-Věra- Chvíli mi trvá, než zareaguju. Slyšela jsem ho správně? Řekl snad „druh“?! Jeden z lykanů, kteří toho muže přinesli, na mě překvapeně zírá. Slyšel to taky? „Resuscitační vozík!“ křičím. Naštěstí se mi zapíná mozek doktorky a můžu přestat přemýšlet o tom, co jsem slyšela nebo neslyšela. Sam přiběhne s resuscitačním vozíkem a připravujeme se toho muže přivést zpátky. „Volno!“ První šok. Žádný srdeční tep. „Volno!“ Druhý šok. Stále žádný srdeční tep. „Volno!“ Mladý lykan, který na mě zíral, přišel blíž a stoupnul si k svému příteli. „No tak, Noahu… no tak, kámo.“ Vypadá to, že se mu derou slzy, když najednou, Píp. Píp. Píp. Je to slabé, ale je to tam. To stačí. „Vezmeme ho na operační sál!“ Nastal jeden z těch momentů, kdy přehodnocuju celý svůj dosavadní život. Tady stojím a chystám se operovat lykana. Zmínila jsem se, že o lykaní anatomii nevím vůbec nic? Vycházím z předpokladu, že je to v podstatě vlčí anatomie, ale jiná. Jak moc jiná? To se teprve dozvíme. Udělala jsem první řez a jak jsem předpokládala, jedna z jeho plic byla kolabovaná. Zavedu hrudní drén, abych plíci stabilizovala, a mířím k dalšímu zranění. Na operační sál vstoupí doktor Owens, oblečený do operačního. Jemně se usměje a stoupne si přede mě, aby posoudil moji dosavadní práci. „Co tu máme?“ „Kolabovaná plíce, vnitřní krvácení, víc zlomených kostí, než jsem ochotná teď počítat, a polovina žeber zlomená. Upřímně jsem překvapená, že ještě žije.“ „No, lykani jsou velmi odolná stvoření. Začnu s těmi kostmi, když se nám špatně zahojí, budeme je muset zlomit později, abychom je napravili, využijme toho, že je teď v narkóze. Dala jsi mu léky na ředění krve?“ Na to jsem ani nepomyslela. Normálně při operacích vlkodlaků léky na ředění krve používat nemusíme. Všimne si mého zamračení. „Lykani se hojí mnohem rychleji než vlci, pokud mu nedáme léky na ředění krve, řezy, které uděláš, se zahojí dřív, než ho budeš moct pořádně spravit.“ Je těžké uvěřit, že se vůbec může hojit, vzhledem k tomu, v jakém je stavu, ale postupujeme podle instrukcí. Zbytek operace pokračuje bez problémů a s úlevou zjišťujeme, že Jason, pacient doktora Owense, se plně uzdraví. Byl to vlk v zdaleka nejhorším stavu. S mým mentorem tady se zdá, že jsou všichni sebevědomější. Začne si tiše pobrukovat, když pracuje na zlomeninách. Doktor Owens ví o lykanech víc, než jsem si myslela, je to zřejmé, když pracuje na pacientových kostech. Podrobně vysvětluje, jak ošetřit každou zlomeninu a jak mají lykani odlišnou kostní strukturu než vlci. Zdá se to logické vzhledem k tomu, jak odlišné jsou naše zvířecí podoby. Když operaci dokončíme, jeho vitální funkce jsou stabilní a jsem docela spokojená s tím, jak to všechno dopadlo. Doktor Owens udělá další rentgenové snímky, aby zjistil případná další poškození kostí, která bude nutné opravit, ale celkově se mu daří mnohem lépe. Je odvezen z operace a já mířím do šaten na zaslouženou sprchu. Obléknu si černé legíny, braletku a svůj oblíbený volný svetr. Je skoro deset hodin a jsem víc než připravená na pohodlí své postele. Jsem vyčerpaná z toho, že jsem v posledních několika týdnech pořádně nespala, ale nejdřív musím zkontrolovat své pacienty. Zvlášť toho, na kterém jsem právě strávila hodiny. Vejdu do pokoje a sestra Katie aktualizuje jeho záznam. V pokoji je tlumené světlo z jedné z lampiček u postele a moje ruka se instinktivně pohne, aby rozsvítila hlavní světla. „Má rád tmu,“ ozve se skoro zavrčení z postavy v rohu místnosti. Sedí, ale cítím ho, je to jeden z lykanů. Katie se na mě otráveně podívá, dává mi najevo, že to taky zkoušela. No, já nejsem Katie. Rozsvítím to lusknutím zápěstí. To vyvolá zavrčení od přítele v rohu, ale Katie je s úlevou, že teď může konečně dělat svou práci. Spěchá, dokončí si poznámky, zkontroluje jeho léky a odejde. Pokoj, ve kterém jsou lykani, má čtyři lůžka; jedno z nich zůstalo prázdné, protože si představuju, že žádný vlk s nimi nechtěl být v jednom pokoji; v pokoji vedle mého pacienta je mladý lykan z dřívějška, zjevně pod sedativy. Ten v rohu se začne hýbat, když se blížím k posteli jeho přítele. Vypadá znatelně starší než ti dva. Začnu kontrolovat svého pacienta, zatímco nade mnou se tyčí on; je to neuvěřitelně otravné. Když skončím, otočím se k němu. Jednu ruku má v závěsu a druhá je silně a nesprávně obvázaná; zamračím se nad tím, udělal to někdo z našich zaměstnanců? Vypadá to jako nedbalá péče. Také si všimnu hlubokého řezu přes čelo, který je téměř zahojený, a škrábance na krku, který má stále živě červenou barvu. Není divu, že zkolaboval, když přišli. Má hluboké šedé oči, bílé vlasy a svalnatou postavu, která prozrazuje jeho pravděpodobný věk. Jeho tvář je přísná a jeho oči jsou vzdálené. Stejně jako zaměstnanci předpokládám, že je vůči nám ostražitý a ještě ostražitější z toho, že je na našem území. V každém jiném případě by byli za vstup bez dovolení okamžitě zabiti, ale naše Alfa udělala výjimku za boží milosti. „Jak dlouho bude trvat, než se probudí?“ Zeptá se. „Operace proběhla velmi dobře a je stabilizovaný, v závislosti na tom, jak rychle se lykani hojí, by se měl zítra bez problémů probudit.“ Usměju se z čisté profesionality, ale jeho postoj mi začíná lézt na nervy. „Bude moct cestovat?“ „Zítra uděláme další rentgenové snímky, abychom se ujistili, že se mu kosti hojí na správném místě. V závislosti na výsledcích by mohl cestovat možná za týden.“ „Možná? Naši léčitelé by ho nechali chodit za jediný den. Vy bastardi neumíte ani pořádně dělat svou práci.“ Skoro plive, když ta slova pronáší, ale jsem v klidu, všichni víme, co od těchhle stvoření čekat. „Budeme vás léčit, krmit a oblékat tak dlouho, dokud to naše Alfa uzná za vhodné. Do té doby se snažte neurazit můj personál. Pamatujte, že jste teď na vlčím území.“ Věnuju mu strohý úsměv a odejdu, podařilo se mu ze mě vyždímat tu únavu; jak je to vůbec možné?