči byly červené, směs vyčerpání a něčeho, co Isabella nedokázala docela rozluštit – viny? „Isabello, chci tě poslat do zahraničí.“ Isabella šokovaně zamrkala. „Tvoje přítomnost velmi ovlivňuje náladu tvojí Sestry. Potřebuje být šťastná kvůli svému zdraví. Takže si myslím, že bude nejlepší, když na chvíli odjedeš ze země. Jakmile se stabilizuje, přivedu tě zpět. Co na to říkáš?" Isabella na něj nevěřícně zírala a v mysli se jí přehrával rozhovor sester. Zuřivá popadla nebulizátor z nočního stolku a hodila ho po něm. Uhnul právě včas. „Nathane Hille, jsi odporný. Jestli tolik miluješ Victorii, rozveď se se mnou a buď s ní!“ Nathan zvedl nebulizátor a odložil ho stranou, než ji vtáhl do náruče. „Isabello, vím, že jsi rozrušená. Jen tentokrát – dej mi trochu času. Jakmile se vrátíš, slibuji, že s ní přeruším veškeré vazby a zaměřím se na nás.“ Isabella pocítila vlnu nevolnosti a odstrčila ho, přičemž ho pozvracela. Zamračila se na něj a vykřikla: „Je mi z tebe špatně! Vypadni! Už tě nikdy nechci vidět!“ Ale Nathan ji jen pevněji objal a povzdechl si. „Isabello, ty žárlíš, že? Vím, že mě miluješ. Ale Victoria je tvoje Sestra; nechceš, aby se jí něco stalo, že ne?“ Isabella byla příliš rozrušená na to, aby formulovala souvislé věty. „Jdi... prostě jdi... nechci tě vidět...“ Nakonec ji Nathan pustil. „Isabello, věř mi, neopustím tě. Ber to jako dovolenou. Přivedu tě zpět nejpozději za tři měsíce.“ „Odejdi!“ křičela, hlas měla chraplavý. Nathan neochotně opustil pokoj. Vyčerpaná se Isabella zhroutila zpět na postel, vyčerpaná, jako by právě prohrála bitvu. --- Venku se Nathan zeptal doktora: „Proč tolik zvrací? Je něco špatně?" Doktor odpověděl: „Paní Hillová má rýmu a v poslední době je pod velkým emocionálním stresem, což by mohlo zatěžovat její trávicí systém. Zvracení není neobvyklé. Ujistěte se, že jí pravidelně a hodně odpočívá.“ Teprve tehdy si Nathan uvědomil, že jí zapomněl přinést snídani. Pocit viny ho tížil. Rozhodnutý to napravit, spěchal jí pro jídlo, ale když se blížil k jejímu pokoji, narazil na doručovatele, který nesl extravagantní jídlo. Sledoval, jak doručovatel vešel přímo do Isabellina pokoje.