To bylo to, co chtěla Valeria v tu chvíli udělat, a to taky udělala. Popadla svého syna, Alexe, který stál po jejím boku, otočila se a odešla, aniž by chtěla zůstat o sekundu déle. Jepson trochu zpanikařil a chytil ji za štíhlé zápěstí. "Hej...Valerio, co se děje? Copak jsme se nedomluvili, že převezmeš tenhle případ na poslední chvíli?" "Kdybys mi řekl dřív, že jde o James Group, rozhodně bych ho nevzala," odvětila Valeria. Jepson se zmínil jen o tom, že si velký klient chce dočasně změnit právníka, ale neřekl jí, že jde o James Group. Už jen stát tam způsobovalo Valerii nepříjemné pocity. Valeria táhla syna za sebou a chystala se odejít, když ji Jepson náhle zastavil. "Proboha! Chceš mě donutit, abych před tebou poklekl? Tohle je úkol, který mi dal šéf. Jestli nezvládnu ani tohle, jak se mám vrátit?" Zatímco mluvil, Jepson, takový vysoký chlap, vypadal, že se opravdu chystá pokleknout. Mnoho zaměstnanců už na ně vrhlo zvláštní pohledy. Valeria ho popadla a řekla: "Měj trochu důstojnosti, prosím tě. Proč musíš hned klečet?" Alex se na Jepsona lítostivě podíval a dětsky pravil: "Pane Levere, muži klečí, jen když udělají něco špatně." Jepson oněměl. Valeria se cítila trochu bezradně. "Je ten člověk, se kterým se máme setkat, ten chlap?" "Kdo?" Jepson vypadal zmateně. Byly to čtyři roky a Valeria nechtěla ani jednou vyslovit jméno "Hackett". Už jen pomyšlení na něj jí způsobovalo nevolnost a odpor. Chtěla se od toho jména navždy distancovat. "Dědic James Group! Je to on, s kým se máme setkat?" Kdyby to byl ten mizera, otočila by se a odešla bez ohledu na následky. "Mluvíš o magnátovi, Hackettu Jamesovi? Ne, ten je zaneprázdněn svými každodenními záležitostmi. Setkáme se s viceprezidentem společnosti," vysvětlil Jepson. Valeria si konečně oddechla. Ale když uslyšela jméno "Hackett", cítila knedlík v krku a v jejích krásných očích se vzedmula vlna odporu. "Tak pojďme. Ale můžu zůstat jen půl hodiny, ani minutu navíc." Po těchto slovech popadla Alexe a zamířila k výtahu. Jepson se podíval na záda Valerii a Alexe a úlevně si vydechl. Aspoň se mu je podařilo zastavit. Jinak by byla jeho práce v ohrožení. Všichni tři dorazili do konferenční místnosti v šestnáctém patře. Náhle Alex řekl: "Mami, mně se chce čůrat! Už to nevydržím!" "Vezmu Alexe na záchod. Běž dovnitř a promluv si s nimi. Tak dlouho jsi mě přemlouval, prosím tě." Jepson zvedl Alexe ze země a zamířil rovnou na záchod. Valeria bezmocně zakroutila hlavou a pak se otočila, aby vstoupila do konferenční místnosti. Nečekala, že za ty čtyři roky, co byla pryč, Alcomara projde převratnými změnami a dokonce i James Group se přestěhuje. Půl hodiny znamená půl hodiny, ani vteřinu navíc. Valeria vyšla z konferenční místnosti. Její tvář byla zpočátku chladná, ale když uviděla syna, objevil se na ní jemný úsměv. "Pojďme. Maminka tě vezme na něco dobrého." "Jo! Maminka je nejlepší!" Baculatá ručička se chytila její ruky a ona ji pevně stiskla. V těch letech byla Valeriinou jedinou oporou Alex, který jí pomohl projít nekonečnou temnotou. Byla vděčná, že nešla na potrat. Udělala dobře, že si ho nechala. "Alexi, co si dáš?" "No...chci těstoviny..." Ve stejnou chvíli se v rohu chodby shromáždila skupina lidí kolem Hacketta, kteří kráčeli směrem ke konferenční místnosti a zdálo se, že mu referují o práci. Valeria s jemným úsměvem poslouchala syna a pak došla do rohu. Úsměv na její tváři zamrzl, oči se jí naplnily šokem. "To je on!" vykřikla v duchu. "Hackett James!" Byly to čtyři roky. Nicméně se stalo to, čeho se nejvíc bála! Valeria okamžitě ustoupila, schovala se a vytáhla z kabelky sluneční brýle, aby si je nasadila. Jepson vypadal zmateně. "Co se děje?" "Pojďme po schodech." Valeria se sehnula, zvedla syna a otočila se směrem ke schodišti. I když měla na sobě osmipalcové podpatky, stále nesla Alexe a odcházela. "Proč jít po schodech, když je tu výtah? A máš na sobě podpatky. Nejsi unavená?" Jepson opravdu nechápal, proč to Valeria dělá. Šel za ní, poněkud bezmocný. "Já chci jet výtahem, mami. Chodit po schodech je únavné." "Neboj se. Maminka tě ponese." Byla odhodlaná nedovolit, aby Hackett zjistil existenci tohoto dítěte. V tu chvíli dorazil Hackett s vedoucími pracovníky společnosti. Byl oblečený v dokonale padnoucím černém obleku, stále elegantní a pohledný, s dotekem zralosti v očích. Náhle se zepředu ozval tichý výkřik. "Mami!" Slovo "Mami" upoutalo Hackettovu pozornost. Vzhlédl a v jeho tmavých očích se mihlo překvapení. Jako oslnivý záblesk světla vnikla do jeho zorného pole ženská postava. Žena nebyla nic zvláštního, ale proč mu ta záda připadala tak povědomá? Ta postava se zdála tak známá, že se překrývala s jeho bývalou manželkou, Valerií, kterou neviděl čtyři roky! Valeria? Žena se zdála váhavá a ohlédla se zpět, ale její tvář byla z velké části zakrytá slunečními brýlemi, takže bylo těžké cokoliv jasně vidět. Hackett však nevysvětlitelně udělal velké kroky, aby ji dohnal, čímž vytvořil vzdálenost mezi sebou a skupinou za ním. "Pane Jamesi! Konferenční místnost je tudy!" zakřičela sekretářka zezadu, ale Hackett se zdál, že neslyší. Hackett následoval známou postavu ke schodišti, ale nic nenašel. Zamračil se. "Že bych se mýlil?" pomyslel si. Několik sekund zíral na prázdné schodiště, pak se otočil a odešel. Bylo směšné o tom přemýšlet. Ta žena zmizela na čtyři roky. Jak by se mohla objevit v James Group? V těch čtyřech letech se také snažil zjistit, kde se Valeria nachází, ale zdálo se, že se vypařila z povrchu zemského a nezanechala po sobě žádnou stopu. Kvůli tomu jeho dědeček, Barron, téměř přerušil jejich vztah dědečka a vnuka. Nicméně v tu chvíli Valeria zakrývala Alexovi ústa a schovávala se za dveřmi na schodišti. I Jepson musel poslušně mlčet stranou. Teď to bylo jen o vlásek. Hackett by ji a Alexe objevil, kdyby udělal ještě dva kroky. Alex zamrkal svýma velkýma, kulatýma očima, jeho tvář vypadala rozkošně. Poté, co uslyšela zvuk vzdalujících se těžkých kroků, Valeria pustila Alexova ústa a cítila se poněkud provinile. "Promiň, Alexi. Maminka to nechtěla. Nebolelo tě to?" Alex ji jako malý gentleman objal a řekl: "To je v pořádku, mami. Vždycky ti odpustím." Když to Valeria uslyšela, na chvíli oněměla a pak se usmála. Opravdu, byl to její dobrý a dospělý syn. Jepson vůbec nechápal, proč se museli schovávat. "Valerio, proč jsme se museli schovávat? I kdybychom narazili na Hacketta, mohli bychom ho pozdravit, ne? Máš sociální úzkost nebo něco?" Valeria se neobtěžovala vysvětlovat. "Mysli si to."